Lékařům o žádné vysoce morální cíle nejde. Nejde jim o odstranění plýtvání (to by někteří z nich museli odejít aněkterá oddělení by se musela bez náhrady zavřít), ani o vymýcení korupce. Jde jim pouze o zvýšení platů. To je pochopitelný, ovšem v současnosti těžko realizovatelný a ještě hůře zdůvodnitelný požadavek.

Ve svém článku z 12. února se Tomio Okamura zastává odcházejících lékařů a tvrdí, že na vině rozpoutání krize ve zdravotnictví je především politická reprezentace. S tím lze souhlasit jen zčásti – buď má Okamura na mysli některé politiky z ČSSD, kteří přeměnili Lékařský odborový klub a Českou lékařskou komoru na své hlásné trouby, podobně jako se na ni změnila Českomoravská odborová konfederace pod vedením Milana Štěcha, nebo má pan Okamura na mysli dlouhodobou nečinnost ministrů zdravotnictví, kteří namísto reforem do resortu pouze nasypali další miliardy v domnění, že se tím problém vyřeší. To, že se problém nevyřešil a miliardy skončily kdo ví kde, vidíme všichni.

Řešení, která nabízí – nejen – Okamura, mají společnou jednu věc: znějí dostatečně líbivě a souhlasit s nimi může bez problémů každý. Mají jen jedinou drobnou vadu. Nejsou to reálná řešení. Prvním takovým řešením současné „krize“ ve zdravotnictví je zvýšit lékařům platy, jak požadují. Jsme přece – krize nekrize – bohatý stát. Toto „řešení“ má hned několik nevýhod.

První nevýhodou je, že namísto reformy ve zdravotnictví navrhuje to, co už praktikovalo několik ministrů zdravotnictví od Zemanových dob: kdykoli se lékaři v posledních letech dali do stávky (pozor, regulérní stávky, ne dnešního vydírání), vystrašená vláda jim peníze donesla až do špitálu. Vyšší platy si lékaři uměli vystávkovat vždycky, proto také jejich stávky vždy skončily úspěchem, narozdíl od mnohých jiných stávek státních zaměstnanců, například učitelů. I těm je stále dokola opakováno, že „jejich povolání je především posláním“, narozdíl od lékařů a zavřených nemocnic zavřené školy nikoho nebolí. Samozřejmě, že každý pracuje primárně proto, aby se uživil, to však nikdo nezpochybňuje. Nechápu ovšem, proč má vláda zvyšovat platy jen a pouze lékařům. Což není dost jiných profesí, které si zasluhují stejně vysoké finanční ohodnocení? Pan Okamura má velkou výhodu v tom, že nesedí ve vládě a nerozhoduje. Pokud by zvýšil platy lékařům, vyšli by příští týden do ulic jiní, stejně potřební státní zaměstnanci – třeba hasiči nebo policisté. Jejich argumenty pro zvýšení platů budou znít stejně hrůzostrašně jako argumenty odcházejících lékařů. Jim by Okamura nepřidal? Narozdíl od současné vlády tyto problémy pan Okamura řešit nemusí. Jeho totiž ani nenapadly.

Druhou nevýhodu tohoto „řešení“ lze shrnout do rčení „pro stromy nevidí les“. Lékaři požadují platy srovnatelné s jejich německými, rakouskými či britskými kolegy. Neptají se ovšem, zda na takto vysoké platy má český stát v rozpočtu peníze. Nikdo neřeší, kde se ty peníze vezmou – ony se prostě vzít musí. Chce tedy pan Okamura zvýšit daně? Privatizovat zbylý státní majetek? Nebo co třeba zvýšit deficit státního rozpočtu a chybějící peníze profinancovat dluhopisy, a tedy zadlužit příští generace? Nebo by pan Okamura nesáhl k takto drastickým řešením a peníze by hledal „uvnitř“ státního rozpočtu? Pak ať ovšem jasně řekne, na úkor kterého resortu by tyto peníze na zvýšení lékařských platů získal. Ve školství? V dlouhodobě podfinancované armádě? Nebo by snížil rozpočet ministerstvu vnitra? Vyhrožující lékaře to samozřejmě nezajímá, ale vládu, která řídí celý stát, nejen zdravotnictví, tyto souvislosti zajímat musí. Měly by zajímat i všechny, kdo vládě přes média posílají rady, jak celou situaci řešit. Nelze přehlédnout ani následky předchozí finanční krize – v době, kdy se všem – nejen státním – zaměstnancům snižují, nebo alespoň nezvyšují platy, je zvyšování platů jediné, dostatečně hlasité skupině zaměstnanců neobhajitelné. Leda by existence českého státu závisela na odchodu 4000 lékařů, což nezávisí, protože v roce 2000 bylo v českém zdravotnictví právě o ty 4000 lékařů méně. Došlo tehdy na hororové scénáře? Poznal ten rozdíl někdo?

