Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996POLEMIKA: Klišé pana Zahradila.
"Skutečností totiž je, že české intelektuální elity ve své většině zatím při pokusech o takovou debatu (tj. debatu o EU pozn. J.Ch.) fatálně selhaly. Musím bohužel konsta-tovat, že se to týká i zmíněného prohlášení. Mezi jeho signatáři je přitom celá řada špičkových vědců, pedagogů, odborníků, kterým by kritické a otevřené myšlení nemělo být cizí. Místo toho jsme svědky dalšího pokusu o apriorní odmítání jakékoliv kritiky evropské integrace."
Pana Zahradila i všechny ostatní bych chtěl ujistit, že nikdo z nás ani v nejmenším neupírá panu prezidentovi, či komukoliv jinému, právo vyjadřovat své kritické názory na postup integrace EU. Myslím, že slova našeho dopisu
"Nesdílíme prezidentův kritický pohled na proces evropské integrace a jeho srovnávání s dřívějšími integračními snahami v rámci sovětského bloku považujeme za velmi nepřípadné. Stejně tak nepociťujeme, že by náš vstup do EU byl provázen deficitem demokratičnosti.
Nesouhlasíme s návrhy pana prezidenta vrátit současnou EU o 20 let zpět do podoby pouhé celní unie. Jsme přesvědčeni, že je v bytostném zájmu naší země, aby se EU nadále upevňovala a aby se vztahy mezi členskými státy institucionálně prohlubovaly.
jsou toho jasným dokladem. Nevím, kde pan Zahradil bere opodstatnění pro své tvrzení, že nás dopis je "dalším pokusem o apriorní odmítání jakékoliv kritiky evropské integrace." , vždyť my jen "nesdílíme jeho kritický pohled" a "nesouhlasíme s jeho návrhy". To se u nás nesmí? Doufám, že ještě ano.
Neviditelného psa bych si ovšem netroufl obtěžovat jen tímto sdělením. Na konci otevřeného dopisu pana Zahradila je však zajímavé upozornění
Proto si dovoluji k tomuto dopisu přiložit materiál s názvem "Pět evropských klišé české diplomacie", který se pokouší argumentačně vyvrátit některá z nich. Doufám, že Vás bude inspirovat ke snaze o formulování vlastního názoru na EU.
Pan Zahradil doufá správně a já jeho snahu povzbudit naše "kritické a otevřené myšlení" velmi oceňuji. Za svoji osobu ho chci ujistit, že kritické myšlení se snažím provozovat osm dní v týdnu a velmi často ho dokonce kombinuji se svou láskou ke kupeckým počtům. Jak jsem se snažil popsat ve svých pěti nedávných příspěvcích na Neviditelném psu, a jak bude patrno i z dalšího, právě tato kombinace mých vášní mne však často přivádí k závěrům, které ho (a možná i jiné) možná překvapí. Ale takový už je život a, jak říkal náš proslulý prognostik, padni komu padni. Jsem také rád, že svůj dopis napsal až po zralé úvaze, neboť nezralých, někdy až vysloveně nedonošených myšlenek jsme v uplynulých dnech slyšeli habaděj. I pan Zahradil však mohl pár tvrzení ze svého dílka klidně nechat zrát déle.
Já se Evropanem cítím
A nyní pár poznámek k třem z pěti bodů jeho dílka "Pět evropských klišé české diplomacie", jehož studium nám doporučil. První z nich se týká základní otázky, tj. našeho postavení v EU a smyslu další integrace. Na rozdíl od dalších dvou bodů jde o věc, kterou nelze jednoduše kvantifikovat a přitom právě v názoru na ní se s panem Zahradilem zásadně rozcházíme. Zhruba a krátce řečeno, já se Evropanem cítím. Kdo má rád jazz, zná možná postavu skvělého jazzovém pianistovi swingové éry "Tlusťocha" ("Fats") Wallera. Ten prý na otázku jedné důstojně vyhlížející dámy, co že to je ten jazz, odpověděl "Milá paní, když to necítíte, tak to nepochopíte". A tak je to i s tím evropanstvím. Ale panu Zahradilovi jazz možná nic neříká a má radši polku. Proč ne, jen by měl pochopit, že někdo ten jazz miluje.
