29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLEMIKA: Hvízdání na zákon

25.8.2014

Čím více se v čase vzdalujeme od pádu Nečasovy vlády, tím ostřejší je boj o konečnou podobu nového zákona o státním zastupitelství. Ještě v prvních měsících po jmenování Heleny Válkové ministryní spravedlnosti se zdálo být samozřejmé, že do sněmovny poputuje předloha velmi blízká té, kterou stáhla ze sněmovny exministryně Marie Benešová (dále jen „předloha Zeman&Bradáčová“ ), i když paní ministryně od samého začátku svého mandátu dávala najevo nechuť k rušení vrchních státních zastupitelství s vědomím, že je s tímto názorem v menšině. Její první náměstek Robert Pelikán před pár dny potvrdil, že ministerstvo dospělo k rozhodnutí zachovat současnou strukturu soustavy státního zastupitelství. Výsledky tvůrčího úsilí autorského kolektivu státních zástupců, bývalého náměstka Františka Korbela a některých ministerských legislativců skončily v úřednickém koši.

Měla-li „předloha Zeman&Bradáčová“ od počátku odpůrce, měla a má i zastánce, kteří se snaží kazisvětské úsilí ministerstva zmařit. Připojil se k nim také uznávaný komentátor Karel Hvížďala vystoupením ze dne 18. srpna 2014 na vlnách Českého rozhlasu Plus a na ně navazujícím článkem Boj o nezávislost státních zástupců, převzatým z jeho blogu Neviditelným psem z 19.8.2014.

Karel Hvížďala je ochoten mluvit a psát snad na jakékoli téma, bez ohledu na to, zda věci rozumí (a většinou příliš nerozumí). Věcnou neznalost obratně zastírá vyjadřovací zdatností. Vnáší tak bludy do hlav posluchačů či čtenářů, kteří jsou na tom úrovní znalostí problematiky ještě hůře než on a podléhají klamavému dojmu z jeho suverénní schopnosti tvářit se jako znalec a ve skutečnosti perlit nesmysly.

Nehodlám se s Karlem Hvížďalou přít, zda je vhodné podporovat přijetí zákona v podobě „předlohy Zeman&Bradáčová“ či stranit záměrům Heleny Válkové. Ostatně se ani vyjádřit nemusím, protože jsem svůj názor opakovaně zveřejnil: jsem v opozici proti záměrům paní ministryně, které si jinak nesmírně vážím. Až to vypadá, že jsme se pro tuto chvíli stali s Karlem Hvíďalou spojenci.

Zamýšlím se ale nad tím, jaký smysl má podpora provedená ryze hvížďalovským stylem: co tvrzení, to rána vedle. Začíná to hned na začátku článku snahou o vyvolání dojmu, že kvůli sporu o podobu zákona „muselo na ministerstvu spravedlnosti dojít po nástupu ministryně Heleny Válkové k tolika personálním změnám“. Karel Hvížďala zde zřejmě naráží na odchod 1. náměstkyně Hany Marvanové, která resignovala, a náměstka pro vězeňství Pavla Šterna, kterého paní ministryně právem odvolala poté, kdy na ni žaloval policii a nepřátelsky naladěnému novináři. Z nich Pavel Štern neměl s vytvářením zákona kompetenčně nic společného a Hana Marvanová sice naopak měla dokončovací práce na zákonu na starosti, ale kvůli této věci až do jejího odchodu z ministerstva k žádným dramatickým konfliktům nedošlo. Nikdo nemusel odejít proto, aby nepřekážel zmaření dopracování nového zákona na základě „předlohy Zeman&Bradáčová“.

Smyslem personálních opatření mělo být dle Karla Hvížďaly hlavně zastavení „procesu začlenění státních zastupitelství do systému justice“. Skutečně netuším, co chtěl básník touto větou říci. Pokud mínil, že státní zastupitelství není při současném uspořádání státu součástí systému justice, konstatoval skutečnost, ale o snaze státních zástupců dosáhnout splynutí s ní nemůže být řeči. Státní zastupitelství je z ústavněprávního hlediska součástí moci výkonné a tvůrci „předlohy Zeman&Bradáčová“ chtěli přesně opačně dosáhnout ústavní změny, aby se mu dostalo samostatného postavení jako čtvrtému sloupu státní moci. S tím ovšem narazili, protože jejich požadavek odporuje tradiční představě Charlese Louise Montesquieu o třech sloupech státu: moci zákonodárné, moci výkonné a moci soudní. Se státním zastupitelstvím je při hledání optimálního ústavněprávního začlenění do soustavy státní správy obecně potíž, neboť náplní své činnosti stojí jakoby na půl cesty mezi mocí výkonnou a soudní. Proto jeho ústavněprávní zakotvení v Evropě různě kolísá. Jednou krajností je přičlenění státního zastupitelství k justici, s nímž se setkáváme např. v SRN. Naproti tomu ve Španělsku je soudnictví samosprávné, ale prokuratura má postavení ministerstva, tedy je součástí moci výkonné. A ve Francii, kolébce prokuratury, kladou důraz na to, že tento úřad je vykonavatelem trestní politiky vlády, tedy politickým orgánem, jenž je samozřejmě součástí moci výkonné. Ovšem vyjádřením míry praktické důležitosti otázky ústavněprávního začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů je skutečnost, že v německém základním zákonu (pozn.: náhrada ústavy) se pojem „státní zastupitelství“ vůbec nevyskytuje a v ústavním zákonu o soudnictví (Gerichtsverfassungsgesetz) se mu věnuje celých jedenáct z celkového počtu 201 paragrafů.