Druhým řešením současné „krize“ ve zdravotnictví je zastavení plýtvání a korupce. Na to ovšem nestačí vládě pár měsíců běhu výpovědní lhůty, když předchozí vlády v tomto neuspěly za celá volební období. Úvahy pana Okamury nad tím, kolik by se dalo ušetřit, kdyby ve zdravotnictví nikdo nekradl a nekorumpoval, jsou bezcenné, protože nereálné. Jistá míra korupce je běžná všude na světě – korumpuje se stejně tak v České republice jako v Německu či Japonsku. Někde více, někde méně, ale podstata je stejná – lidé nejsou svatí, korupci lze nanejvýš potlačit, ale nikdy zcela vymýtit. Tvrdit, že za korupci ve zdravotnictví může především vláda, je snazší než prohlásit, že za korupci může také každý pacient domáhajícího se přednostní operace či nadstandardních metod a každý lékař, který to umožní.

Na korupci ve zdravotnictví se podílí všichni zúčastnění – pacienti, lékaři, ředitelé nemocnic i úředníci rozhodující o státních zakázkách v tomto resortu. Bez koordinovaného úsilí všech těchto skupin k žádné změně nedojde. K žádné razantní změně v tomto směru však nedojde za pár měsíců, Bůh ví, jestli za pár let. Namísto idealistických řešení je potřeba vnímat realitu, jakkoli se může jevit hnusně. Je potřeba hledat reálná řešení. Jedním z nich by bylo zavedení nadstandardní péče (která by umožnila legalizovat a kontrolovat to, co se dnes běžně děje), ale podpořili alespoň tento krok také lékaři nebo členové ČSSD? Dalším řešením by byla reorganizace zdravotnictví. Ani o tu však protestující lékaři nemají zájem – někteří z nich by totiž přišli o práci.

Pouhé zvýšení platů lékařů problémy českého zdravotnictví s korupcí a neefektivitou neřeší ani v nejmenším. Původním zdrojem nespokojenosti lékařů byl, pokud se nemýlím, příšerný systém povinných atestací. Původním požadavkem lékařů – čerstvých absolventů, kterých se tento problém týkal nejvíc – byla co nejrychlejší změna tohoto stavu. Dnes je prvním a posledním požadavkem lékařů, zastupovaných pány Engelem a Kubkem, navýšení platů. O atestacích či dalších reformách – včetně těch, jak zastavit korupci a plýtvání – nepadlo dosud jediné slovo. Že by to s těmi nezměněnými povinnými atestacemi, ale vyšším platem, bylo přece jen snesitelnější? Protestující lékaři vyžadují po vládě garance, že peníze půjdou přímo na jejich platy. Neměla by však také vláda recipročně požadovat od lékařů garance, že přestanou plýtvat veřejnými prostředky ve svých zařízeních a přestanou přijímat úplatky?

Vrcholem argumentace pana Okamury však bylo srovnání hodinové sazby státem placených lékařů a soukromých řemeslníků, přičemž lékaři z tohoto srovnání vyšli samozřejmě hůře. Nechápu, jak může takto srovnávat platy úspěšný soukromý podnikatel, jakým pan Okamura nepochybně je. Což není zřejmé, že jde o dvě zcela odlišné kategorie? Že lékař – soukromník může mít srovnatelnou nebo i vyšší hodinovou sazbu než soukromník – instalatér? Nicméně dalším nedostatkem tohoto srovnání je neznalost základních ekonomických pouček. Instalatérů a zkušených, kvalitních řemeslníků je v současné době v České republice málo, poptávka po jejich službách převyšuje nabídku, což zákonitě šroubuje ceny jejich služeb vzhůru. Lékařů je naopak nadbytek, stát umožnil velkorysou expanzi jejich oboru, takže v roce 2009 připadalo na tisíc obyvatel přibližně 4,3 lékaře. To je přibližně dvakrát tolik než v Japonsku (průměrně dva lékaři na tisíc obyvatel). Přitom počet návštěv lékařů je v Japonsku vyšší než v ČR. Řešení je snadné – nadbytečné lékaře propustit, současně s tím provést reorganizaci nemocničních zařízení a tím zajistit nejen adekvátní dostupnost, ale také zvýšení platů zbylých lékařů. O žádnou reorganizaci lékařské péče či nemocničních lůžek však protestující lékaři nemají zájem. Jejich cílem je pouze dostat přidáno a udržet si současnou pozici. Nechcete snad, pane Okamuro, tvrdit, že někteří protestující lékaři mají zájem na tom, aby jejich místo, jejich oddělení zaniklo a oni zůstali bez práce v důsledku reorganizace lékařské péče?