Ale abych byl konkrétnější, hranice České republiky je pro mne jen jedna z mnoha hranic, které mne obklopují a ovlivňují můj život. Nejbližší a zdaleka nejdůležitější je samozřejmě prostředí mé rodiny. Pak dlouho nic a pak místa, která mám rád: panelcity Jižního města, kde 20 let žiji a Český ráj, kde jsem strávil ve skalách studentská léta a kam se stále vracím. Těmto místům a s nimi spojeným lidem patří moje srdce a s nimi se cítím spojen nejvíce. Český stát je pro mne samozřejmě důležitou politickou skutečností, ale za jeho hranicemi neleží "oni" a před nimi "my". EU považuji i za svůj politický útvar, který má sice spoustu nedokonalostí, ale který má podle mého názoru smysl i budoucnost a o který je proto třeba pečovat. Naši poslanci v Evropském parlamentu jsou i moji poslanci ve stejném smyslu, jako poslanci zvolení do naší Poslanecké sněmovny z Prahy jsou i moji poslanci. Z Prahy do Bruselu je to dál než do Krkonoš, ale pro babičku z Vrchlabí je Praha v geografickém i přeneseném smyslu dál než pro mne a většinu mladých lidí Brusel. Ale i tohle je jen můj pohled, který je možná dnes ještě menšinový a já beru, že pan Zahradil vidí věci jinak. Co ovšem neberu, je jeho kategorické tvrzení
"Hranice trvale udržitelné integrace byla zkrátka překročena. To je třeba vzít na vědomí a začít se podle toho chovat."
O tom, co "je třeba" vzít na vědomí a jak se "podle toho chovat", nerozhoduje a doufám, že ještě dlouho rozhodovat nebude, pan Zahradil, ale každý z nás, kdo to své vědomí vlastní. To by si měl zapsat za uši.
A nyní ke dvěma dalším bodům jeho dílka, týkajícím se otázek způsobu rozhodování v EU a harmonizaci daňové politiky. V obou případech jde o netriviální záležitosti, na jejichž řešení mohou existovat různé názory, ale při jejich formulaci bychom měli vycházet z pravdivých informací o skutečné situaci. Je proto politováníhodné, že ani dlouholetý kontakt s Evropskými institucemi nezanechal v tomto ohledu v panu Zahradilovi hlubší stopy. Abych oplatil jeho velkorysost, podrobně mu (a každému, koho to zajímá) nyní vysvětlím, co v tomto ohledu ve smlouvě z Nice a návrhu ústavní smlouvy pro Evropu je a jak je to s těmi "korporátními" daněmi. Věřím, že zaujetí pro skutečnou diskuzi o těchto záležitostech způsobí, že se v dalším vydání svých "Klišé" přiblíží pravdě podstatně blíže, než se mu to podařilo dosud.
Deváté přikázání
Téma způsobu rozhodování v EU je pochopitelně velmi důležité a v kampani euroskeptiků proti schválení ústavní smlouvy proto sehrálo tvrzení, že tato smlouva zhoršuje pozici malých států jako je ČR, klíčovou roli. Podobně i pan Zahradil ve svém třetím klišé říká
"Snaha o změnu rozhodovacích procedur nakonec vyústila v pokus o změnu mocenské rovnováhy ve prospěch tradičních kontinentálních mocností (tak jak byla navržena například v tzv, evropské ústavě). S takovou změnou by váha našich hlasů v Radě EU poklesla (viz. Graf č.3, převedený do následující tabulky, pozn. J.Ch.)."
| ČR | Litva | Německo | Polsko | ||
| Smlouva z Nice | 3,70% | 2,20% | 9,00% | 8,40% | |
| Ústava EU | 2,20% | 0,80% | 18,4% | 8,50% | |
a opakuje tím vlastně obsah devátého přikázání z Klausova desatera o evropské ústavě, jež zní:
"Ústavní smlouvou se v hlasovacích procedurách snižuje váha menších členských států, tedy i České republiky (oproti dnešnímu stavu, vycházejícímu ze smlouvy z Nice).".
Na neopodstatněnost tohoto (ale i ostatních) přikázání poukázal krátce nato v článku v MFD nadepsaném Telička vyvrací Klausovo desatero první český eurokomisař
. Já jeho odezvu nyní rozvedu podrobněji. Vycházím z toho, že definici tzv. kvalifikované většiny podle smlouvy z Nice pan Zahradil nezná, neboť jinak bych musel dojít k závěru, že se snaží veřejnost vědomě uvést v omyl. A to on jistě nečiní.
