Nedávno (konkrétně 25.3.2017) vyšel v této sekci článek pana Frýborta s názvem Hyperaktivita, porucha nemocného času. Neříkám, že nemá pravdu v ničem, jistě se shoduji v tom, že fyzický trest úměrný věku dítěte a konkrétní situaci je zcela jistě na místě víc, než 100x opakované vysvětlování, které nepřineslo žádné ovoce. Ale to je tak všechno.

Člověk, který prošel řadou persekucí ze strany komunistického režimu má například k tomuto tématu jistě co říci a je jen dobře, pokud toho řekne co nejvíc, abychom nezapomínali na tuto pochmurnou a zlou tvář naší historie. Avšak téma hyperaktivity a poruch chování, které ji často provází, by měl, a to ve vší úctě, přenechat raději odborníkům v této oblasti. Nejsem jedním z nich, ale ráda bych přinesla názor jednoho z rodičů, kteří se s touto problematikou setkávají tváří v tvář každý den. Nemáme sice oficiálně diagnostikovanou hyperaktivitu, resp. ADHD u našeho čtyřletého syna Marka, protože je ještě malý, a ani po tom nijak zvlášť netoužíme, ale už od malička se náš Marek choval „trochu jinak“ než ostatní děti v jeho okolí a my jsme jen často slýchali, že je poněkud živější, hlučnější, že odmlouvá a že je potřeba ho „srovnat“.

Řada lidí (zejména ze starší generace) má potřebu tuto tematiku okomentovat, aniž by s ní měli osobní zkušenost či o ní věděli více. Většinou mají zřejmě pocit, že všichni jsou stejní, navíc jsou to přece „jenom děti“ a na každé platí to samé, tedy myšleno z hlediska výchovy. To je velký omyl, který napáchal na lidech také mnoho špatného, což se rovněž může projevovat patologicky vůči nim samotným nebo jejich okolí. Proč má naše generace sklony vychovávat děti jinak, než byla vychovávána ona sama? No zřejmě proto, že vidíme, že v dnešním světě by s ušlapaným sebevědomím, neprůbojností, přehnanou slušností a zakřiknutím naše děti neobstály, a také zřejmě proto, že nám samotným hodně dlouho trvalo, než jsme se z výše uvedeného trochu vykřesali, abychom mohli něco dokázat a vážit si sami sebe. Mockrát asi každý z nás prošel tím, že na svůj vlastní úkor ustoupil někomu drzejšímu a asertivnějšímu, kdo si to vůbec nezasloužil, a možná si pak doma říkal, že byl hloupý a měl to udělat tak a tak a že snad příště tu samou chybu už neudělá. Ale mockrát ji udělal znovu, než našel konečně odvahu v ten správný čas a ne až když už bylo pozdě.

Netvrdím, že přístup naší generace k výchově dětí je nejlepší, ale snažíme se o to, aby byl lepší kvůli výše uvedenému. Jaké chyby z toho vzniknou, se dozvíme, tak jako naši rodiče, až to bude za námi. Avšak jedno je jisté, každý se myslím snaží nejlépe, jak umí, protože vědomě dětem ubližují jen ti nejhorší z nejhorších.

Člověk není stroj, a tudíž pro něj neexistuje návod k použití. Aby bylo možné s hyperaktivním dítětem (či jiným dítětem vybočujícím z tzv.“normálu“) vycházet, něco ho naučit a předat, je nutné se o tom dozvědět víc a co hlavně, je nutné s ním trávit čas, aby mu člověk porozuměl. Vnímat ho, poslouchat, co říká, a hledat cesty k oboustranné spokojenosti. Nám se to někdy daří více, jindy méně, ale směr už jsme snad našli. Když se člověk stane součástí jeho světa a ne jen pouhým pozorovatelem a dozorcem, pak má větší šanci s dítětem vycházet.

Předtím jsme zkoušeli řadu možností, včetně univerzálních metod- „když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém“. Jenže ono nešlo a naopak to bylo ještě horší! Tudíž univerzální rady typu „škoda rány, která padne vedle“ nebo řeči jako „však já bych si s ním už poradil...“ či snad „vysvětlíme si to ručně stručně“ jsou jen výkřikem do tmy. Takto by se dalo totiž paušalizovat prakticky cokoliv - například problematika rozvodů - rovněž můžeme přece říci, že všichni jsme dospělí, rozumní lidé, kteří jsou schopni se dohodnout a v případě potřeby dělat kompromisy. A přesto je rozvodová statistika poněkud smutná. Znamená to tedy, že všichni rozvedení lidé jsou nerozumní, neumí realizovat kompromisy a nejsou schopni se mezi sebou dohodnout? Myslím si, že nikoliv. Svět prostě není ani černý ani bílý, a proto jakékoliv zobecňování v obdobných rovinách dle mého názoru není vhodné.

Řekla bych, že jedna z nejdůležitějších pravd či pravidlo, kterým by se měl člověk vůči dětem řídit, je to, že na jeden pohlavek či jedno pokárání přísluší alespoň desítka pochval, uznání či pohlazení. Jinak to přispěje pouze k tomu, že se daný vztah nebude nikdy vyvíjet dobře a dítě tohoto partnera nikdy nepřijme, nebude ho respektovat a bude se ho pouze bát, za jeho nepřítomnosti bude příkazy a zákazy stejně porušovat. Budou-li v jeho okolí působit takto jeho nejbližší, později bude tento dospělý člověk jen stěží vyrovnanou osobou.

U hyperaktivních dětí nebo dětí s poruchou pozornosti (avšak i u těch ostatních) je třeba si uvědomit, že dítě se vyjadřuje tak, jak je mu přirozené, a od přírody bývá šťastné. K lepšímu znázornění či pochopení situace mohu uvést srovnání způsobu hry našich dětí - Marka (našeho čtyřletého syna) a Honzíka (mladšího - rok a půl): Honzík si v klidu hraje s autíčkem a Marek skáče po gauči a lítá po kuchyni sem a tam - oba to mají v hlavě nastavené tak, že si právě „normálně“ hrají. Honzíka člověk pochválí a Markovi vynadá a řekne, ať to nedělá, že zlobí. Tak se zamysleme nad tím, jaká zpráva to pro dítě vlastně je... To, co je ti přirozené, nedělej, protože veškeré toto chování vlastně spadá do kategorie „zlobíš“. Toto dítě však nemůže za to, že v tomto svém vývojovém stádiu nedokáže svůj mozek přimět k tomu, aby si „v klidu hrálo“. Nemůže ani za to, že třeba už v necelých dvou letech uměl číst všechna písmena abecedy či krásně povídat, že by se jiným dětem před nástupem do školy o tom mohlo jen zdát... Prostě se takhle narodil - s řadou dispozic, schopností či neschopností, jako každý z nás. Může mít stále tedy někdo pocit, že se se všemi dětmi musí jednat stejně a přinese to dobré výsledky? Proto se vývoj posunul a naštěstí se nad tím zamýšlí už celá společnost a ne jen ti rodiče, kterých se to týká a kteří si připadají pak jako blázni, když jsou v tom sami.

Buďme tolerantní a nesnažme se soudit jednání lidí v situacích, které jsme sami nikdy neprožili.

Autorka je obchodní manažerka, t.č. na rodičovské dovolené