Cimrmanovský titulek jsem nezvolil náhodou. Posuďte sami. Před nějakým časem jsem se na tomto místě pozastavil nad tím, že Ministerstvo kultury financuje vydávání časopisu Svět a divadlo, přesněji jeho knižní přílohu obsahující několik takzvaně současných divadelních her domácích autorů. V útlé, ale obsahově značně hutné publikaci je vedle dávno již vyšeptalé politické parodie Ivy Volánkové, podle jejíž části Standa má problém se kniha i jmenuje, zveřejněna i hra Jiřího Pokorného Smaragdový drak. Hra nepokrytě pornografická, hemžící se slovem „mrdat“ a dalšími výrazy podobného významu a razance, a též estetického zařazení (do 4. cenové skupiny). Smyslem mého tehdejšího pozastavení nebylo nic víc, než vyjádřit lehký údiv nad tím, kudy kráčí české slovesné umění, a také – na jaké kousky z tohoto umění putují veřejné peníze.

Můj vlastně okrajový článek vyvolal otřes na divadelnické půdě. Čelní divadelní úředník Bohuslav Nekolný (po léta sedící u zdroje veřejných peněz na Ministerstvu kultury) mne difamoval (zostudil) na stránkách Lidových novin (polemizovat v Českých médiích, tam, kde původní text vyšel, se buď bál, nebo mu to přišlo málo, obojí svědčí spíše o něm, než o čem jiném). Každopádně jsem mezi divadelníky tohoto vyhraněného typu dostal nálepku prudérníka a ignoranta. Což mi nevadí a netrápí mě to, protože na názorech tohoto typu lidí nejsem závislý a nezáleží mi na nich, protože si jich (těch názorů) nikterak nevážím a nepovažuji je za důležité a směrodatné.

Jak šel čas, pomalu jsem na pidikauzu se Smaragdovým drakem zapomněl, až do včerejška. Připomněla mi ji Jana Machalická v Lidových novinách (opět!). Pod velmi bohatýrským titulkem Smaragdový drak slavně zvítězil zveřejnila paján na uvedení této hry v půdní prostoře Divadla Na zábradlí. Podle Machalické prý uvedení bylo úspěšné a potvrdilo zpozdilost mých názorů. Inu, to je docela klidně možné. Kdyby…

Kdyby Machalická po pravdě napsala, že ona půdní prostora má kapacitu asi 20 diváků, takže tam by bylo vyprodáno i na „Leze prcek na vrbu“. Kdyby zároveň nepopletla několik navzájem nesouvisejících věcí – například tvrdí, že jsem tuto hru „udal jakožto pornografii“ (není to pravda, nikomu jsem nic neudal, napsal jsem svůj názor veřejně na ČM) jakožto poradce ministra kultury Martina Štěpánka (není to pravda, lapálie s Drakem se odehrála půl roku předtím, než Martin Štěpánek nastoupil na MK). A prý jsem útokem na Draka sledoval mazaně nějaký (Jandákův) záměr ohledně „rozbombardování grantového systému“. To je dost k smíchu. Nejenže Jandák žádný systém fakticky nerozbombardoval, jen do něj, pokud je mi známo, chtěl vnést nějaký nový záměr, který ale těžko dnes posoudíme, protože Jandák už neministruje a jeho reforma tak vlastně nikdy nebyla realizována. A už vůbec jsem s tímto jeho rozhodováním neměl nic do činění já, v pracovní skupině pro média jsem se ocitl až v záři po nástupu ministra Štěpánka. Takže Machalická plete páté přes deváté bez ohledu na fakta. Je jen otázkou, zda jde o opomenutí, zmatenost, neschopnost postihnout realitu, či záměr. Vsadím se, že ze všeho kousek. Možná toho záměru nejvíc.

Parádní vlastní branku vsítila ovšem Machalická svými nadšenými výkřiky na adresu hry, jež připomínají spíš autoparodii než vážně míněnou recenzi. Machalická tak s neopakovatelným půvabem shodila sama svou vlastní bitvu. Píše třeba, že „scénické čtení hry popřelo, že by Drak byl nehratelný" - Jak a čím popřelo? Scénické čtení není inscenace, ale právě jen a pouze scénické čtení. Míru hratelnosti z něj neposoudíte. Scénicky číst můžete i telefonní seznam. Píše také, že hra má „převratnou koncepci v podobě plyšáků a barbínovské postele“ a dále že „famózní závěr s pohyblivou žábou odhalil další netušené možnosti scénování této hry“. To už je tak do očí bijící blábol, že snad opravdu nemohl být myšlen vážně. Třeba se tu Jana Machalická uchýlila ke zvláštnímu patafyzickému „čistému humoru bez vtipu“. Potíž ale je, že jejímu humoru možná rozumí právě jen ona sama. A pak ten Smaragdový drak, o nějž se tak srdnatě bije, ale kterému svou umíněnou apologetikou víc škodí, než prospívá.

A last, but not least, Machalická opět připomíná věčně živou otázku: má vůbec „kulturní“ publicistika tohoto druhu nějaký smysl? Nejde jen o vylévání si vlastního ega, plného neukojených komplexů, přemrštěných ambicí a neuskutečněných aspirací? Kterýsi ironik kdysi podotknul, zřetelně v narážce na Čapkův bonmot o tom, že „kritik je ten, kdo nejlépe ví, jak se co má udělat, ale sám to neumí“, že česká divadelní kritika se skládá ze samých bývalých dramaturgů, kteří se k tomu řemeslu buď nikdy nedostali, nebo v něm neobstáli a byli z divadelního prostředí vypuzeni, tak si své křivdy hojí přes média. Když tak sleduji naše divadelní referenty, myslím, že na tom bude hodně pravdy.

A závěrem jednu spíše řečnickou otázku. Proč, podle Jany Machalické, autor oné hry, která podle titulku článku „slavně zvítězila“, byl tento týden sesazen z místa uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí? Tamní ředitelka jmenovala mezi důvody „zhoršené ekonomické, ale i umělecké výsledky a klesající návštěvnost“. Zdá se tedy, že Smaragdový drak možná zvítězil slavně, ale jeho tvůrce Jiří Pokorný neslavně prohrál. Co na to Jana Machalická?

(Psáno pro Česká média)