Takže kvalifikovaná většina je podle smlouvy z Nice dosažena pro situaci po očekávaném vstupu Bulharska a Rumunska tehdy, pokud je pro návrh předložený Evropskou komisí (viz zde)
1. nadpoloviční většina, tj. 14, členských států a
2. nejméně 258 z celkem 345 hlasů přidělených jednotlivým členským států EU v počtech uvedených v pátém sloupci následující tabulky:
| Počet hlasů v Radě EU pro rozhodování kvalifikovanou většinou | ||||||
| počet | počet obyvatel | počet hlasů | ||||
| stát | obyvatel | na jeden hlas | v Radě EU | |||
| v milionech | v milionech | podle Nice | ||||
| 1 | Německo | 82.07 | 2.83 | 29 | ||
| 2 | Velká Británie | 40.8 | 2.04 | 20 | ||
| 3 | Francie | 58.87 | 2.03 | 29 | ||
| 4 | Itálie | 57.71 | 1.99 | 29 | ||
| 5 | Španělsko | 39.42 | 1.46 | 27 | ||
| 6 | Polsko | 38.61 | 1.43 | 27 | ||
| 7 | Rumunsko | 22.54 | 1.61 | 14 | ||
| 8 | Holandsko | 15.73 | 1.21 | 13 | ||
| 9 | Řecko | 10.56 | 0.88 | 12 | ||
| 10 | Česká republika | 10.32 | 0.86 | 12 | ||
| 11 | Belgie | 10.2 | 0.85 | 12 | ||
| 12 | Maďarsko | 10.08 | 0.84 | 12 | ||
| 13 | Portugalsko | 9.96 | 0.83 | 12 | ||
| 14 | Švédsko | 8.9 | 0.89 | 10 | ||
| 15 | Bulharsko | 8.2 | 0.82 | 10 | ||
| 16 | Rakousko | 8.1 | 0.81 | 10 | ||
| 17 | Slovensko | 5.39 | 0.77 | 7 | ||
| 18 | Dánsko | 5.32 | 0.76 | 7 | ||
| 19 | Finsko | 5.18 | 0.74 | 7 | ||
| 20 | Irsko | 3.71 | 0.53 | 7 | ||
| 21 | Litva | 3.71 | 0.53 | 7 | ||
| 22 | Lotyšsko | 2.44 | 0.61 | 4 | ||
| 23 | Slovinsko | 1.96 | 0.49 | 4 | ||
| 24 | Estonsko | 1.44 | 0.36 | 4 | ||
| 25 | Kypr | 0.76 | 0.19 | 4 | ||
| 26 | Lucembursko | 0.44 | 0.11 | 4 | ||
| 27 | Malta | 0.36 | 0.12 | 3 | ||
| celkem | 462.78 | 1.35 | 345 | |||
| kvalifikovaná většina | 258 | |||||
| blokační menšina | 88 | |||||
Pokud se hlasuje o jiných návrzích, musí s nimi souhlasit nejméně dvě třetiny, tj. 18, členských státu. Tyto dvě podmínky jsou dále doplněny o tzv. "demografickou klauzuli", jež zní:
Kterýkoliv členský stát má právo požádat o prověření, že kvalifikovaná většina představuje nejméně 62% obyvatel Unie. Pokud se ukáže, že tomu tak není, rozhodnutí není přijato. Tato formulace sice připouští možnost, že strana, která prohraje hlasování i když z hlediska počtu obyvatel představuje více než 38% obyvatel, tuto možnost dobrovolně nevyužije, ale je zcela zřejmé, že z praktického hlediska jde o třetí podmínku, založenou na počtu obyvatel.
Při pohledu do druhé tabulky je také zcela jasné, že první i druhé kritérium výrazně zvyšuje váhu malých států oproti váze dané počtem jejich obyvatel. Tak je to správné, jen je dobře mít na paměti čísla uvedená v tabulce. Podle prvního kritéria má hlas Malty s jejími 360 tisíci obyvatel stejnou váhu jako hlas 82milionového, tedy 230krát početnějšího Německa. I druhé kritérium založené na počtu hlasů v pátém sloupci malé státy výrazně zvýhodňuje, neboť jak ukazují čísla v čtvrtém sloupci, např. na jeden hlas připadá na Maltě 24krát méně a v České republice 3,3krát méně obyvatel než v Německu. Tohle druhé kritérium, resp. přidělené počty hlasů, je nejen absurdní, ale také prakticky zbytečné. To proto, že blokační menšinu založenou na minimálním počtu 88 hlasů dá dohromady 14 nejmenších států, což je ale přesně stejný počet, jako je třeba na zamítnutí návrhu podle prvního kritéria.
