Před šedesáti lety, v počátcích „budování socializmu“, psali různí blouznivci ódy na Stalina, na komunizmus a na krásnou budoucnost, která nás čeká, až se zbavíme „vykořisťovatelů“ a budeme si vládnout sami. Nejpopulárnějším sloganem tehdy bylo „Poručíme větru, dešti“ s dovětkem „kdy má pršet, kdy má vát“ či tak podobně. A jak to dopadlo, všichni víme.

Čas oponou trhl a my jsme o šedesát let starší, tedy někteří z nás, ale ti mladí nejsou o nic moudřejší než komunističtí idealisté padesátých let. A to ještě musíme doufat, že to ani tehdy a ani teď nejsou spíše kariéristé, což by se přece jen dalo předpokládat.

Tomio Okamura ve svém článku kreslí šťastnou budoucnost, kdy nebudeme využívat fosilní paliva nebo jádro. Och Bože, jak moc bych si přál jezdit za 0,50 Kč za kilometr a na koloběžce dokonce za dva haléře plus pravidelné odrážení. Ale mám obavu, že vizionář Okamura nedocenil skutečnost, že slunce svítí občas ano a občas ne. Dnes třeba ano, ale pamatuji, že začátkem roku byla příšerně dlouhá série mnoha dnů bez jakéhokoli slunečního svitu. Ale pravda, potom bychom se mohli tulit ke svým drahým polovičkám a ty mladší ročníky, já už samozřejmě ne, by mohly vylepšit naši tristní populačně-demografickou křivku.

Rozebírat, proč jsou OZE (obnovitelné zdroje energie nebo tak nějak) jako zdroj proudu do rozvodné sítě naprosto nevhodné, by bylo nošením sov do Atén. Na to postačí jedna, nepříliš složitá věta. Tyto zdroje jsou neregulovatelné a elektrickou energii zatím neumíme levně a efektivně skladovat. Kdybychom to totiž uměli, tak by to byla jiná. To by se vrtule v noci mohly otáčet „na plné kule“ a my, místo abychom na OZE dopláceli, bychom jim mohli z vděčnosti stavět májky.

Již za „socializmu“ bylo vyzkoumáno, a myslím, že na tom se dodnes vůbec nic nezměnilo, že jediné racionální a efektivní využité tepelné energie slunce je ohřev bazénu. A to ze dvou důvodů. Jednak to je velká masa vody, která vykryje rozdíly v příkonu tepla, a sluneční kolektor či panel, ovšem teplovodní, může jet stále na plný výkon, což u ohřevu teplé vody v boileru není ten případ. A za druhé, ten ohřev potřebujeme v létě, kdy slunce pálí. Veškeré pokusy o akumulaci slunečního tepla pro ohřev v zimě skončily katastrálním fiakrem (slovní hříčka), protože velký izolovaný bazén pod domem by vyšel příšerně draho.

V jednom ale má Okamura pravdu. Samozřejmě by šlo, a to bych velmi podporoval, využívat fotovoltaické panely na místě, bez zatěžování rozvodné sítě. Představuji si velkou kancelářskou budovu, která má vlastní pole solárních panelů na střeše nebo jako zastínění parkoviště a z nich napájí klimatizaci budovy. Svítí slunce naplno? Fotovoltaické panely jedou naplno a „krmí“ klimatizaci, která jede také naplno. Nesvítí slunce? No, pak jsou ty panely skoro na nic, ale ani ta klimatizace nepotřebuje žádný zvláštní příkon. Mně to dává smysl, A co vám?

Takže, pane Okamuro, Vaše vize jsou hezké, leč bohužel, podobně jako komunizmus, velmi těžko realizovatelné. Komunizmus potřeboval „člověka nového typu“ a Vy zase „slunce nového typu“. Třeba opravdu někdo někdy vypustí nad naší planetu to obrovské zrcadlo, které bude osvětlovat naše města, ale jak je dnes krásně a mladé ženy chodí tak hezky lehce oblečené a nerad bych umíral, tak tedy té doby bych se opravdu nerad dožil. To radši tu klasiku, ať už doma nebo v elektrárnách. Ale nevím o tom, že by existovala nějaká misionářská elektrárna.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem