V roce 2007 jsem měl na Tasmánii možnost si prohlíédnout ruiny trestaneckého tábora na ostrově Sarah u jihozápadního pobřeží Tasmánie. Bylo to prý peklo na zemi. Trestanci byli většinou drobní zlodějové a podobní narušovatelé tehdy velmi přísných britských zákonů; kdyby byli spáchali jen o trochu vážnější zločin nikdy by Austrálii ani neuviděli, protože by se jejich životy skončily na konci provazu někde v Anglii. Takhle ale to neměli o moc lepší. Na Sarah, kam se trestanci převáželi v letech 1822-1833, panovaly snad ještě horší podmínky než v proslulém Port Arthur, kam začali být trestanci posíláni o desetiletí později. Z ostrova Sarah se nedalo nikam utéci, takže mnozí viděli sebevraždu jako jediné možné řešení. V něčem takovém jim ale většinou bránilo jejich náboženské přesvědčení, protože církev vždy sebevraždu odsuzovala. V té době se skutečně velice pevně věřilo v to, že duši sebevraha si rovnou odnese samotný ďábel a to bylo snad to jediné, co tyto lidi, většinou prosté a nevzdělané, od sebevraždy zrazovalo. Vězňové na Sarah i později v Port Arthur si proto domlouvali mezi sebou sebevražedné pakty. Ten na kterého padl los potom zavraždil toho druhého, nejčastěji tím, že ho ubil nějakým nástrojem, sekerou či krumpáčem. Pochopitelně, že byl potom hned nato odsouzen k trestu smrti a pověšen. Výsledek: Jeden zavražděný vězeň, jeden popravený vězeň - žádný z nich ale technicky nespáchal sebevraždu - a o to tady šlo. V myslích těchto nešťastníků nebylo pochyb o tom, že duši toho zavražděného si ďábel neodnese a navíc zde byla přece jen jakási šance, že ten druhý, i když se stal vrahem, se nakonec nějak peklu vyhne! Ďáblovi se tehdy v hantýrce říkalo „Old Jack“ a na jednom ze záznamů zachovaných z poprav na Sarah Island se skutečně nacházejí poslední slova jednoho z popravovaných trestanců: „Goodbye, Jack!“ Sbohem, Jacku.„Goodbye, Jack!“ Sbohem, Jacku.

Starozákonní "Oko za oko, zub za zub" mělo odstranit trest neúměrný provinění, aby  na př. za usmrcení jednoho člena rodiny nebyla vyvražděna celá rodina. Kristus hlásal, kromě spravedlnosti i odpuštění. Problém sebevrahů v Dánsku je problém luteránů, kteří neuznávají očistec. Podle učení katolické církve, při upřimné kajícnosti, lze odpustit všechny hříchy, ale trest si za ně musí hříšník odpykat, když ne zde na zemi, tak po smrti v očistci, takže spravedlnosti nikdo neunikne. Jestli podle  Luthera k spasení stačí víra a na skutcích nezáleží a očistec neexistuje, tak bylo počínání sebevrahů logické!

To není žádný pořádný trest. Odsouzeného to vůbec nebolí, je to zbytečně humánní. Pravda, stojí to daňové poplatníky mnohem méně, než mnohaleté věznění. Jestliže propuštěný vrah opět vraždí, je to jednoznačně vina soudce a příslušných znalců. Mrtvý zločinec žádné další zločiny nikdy nespáchá. Proto jsem pro rychlé usmrcování zločinců bez dlouhého čekání na smrt, bez vyhlašování nějakého trestu. Humánní usmrcení zločince chrání jeho potenciální nevinné oběti.