Podle mediální kampaně protestujících lékařů dojde odchodem lékařů ke krizi ve zdravotnictví. Ke krizi skutečně dojde, ovšem odpovědní za ni budou pouze protestující lékaři, protože sice sami učinili první krok – hromadně odešli – avšak bez potřebné reorganizace zdravotnických zařízení. Krize navíc nebude dlouhodobá, ale pouze přechodná – vláda totiž situaci vyřeší, byť to bude mít za následek dočasné omezení dostupnosti lékařské péče. Není ani jasné, kolik lékařů nakonec skutečně odejde – požadavky garancí pracovních míst a nezvýšení počtu uchazečů v Německu či Rakousku naznačují, že zas tak horké to nebude. Garance jim navíc nikdo dát nemůže – rozhodně ne podle českého právního řádu. Některé nemocnice nabírají rekordní počty čerstvých absolventů a pokud je nepropustí ve zkušební lhůtě, tak tyto absolventy nebudou moci jen tak nahradit jejich protestujícími kolegy. Podotýkám, že k tomuto poznatku lze dospět přečtením příslušných pasáží zákoníku práce o ukončení pracovního poměru. Kromě toho, pokud se lékaři přihlásí na úřady práce a ty jim obratem nabídnou místa v nemocnici, ze které předtím odešli, buď to přijmou, nebo budou vyřazeni z evidence se všemi z toho plynoucími důsledky. Uvidíme, kolik z nich má dostatek finančních rezerv, aby vydrželo bez podpory v nezaměstnanosti delší dobu.

Podotýkám, že rovněž způsob protestu je odlišný – nejedná se tentokrát o stávku, ale o hromadnou výpověď. Na organizátory hromadné výpovědi už bylo podáno trestní oznámení, které, pokud mohu posoudit, může vyústit v jejich trestní stíhání. Bylo by půvabné, kdyby i české soudy označily současnou situaci za vydírání, protože se nejedná o nic jiného. Signifikantní je i fakt, že jedním z požadavků je zvýšení tabulkových platů, nikoli osobního ohodnocení. Jinými slovy, všichni budou mít stejně, schopní i neschopní. Poněkud to odporuje tvrzení, že jde o spravedlivé ocenění kvalitní a náročné práce lékařů, že, pane Okamuro? Nechcete snad, doufám, tvrdit, že peníze bezesporu patří každému lékaři, i tomu méně kvalitnímu, i doktoru Cvachovi, že ne?

Ministr zdravotnictví slíbil lékařům zvýšení platů o pět až osm tisíc měsíčně. Lékaři nestahují výpovědi, neboť chtějí více, alespoň dvanáct tisíc měsíčně navíc. Zdá se vám to, pane Okamuro, málo? Pokud lékaři nestahují zpět své výpovědi i přesto, že jim ministr zdravotnictví slíbil navíc dalších pět tisíc měsíčně příští rok, pak nelze klást vinu za případné problémy vládě, ale protestujícím lékařům, kteří zatím neprojevili žádný náznak dobré vůle se dohodnout. Zvýšení o pět, osm či dvanáct tisíc měsíčně považují někteří lékaři za výsměch – pokud se jim to zdá směšné, ať tedy odejdou ze státních zdravotnických zařízení jinam, do soukromé sféry, klidně do zahraničí. Nikdo je ve špitálu nebude držet násilím. Jistě se najde dost kvalifikovaných lékařů, kterým se tyto peníze směšné zdát nebudou. Adekvátní reakcí ministerstva zdravotnictví na neúspěch vyjednávání by bylo platy nezvýšit ani o korunu, když jim dosavadní ústupky nestačí, a naopak zahájit urychlený nábor lékařů třeba ze Slovenska či z Polska, Estonska, Ukrajiny. Nic takového jsem ovšem ze strany ministerstva či vlády nezaznamenal.

Míč je na straně protestujících lékařů. Pokud neprojeví ochotu se dohodnout, pokud nezačnou stahovat výpovědi (mimochodem, jsem zvědav, jak stažení výpovědí budou pánové Engel a Kubek garantovat), pak k přechodné krizi ve zdravotnictví skutečně dojde. Bude nepříjemná, nebude však mít katastrofální následky a odpovědnost za tuto krizi neponese vláda, ale protestující lékaři. Nejsme natolik bohatý stát, abychom mohli dopřát českým lékařům německé platy. Bohužel. Platy lékařů však nejsou ve srovnání s jinými, stejně potřebnými a náročnými profesemi natolik nízké, aby se jimi dalo současné vydírání ospravedlnit, pane Okamuro.