Čísla v první řádce první tabulky pana Zahradila tedy odpovídají jen druhému kritériu kvalifikované většiny (jeho čísla odpovídají EU 25, tedy bez Rumunska a Bulharska, moje jsou pro EU 27) a zcela ignorují další dvě kritéria založená na počtu států a počtu jejich obyvatel.
Návrh Ústavy EU výše popsanou definici kvalifikované většiny změnil jen nepatrně tím, že (viz zde):
- zrušil druhé kritérium, založené na přidělených hlasech,
- zvýšil práh podle prvního kritéria z 50% na 55% států, nejméně však 15 a
- zvýšil práh "demografické klauzule" z 62% na 65%.
Tyto úpravy ještě dále posílily postavení malých států oproti velkým. Místo, aby tuto skutečnost pan Zahradil uvítal, tvrdí pravý opak! A odůvodňuje to srovnáním čísel vystihujícím váhu států podle počtu hlasů ze smlouvy v Nice s čísly popisujícími váhu států v Ústavě EU podle počtu obyvatel! Proč pan Zahradil srovnává jablka s hruškami a nepoužije i pro smlouvu z Nice váhy podle počtu obyvatel? Ty jsou samozřejmě stejné jako v Ústavě EU! Jedinou přijatelnou omluvou pro jeho počínání je, že o "demografické klauzuli" smlouvy z Nice dosud nevěděl. Doufám, že si ji nyní zapamatuje.
Trocha harmonizace nikoho nezabije
Ve čtvrtém "evropském klišé" pan Zahradil hovoří na adresu "tvrdého" integračního jádra EU
"Skutečné problémy jsou obcházeny snahou o sjednocení fiskální, daňové a sociální politiky, to vše pod rouškou argumentů o sociálním, ekologickém či mzdovém dumpingu. Není pochyb,že tyto kroky by měly za následek likvidaci konkurenčního prostředí a snížení našich komparativních výhod, růst ceny práce, růst daňové zátěže (Graf. 4)"
a v grafu 4 pak pro dokumentaci svého tvrzení uvádí "reálné sazby korporátní daně" v roce 2004. Nevím, co má na mysli pod pojmem "reálné sazby", ale v případě Německa a Velké Británie jeho čísla neodpovídají skutečnosti.
Jak lze snadno zjistit na webu, "korporátní daň", německy "Körperschaftsteuer" je v Německu federální daň, jejíž sazba je od roku 2001 rovna 25%. Kromě toho jednotlivé spolkové země vybírají (ale nemusí) tzv. "Gewerbesteuer", anglicky "trade tax", česky "obchodní daň". Její sazba není jednotná, ale pohybuje se kolem 15%. Tato daň, jež u nás nemá obdobu, je přitom odečitatelnou položkou při výpočtu základu "korporátní" daně. Je zcela evidentní, že při jakýchkoliv snahách o harmonizaci "korporátních" daní, je relevantní jedině těch 25%, nikoliv páně Zahradilových 36,1%, jež pravděpodobně zahrnují i "obchodní daň".
Ani v případě Velké Británie neuvádí pan Zahradil správné číslo. Ve VB není jedna sazba korporátní daně, ale sazba spojitě závisí na výši zdanitelného zisku (ne obratu!). Vyjádřeno v Kč při převodním kurzu 42 Kč za 1 GBP je situace následující:
1. 0 - 42 000: sazba=0
2. 42 001 - 2 100 000 sazba se spojité zvyšuje až na 19%
3. 2 100 00 - 12 600 000 sazba=19%
4. 12 600 001 - 63 000 000 sazba spojitě roste až na 30%
Celou křivku znázorňující sazbu korporátní daně v závislosti na výši zisku si zájemci mohou prohlédnout zde. Plyne z ní, že podnik s ročním ziskem 1 milion Kč zaplatí na dani jen stranou pana Zahradila tak milovaných 15%, při ročním zisku 20 milionů, což už je slušná částka, dosáhne sazba dnešních 24% a teprve při zisku kolem 50 milionů se sazba blíží Vámi uvedeným 30%. Myslím, že většina našich malých a středních podnikatelů by velmi ráda "harmonizovala" své daně se sazbami daně ve Velké Británii.
