Václav Bělohradský je filosof naší doby, ti starší si pamatují, že podobnou kultovní roli největšího z filosofů hrál v r. 1968 Ivan Sviták, tehdy reformní bojovník proti KSČ a později po návratu z USA, kde vyučoval levičáctví na jedné malé universitě, horlivý přívrženec KSČM. Není divu, filosofové jsou obvykle universitní učitelé, kteří ač placeni státem, obvykle proti němu útočí, zejména proti zahnívající kapitalistické společnosti, která jim určila tak krutý osud – nechat se živit státem, který musí tak vášnivě kritizovat. Občas nás o tom informuje Ota Ulč. Žít jen mezi knihami v akademickém světě tolik se odlišujícím od světa mnoha nejistot, to vždy vede k úvahám jak učinit svět lepší a z ideálů se takový svět snadno v knihách tvoří. Karel Marx, nesporně velmi vzdělaný historik, filosof a ekonom, dokázal vysvětlit svět kolem sebe, ale jeho předpovědi dalšího společenského vývoje nevyšly.

Václav Bělohradský se dokáže myšlenkově pohybovat od leva do prava a zpět. Se svými názory si moc starostí nedělá a velmi často je mění, jak se lze přesvědčit na internetu. Je vlastně těžko říci, zda je nalevo či napravo, ale dokáže se postavit i na obranu bratrů Mašínů, ale jen tak napůl, jak filosofovi sluší.

"Jednání bratří Mašínů bude vždy sporné, je těžké je jednoznačně odsoudit nebo oslavovat. Je to extrémní řešení mezní situace," napsal např. v Právu 20.8.2011. V zásadě by bylo možné s tímto názorem souhlasit, pokud se ovšem přeneseme přes zjednodušení, které tato formulace přináší. Které jednání z jejich několikaleté protikomunistické aktivity? Nebo jenom to nejkontroverznější – zabití strážmistra Honzátka? Není-li i toto jednání možno jednoznačně odsoudit, pak to znamená, že i podle Václava Bělohradského není Ctirad Mašín vrahem, jak stále unisono tvrdí jiní (převážně z levice), čímž dělají za hodnocením jednání bratrů Mašínových tečku. Václav Bělohradský není první, kdo k takovému názoru dochází, ale co je pravice a co levice? A navíc hodnocení jednání bratrů Mašínů nevede mezi levicí a pravicí. Je dnes třeba Pavel Kohout na levici nebo na pravici? Kde třeba opat Anastás Opasek? Kde jsem já a moji přátelé, pravicově smýšlející, ale kteří nemohou ODS přijít na jméno? Pojmy pravicový a levicový ztratily v ČR význam – svoji roli mají jen jako témata pro řečnická cvičení politiků z ODS a ČSSD. Pravice a levice v podání ODS a ČSSD jsou již ideovými oponenty z profesionální povinnosti. Proto Bělohradského úvaha typu, že česká pravice chce, aby se společnost přihlásila k odkazu bratrů Mašínů, nemá správného adresáta – chtějí to sympatizanti bratrů Mašínů, ale co to má společného s tou pravicí, která nemůže volit ani ODS, ale ani Topku?

Udělejme si však otazník nad jinými závěry profesora Bělohradského.

"Mašíni bojovali, ostatní k tomu nenašli odvahu, totalitarismus zvítězil," píše pan profesor, jak "pravice" vidí jejich odkaz. To je pravda, kdyby jich bojovalo více nebo všichni, tak by u nás totalitarismus nezvítězil. To není třeba zpochybňovat ani ironizovat. Ostatně pan profesor sám uvádí, že jejich jednání v mezní situaci nelze odsuzovat. Filosofové obvykle nebojují, o válce spíše filosofují a docházejí k závěru, jako např. Václav Bělohradský, že "ozbrojený odboj ale nebyl legitimní v historickém kontextu střední Evropy" (sic). Znamená to, že ani ozbrojený odpor, jaký v Polsku prováděla Armija Krajowa nebyl legitimní? Že stejně nelegitimní byl ozbrojený odpor hnutí resistence ve Francii, ať již komunistický, symbolizovaný např. plukovníky Fabienem a Tanguyim, nebo nekomunistický (Jean Moulin)? Proč by byl nelegitimní? Že to bylo za války? Ale pan profesor má na mysli "historický kontext" a ten se týká jakékoliv totality, ať už za války horké nebo studené. V obou dokonce bojovali (nebo byli účastni) i filosofové!

