Každého, kdo je je trochu obeznámen s problematikou raketového vojska, musí nejvýš pobavit články, které někteří publicisté vypouštějí do éteru. Za všechny jmenujme Tomáše Haase, Jana Schneidera a nejnověji Vlastimila Podrackého. Všichni svorně argumentují bez důkazů, vršíce hloupost na hloupost. Zajímavé je, že dva z nich pocházejí z okruhu spolupracovníků Ing. Klause.

Raketové systémy, jako je mj. BUK, si zmínění publicisté představují asi jako vesnický chasník, který, když se táta nedívá, vytlačí jeho péráka ze stodoly a otočením Boschova klíčku v zapalování může uhánět za děvčetem ze sousední vesnice. Realita je mnohem složitější a jakákoliv manipulace vyžaduje kompletní vyškolenou obsluhu, jak loni potvrdil médiím velitel oddílu protivzdušné obrany za Strakonic Sedláček.

Systém BUK sestává ze tří částí, není třeba zabíhat do detailů, ale tyto a žádné jiné raketové systémy nejsou běžně uloženy s ostrými hlavicemi a zpravidla jsou na nich v mírových dobách uloženy makety, se kterými vojska cvičí. Pro každý oddíl PVO nebo raketového vojska je svátkem, když dostane příležitost k ostré střelbě, mj. proto, že rakety jsou nesmírně drahé a nedají se vyrábět jako párky, jak si pravděpodobně pp. Haas, Podracký a Schneider myslí, což mimochodem vykřikoval svého času Nikita Chruščev, ale ve skutečnosti s nimi každá armáda šetří.

Běžný postup je následující, na úrovni příslušného náčelníka druhu vojska na ministerstvu obrany je přijato rozhodnutí o vydání rozkazu určitému oddílu k provedení ostré střelby a přidělení munice, v tomto případě hlavice. Ty jsou skladovány odděleně od motorů, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. V rozkazu je uvedeno přesně, kdo komu a co. Tímto způsobem se ostrá raketa ocitne na přesně určeném odpalovacím zařízení nebo přesněji na doprovodném dopravníku, protože odpalovací zařízení je mobilní a může za přesunu na palebné postavení havarovat a raketa může být zničena.

Teprve bezprostředně před odpálením a nájezdem do samotného palebného postavení je raketa přeložena na odpalovací zařízení. Už jen řidič, který řídí dopravník, a samozřejmě řidič samotného odpalovacího zařízení jsou speciálně vyškolení, zařízení je nesmírně drahé a školení řidičů probíhá minimálně několik měsíců. Ovládací prvky jsou složité a laik je nemůže zvládnout a přístup k nim je přísně střežen. I kdyby se tedy někdo náhodně dostal k vozidlům, nedokáže je ani nastartovat, natož s nimi odjet. Ovládací prvky jsou v kompetenci velitele příslušného oddílu a nikoho jiného vyjma náčelníka štábu a bez spolupráce s jedním z nich je vyloučené s vozidly jen pohnout.

Palebná postavení nejsou vybírána nijak náhodně, ale jsou pečlivě vybírána dlouho před tím, než do nich odpalovací zařízení dojede. I laik pochopí, že pod pásy vozidel musí být dostatečně pevný povrch, aby se při zpětném rázu při odpálení rakety vozidlo nezabořilo do země. Před výběrem palebného postavení musí proběhnout jeho výběr a předchází mu pečlivý průzkum. Svůj nemalý vliv má rovněž směr a síla větru. Jde o velmi sofistikovanou činnost vyžadující na všech místech osádky dobře vycvičené specialisty a nelze na tuto činnost použít např. záložní vojáky, ale jen vojáky v aktivní službě.

Vzhledem k nákladnosti každé cvičné střelby ostrými hlavicemi nemá většina vojenských specialistů osobní zkušenost s tímto druhem střelby nebo jen výjimečnou.

Když jsou splněny výše uvedené podmínky a odpalovací zařízení s ostrou raketou je na palebném postavení, stále ještě jeho osádka nedokáže střelu odpálit. Celý systém je řízen složitým palubním počítačem s mnoha programy, ke kterým nemá osádka bez předání příslušných kódů žádný přístup.

Přístupové kódy nemá k disposici ani velitel odpalovacího zařízení, ani velitel baterie, ani velitel oddílu či brigády, ale v mírových dobách je obdrží velitel oddílu krátce před odpálením přímo od náčelníka raketového vojska svého ministerstva obrany. Pokud do celé akce není zasvěcen tak vysoký představitel ministerstva obrany jako náčelník druhu vojska, není možné celý systém zneužít. Nikdo z těchto lidí nebývá šílený, jsou to vysoce kvalifikovaní specialisté a velmi inteligentní lidé, je zcela vyloučené, že by takový rozkaz vydal bez vědomí ministra a vrchního velitele. V raketovém vojsku obvykle slouží ti nejlepší vojáci, nejspolehlivější, pro něž je disciplina naprostou samozřejmostí.

Na druhé straně se ví, že v rámci čs. raketového vojska působili vojáci z povolání, kteří byli zařazeni do sestavy Státní bezpečnosti a byli využíváni k plnění speciálních úkolů při rozsáhlých bezpečnostních akcích. Nepochybně šlo o shodný systém jako v tehdejším SSSR.

Pro komunikaci se užívají směrové antény, které ztěžují, až znemožňují odposlechy radiového provozu. Osamělý BUK vyčleněný ze sestavy svého svazku zřejmě používal ke komunikaci satelitní telefony, které byly bezpochyby monitorovány. Dá se předpokládat, že záznamy mají v držení různé tajné služby od ruské přes americkou, polskou, německou po ukrajinskou a rumunskou. Ukrajinská SBU publikovala pouze hovory z mobilních telefonů povstalců. Žádná tajná služba nikdy nezveřejní, co ví, to by pak nebyla tajná. Názory pana Podrackého a Haase jsou úsměvné, mrazí však z názorů analytika Schneidera, který léta pracoval v BIS a kariéru končil jako ředitel tajných služeb na předsednictvu vlády. Přitom není pochyb o tom, že situaci na východní Ukrajině monitorují jak agenti na místě, tak satelity z kosmu, v terénu jsou umístěny sledovací zařízení a mnoho dalších, o kterých nemáme ani tušení. Jejich zjištění nemají k disposici žádné orgány v přípravném řízení na celém světě, nicméně mají jistě naprosto jasno v otázce pachatelů.

Konečné nalezení a potrestání viníků je mimořádně složitý právní akt, Rusko svým vetem v Radě bezpečnosti OSN zabránilo vzniku mezinárodního tribunálu, což se v zásadě rovná přiznání viny. Soud by měl primárně proběhnout v místě, kde trestný čin vyšel najevo, to je v případě povstaleckého území vyloučené. Další možností je soud v místě bydliště pachatelů a jde téměř o totéž. V úvahu tedy připadá Mezinárodní trestní soud v Haagu, jehož vznik uznala také Ruská federace, ale neratifikovala. Podobně Ukrajina. Pohnání skutečných viníků před spravedlnost je především těžký právnický oříšek a zároveň není nejmenších pochyb, kdo zločin spáchal a je za něj odpovědný. Je více než jisté, že jeho rozsudek pachatel neuzná a nebude respektovat.