A nyní pár poznámek k té "roušce argumentů". Myslím, že pan Zahradil přeceňuje nebezpečí, které představují pro velké "staré" státy, jako je především Německo a Francie, "nové" státy, jako jsme např. my. Argumenty o potřebě určité harmonizace daňové politiky jsou vyvolány spíše zeměmi jako Irsko. To se, měřeno HDP na obyvatele a přepočteno paritou kupní síly, v roce 2004 stalo nejbohatším státem EU (nepočítámeli Lucembursko, které se ovšem vymyká jakémukoliv srovnání). (www.finfacts.com/irelandbusinessnews).
Beremeli průměr EU25=100, pak Irsko=139, Holandsko=120, Británie=119, Německo=109, ČR=72, Portugalsko=73 (loni jsme ho už dohnali), Maďarsko=61, Slovensko=52.
Vlastimil Tlustý jistě zajásá, vidíte, to je proto, že v Irsku je nízká korporátní daň. Ano, je tam na úrovni 12,5%, ale takhle nízká (dokonce ještě nižší) tam byla již od poloviny 70. let minulého století a přitom ekonomický rozkvět Irska začal (po hluboké krizi v 80. letech) až počátkem 90. let. Důvody, proč k němu došlo, jsou složitější, ale jedno je jasné. To, že si Irsko může dovolit tak nízkou korporátní daň úzce souvisí s dvěmi okolnostmi.
Jednak daň z příjmu fyzických osob je v Irsku vysoká, nejvyšší sazba dosahuje 42,5%! Tady asi pan Tlustý naopak posmutní, příklad tygra Evropy ukazuje, jak ekonomicky nesmyslná je jeho utkvělá myšlenka, že sazby daní z příjmů fyzických a právnických osob mají být stejné.
Za druhé, Irsko dostává od svého vstupu do EU v roce 1973 (tehdy EHS) masivní finanční podporu, jež za uplynulých 33 dosáhla v průměru 3,5% (a ještě v roce 1992 dokonce 5,5%) HDP ročně. To je jako kdybychom loni od EU dostali navíc cca 100 miliard Kč, jež představují dvě třetiny výběru daně z příjmu právnických osob v loňském roce. To by se dobře hospodařilo a i daně by jistě bylo možné radikálně snížit.
Zatímco zpočátku byla podpora Bruselu oprávněná, neboť Irsko bylo ve srovnání s ostatními zeměmi EU (resp. EHS) chudé, dnes dochází k absurdní situaci, že nejbohatší země EU dostává ze společného rozpočtu na obyvatele největší příspěvek, tedy i více než stále chudé Portugalsko, o ČR ani nemluvě! (viz zde). A tuhle podporu pro bohaté Iry platí především Německo, Velká Británie a Holandsko, tedy země, které jsou o 20 až 25% chudší než Irsko. Přímo Jánošík naruby. Lze se pak divit, že Německo a další státy tlačí na určitou míru harmonizace daní, když nízká sazba korporátní daně v Irsku přitahuje zahraniční (především americké) investory v hightech oblasti, místo aby šli do sousední Velké Británie či Německa? Většina peněz, které Irsko dostává z EU jde na podporu jejich zemědělství, ale je jasné, že bez masivní finanční podpory z Bruselu by irská vláda nemohla udržovat sazbu korporátní daně na tak nízké úrovni a současně mít dnes v dobrém stavu státní finance a pod kontrolou inflaci i nezaměstnanost.
Jak by se panu Zahradilovi asi zamlouvalo, kdyby měl přispívat na provoz mojí hospody, v níž bych díky jeho velkorysosti čepoval plzeň za pětku a jeho vedlejší hospoda by tím pádem zela prázdnotou? Možná, že by pak také chtěl naše ceny "harmonizovat". A když bych nesouhlasil, tak by mi asi přestal na moji hospodu přispívat.
Doufám, že tento můj článeček bude pana Zahradila inspirovat ke snaze o formulování vlastního názoru na EU, který se bude opírat o fakta a jenom fakta.
