Pana Vlka neznám, nicméně na základě jeho posledních zveřejněných článků na Neviditelném psu (zde a zde) eviduji, že spadá do kategorie vášnivých odpůrců polistopadových názorů Karla Kryla. Nevím, zda jej potěší, že tato kategorie náleží rukou nerozbornou klausovcům i havlovcům, ať už bývalým nebo těm vytrvalejším. Je to také možná to jediné, co tyto dvě skupiny spojuje, což nechávám bez dalšího komentáře.

Spolu s tématem Kryl zde otevřena i otázka zrádné emigrace. Pro mne jde o stejně pejorativní slovo jako výraz atentát, opakovaný v souvislosti s vojenskou akcí skupiny Anthropoid. Obé výsledek letité ideologické agitace, jíž se zřejmě hned tak nezbavíme.

Kdokoli, kdo odešel z politických a nikoli ekonomických důvodů, je exulant a zaslouží si náš respekt. Že část exulantů zkazila konzumní západní společnost, na tom nic nemění (mnozí o tom ostatně také už leccos víme). Ve chvíli, kdy odcházeli, potřebovali odvahu a vzdali se většiny z toho, co měli. Šli do nejistoty, kterou si dnes málokdo dokáže představit, a s případným návratem do pohodlné šedé zóny nemohli počítat. Bylo snad čestnější zůstat a donášet či držet ústa a krok? Ne každý měl chuť trávit svá léta ve vězení, to tady ostatně zejména v době normalizace dokázala jen hrstka lidí. S exulanty odešla velká část domácí elity, která tu po nacistické a bolševické čistce ještě zbývala. Nebýt exulantů, vypořádala by se moc i s pozdějšími disidenty. Bez jejich světové publicity i finanční podpory by Západ neměl tušení, jak důležité věci se v Československu odehrávají. Náš disidentský vůdce jim za to ostatně v době, kdy byl ve vrcholné funkci a kdy by to ještě mělo váhu, ani dostatečně nepoděkoval.

Co se týče Ladislava Křivánka, tak ten, kdyby tušil, že svou zmínkou o názoru pana Vlka tento následně vygeneruje dvě rozsáhlé stati, tak by si to pravděpodobně raději rozmyslel.

Polemizovat s odpůrci Krylových polistopadových názorů je někdy složitější, jindy, jako v případě pana Vlka, méně složité až demotivující. Nicméně pro ty, kdo si dané nepamatují, je třeba říci druhou část, kterou pan Vlk už neřekl. Nebudu rozebírat každou Vlkovu větu, to už učinil pan Petr Bouda, pouze přidám pár doplnění.

Karel Kryl by se v Německu jako písničkář býval prosadil rád, ale západní Němci bez totalitní zkušenosti ho nechápali, oslovit dokázal jen utečence z Východního Německa. Není pravda, že by o hraní Němcům Kryl nestál, hrát před živým publikem pro něj byla jedna ze základních životních potřeb. Pan Vlk ale píše o období po listopadu 89. Nuže, publikum měl Kryl především tady a v posledním období zejména na Slovensku. V Německu mohl v klidu pobírat solidní plat ve Svobodné Evropě a nikoli jako snad jediný tam v polovině roku 1991 podat výpověď. Kryl se ale do Německa vracel kvůli zázemí, které tady jako populární tvář chodící do běžných putyk a hospod nemohl mít. Návraty do poklidného života v Německu mu v prvních letech po listopadu prodlužovaly život. U nás se týden dva nacházel na koncertní šňůře a noci mnohdy až do rána trávil debatováním a popíjením v hospodě. Není divu, že vzhledem k jeho zdravotním dispozicím tento způsob života dlouho nevydržel. V posledním roce byl především v Československu a odpočinout si už nedokázal, vynechal dokonce i každoroční regenerační dovolenou na Lanzarote. Skutečnost je tedy taková, že se Kryl nakonec nevrátil do Německa, ale naopak se stále víc vracel sem. V závěru bojoval s možností přestěhovat se do Čech, po dvaceti letech venku to ale bylo až příliš složité. Při vší úctě to nemůže pochopit nikdo, kdo podobnou zkušeností neprošel. To je znát na osudech řady exulantů, kteří se po stejné době vrátili, ale předchozí nucené vykořenění jim už nedovolilo navázat na život před jejich odchodem. Venku se na ně dívají jako na přivandrovalce, doma jim pro změnu závidí jejich západní důchody, které si většinou tvrdě odpracovali. Stát by je za prožitá traumata měl v řadě případů vlastně odškodnit, ale to bychom museli žít v poněkud jiné společnosti. Ač mám rád film Pelíšky, závěrečný dovětek o chudácích, kteří zde na všechno zůstali sami, považuji za smutný alibismus.

Zpět k Demokracii. Písnička je poslední, kterou Kryl napsal a nebyl na ni nijak zvlášť pyšný. I když to není bůhvíjaká poezie, jako rýmovaný politický komentář, které psal víc než deset let, je výstižná. Za jeho nejpodstatnější část tvorby v posledních dvou letech považuji nerýmované politické komentáře, které psal pro malé regionální noviny. Větší deníky o ně ke své i naší škodě nejevily zájem, kromě Práva, kam ale přes nejrůznější fámy a polopravdy pravidelné redakční příspěvky nezasílal. Věřím, že jako nezávislý politický komentátor by se Kryl, v případě, že by měl odpovídající podmínky, v posledním období našel. Jeho komentáře ale natolik předběhly svou dobu, že tehdy zůstaly nepochopeny. Přiznám se, že i já jsem některým z nich přicházel na chuť až postupem let. Proto dnes víc než tehdy oceňuji jeho intuici a přehled. A i když se v některých věcech mýlil, šlo v jeho případě, ve srovnání s omyly nás ostatních, spíše o výjimky.

Veršem „...a z těch, kdo pravdu zpívali, dnes nadělali zrádce“ myslel především sebe. Kampaň, kterou proti němu tehdy vedla některá prohradní média, byla evidentní. I když to nebylo organizované, Češi jako vstřícní snaživci nezklamou. Mnozí jeho kritiku polistopadových chyb považovali za zradu. Mnozí z toho již vystřízlivěli, někteří ne.

„Šmelinářský šmejd“ byla metafora předjímající nejen známé prodeje kolem paláce Lucerna. Kryl s těžko přenosným zanícením sledoval zprávy v médiích a málokterý rodící se průšvih naší postkomunistické cesty k demokracii mu unikl.

„Pod střechou jedné partaje se u koryta sejdem“ lakonicky předvídá záležitosti typu opoziční smlouvy či velké koalice v Matičce Praze. Kryl zřejmě podvědomě tušil, že Čech se pro svůj prospěch a moc spojí i s dřívějším odpůrcem. Ostatně, možná se na naší politické scéně ještě lecčehos nadějeme. S Občanským fórem to myslím nemělo nic společného, to již byla v roce 1993 politická mrtvola.

Těžko říci, co vlastně stojí za tím, že jsou Krylovy z dnešního pohledu realistické polistopadové názory stále některými považovány za scestné. Snad je za tím i popírané vědomí naivity, kterou Kryl na rozdíl od většiny z nás tehdy netrpěl.

Předseda pražského Klubu Karla Kryla, autor knihy o Karlu Krylovi "Akorát že mi zabili tátu"