V další části textu se Karel Hvížďala zaplétá do úvah o vlivu personálních změn ve státním zastupitelství, zahájených nástupem Pavla Zemana, na fungování úřadu. Hodnotí je kladně, ale ani zde nemá úplně pravdu, protože Ivo Ištvan je „staronový“ (byv vyhozen Jiřím Pospíšilem na návrh Renaty Vesecké kvůli nesouhlasu s protiprávním zásahem NSZ do „kauzy Čunek“, vrátil se na své místo po zásahu soudu) a odvolání Vlastimila Rampuly nebylo výsledkem cíleného úsilí o nápravu poměrů ve státním zastupitelství, ale Pospíšilovy potřeby vylhat se ze spoluodpovědnosti za nevyužití švýcarské výzvy k připojení České republiky k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody proti bývalým manažerům Mostecké uhelné.

Odtud Karel Hvížďala přechází k popisu šoku, který politickým a podnikatelským quasielitám způsobily v poslední době některé akce státního zastupitelství. Zmiňuje přímo, že „politici a někteří státní úředníci se po kauze Nagyová cítí v ohrožení“ a považují náhlé procitnutí státního zastupitelství za "vymknutí se demokratické kontrole". Vše, co se teď na ministerstvu děje kolem příprav na projednání zákona, má podle Karla Hvížďaly sloužit jako ochrana proti opakování výše zmíněných nepříjemností. Podsouvá tedy Heleně Válkové a jejím spolupracovníkům zlý úmysl uvázat státní zástupce na řetěz, aby političtí pleticháři, „kmotři“ a další šejdíři mohli dále spát klidným spánkem jako za časů „vládnoucí nenormality za pánů Rampuly a Grygárka“.

Zakonzervování současné struktury soustavy státního zastupitelství by podle Karla Hvížďaly mělo být jedním z nástrojů zamezení dalšího narušování klidu „odvázanými“ žalobci. To ovšem nemá logiku: ke všem nepřístojnostem došlo za existence vrchních státních zastupitelství, čili jejich zachování nemůže mít v tomto ohledu žádný význam. Pokud je chce Helena Válková zachovat, má k tomu patrně nějaký jiný důvod.

Z Hvížďalova povídání o významu prodloužení funkčního období vedoucích státních zástupců a zabezpečení nejvyššího státního zástupce proti odvolání bez udání důvodu by mohl vzniknout dojem, že ministerstvo hodlá odstranit i tento výdobytek „předlohy Zeman&Bradáčová“, ač právě tento prvek má být součástí kosmetických úprav současné právní úpravy, s nimiž ministerstvo nadále počítá.

Pravou perlou je závěr článku, v němž Karel Hvížďala zdůrazňuje důležitost záměru tvůrců „předlohy Zeman&Bradáčová“ zrušit vrchní státní zastupitelství a zřídit „protikorupční speciál“ a vyčítá náměstkovi Robertu Pelikánovi, že „by skoro všechno z těchto návrhů rád vypustil, protože, jak říká, "chceme zachovat systém, který se v principu osvědčil“. A trumfuje výrokem „Kdyby takovou větu řekli pánové Janoušek a Rittig, pochopili bychom to. Když to však řekne státní úředník, jde o cynismus. A je jen na nás, na občanech, jestli mu to projde.“ Karlu Hvížďalovi ve svatém zápalu boje proti Heleně Válkové a jejím spolupracovníkům jaksi ušlo, že všechny nepříjemnosti způsobené Romanu Janouškovi. Ivo Rittigovi a mnohým dalším včetně Petra Nečase nebo Davida Ratha mají na svědomí právě vrchní státní zástupci Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan. Postižení by se tedy spíše měli modlit za rozpuštění jejich úřadů. Ale jsou-li rozumní, nestojí o to, protože možná tuší, co by se začalo dít, kdyby po změně právní úpravy mlčící sfinga Pavel Zeman opustil roli „nejvyššího metodického vedoucího“ a začal se chovat s důrazností odpovídající titulu „nejvyšší státní zástupce“.

Základní masa státních zástupců totiž působí na okresní úrovni, kam moc nejvyššího státního zástupce nedosáhne jinak než prostřednictvím obecných pokynů. Pro vymáhání jejich respektování ale nemá odpovídající nástroje. Jeho vliv na krajské články je jen nepatrně silnější. Mimo pracovníků v budově jeho úřadu mu přímo podléhají pouze dva vrchní státní zástupci. Otevřený odpor Ivo Ištvana proti přijetí „předlohy Zeman&Bradáčová“ přitom svědčí o tom, že i oni respektují nadřízeného bez rizika setnutí hlavy jen potud, pokud to uznají za vhodné. Nejvyšší státní zástupce je tak nositelem zářivého titulu a vysoké odpovědnosti, ale neúměrně malé pravomoci. Toto „maffia-friendly“ uspořádání je výsledkem „přípravy na minulou válku“ při tvorbě zákona o státním zastupitelství v r. 1993, kdy se za hlavní úkol dne považovala ochrana společnosti před obnovením silného postavení generálního prokurátora předlistopadového režimu. Současné uspořádání soustavy státního zastupitelství tak s trochou nadsázky připomíná průmyslový podnik, jehož řízení mají v rukou mistři, zatímco ředitel bez výkonné pravomoci bezmocně přihlíží ze své kanceláře jejich kutění. Slušným lidem to moc nepomáhá, zato narušitelé trestního zákona se mohou cítit v pohodě.

Toto vše Karel Hvížďala posluchačům Českého rozhlasu Plus a svým čtenářům neřekl. Je otázka, zda situaci nezná či zda ji vědomě zatajil.