Pan profesor uvádí jako příklad náležitého občanského odporu za II. světové války Dánsko: "Dánové se vyhnuli ozbrojenému boji, ale kladli nacifikaci země odpor občanskou solidaritou. A hájili svou demokratickou tradici úspěšně." Ta úspěšnost nebyla ale ve správném občanském odporu, ale v tom, že nacisté považovali Dány za rasově příbuzné, okupace Dánska byla z tohoto důvodu nejmírnější ze všech okupovaných zemí, dánský král Kristian mohl díky tomu zůstat v zemi a dokonce mohl zabránit i vydání dánských Židů. I v Bulharsku byla situace specifická. Nemáme Židy, jen bulharské státní občany, prohlásil bulharský král, formální, ale jen formální spojenec Německa. I Maďarsko mohlo až do roku 1944 zachraňovat svoje Židy díky specifické situaci, nikoliv kvůli jinému občanskému odporu, pokud tento odpor nebyl právě umožněn onou specifickou situací.

Pokud má být obdivovatelům Mašínů vlastní, že glorifikaci silového řešení mezní situace přisoudí pravici, zatímco levice dává od násilí a války ruce pryč, pak "klasickou" zemí, kde levice sahala k silovému řešení, byla vždy Francie. A to nejen ve svých revolucích počínaje tou Velkou buržoasní, ale i za války (po napadení SSSR Hitlerem), kdy v obsazené části Francie hrál levicový (komunistický) odboj rozhodující roli. V rozvedení této myšlenky filosof Bělohradský jen prokazuje svoji neznalost historie, když píše, že "…selhání české společnosti bylo v tom, že nekladla odpor občanskými prostředky jako Dánové, Norové či Bulhaři za druhé světové války." Jak to, že nekladla? Zpravodajská činnost, pomoc parašutistům, ukrývání zbraní, solidarita se Židy a ukrývání několika stovek z nich před transporty a další aktivity nebyly odporem občanskými prostředky? Vynechme Tři krále, legendární vojenské odbojáře, mezi kterými byl i plukovník Mašín, otec bratří Mašínů, které musíme počítat k vojenskému odboji, protože při zatýkání stříleli, ale nebylo občanským odporem i vydávání řady tiskovin a letáků, za což se platilo hlavou? Doslova hlavou, ztratila ji na gilotině třeba i dcera Vojtěcha Preissiga, grafika a malíře, a Vojtěch Preissig sám a tisíce jiných. Jinak soudím, že příměr "fetiš", který profesor Bělohradský použil i do názvu svého článku a který spojuje s historií, je naprosto nepřípadný a nevhodný. "Masaryk měl pomoci Čechům přijmout realisticky fakt, že Československo je podobně mnohonárodní jako Rakousko a překrýt tak nepříjemnou otázku: jak smířit historické hranice státu s právem národů a menšin na sebeurčení?" píše Václav Bělohradský.

Jednoduše, k tomuto smíření napomohlo české státní právo a jazykové právo. Ostatně několik set let byl potlačovanou menšinou český národ, k čemuž zase napomohl fetiš Habsburků, použijeme-li terminologii Václava Bělohradského. To byla ta mezní situace, kterou opakovaně líčí pan profesor. Neměla řešení, a tak se našlo v tzv. historické spravedlnosti, můžeme-li tento termín použít namísto rčení "každý chvilku tahá pilku". "Jak se může vedoucím politickým národem v zemi stát etnická většina, která vyhlašuje za vrchol svých dějin období krvavého rozkolu v národě"(?) je další jeho otázka. Stejným způsobem, jako se slavným heslem stalo heslo "Rovnost – Volnost – Bratrství", které vyrostlo na hromadách useknutých hlav ve Velké francouzské buržoasní revoluci. A jsme-li ve Francii, pak dodejme, že stejným způsobem jako reformy Napoleona a jeho Code Civile překonaly smrt statisíců francouzských vojáků padlých v jeho bitvách. U fetiše "britských letců", jak filosof Bělohradský uvádí, znám větší zradu než jen rozpad státu, který má podle Bělohradského tento fetiš přikrýt, a to jejich věznění v komunistických věznicích ještě před rozpadem státu. A fetiš Horáková – proč skončila na šibenici, když žádala jen větší shodu socialistického programu s československou demokratickou tradicí, ptá se Václav Bělohradský. Neměl by ale pokládat otázku řečnickou, ale položit konkrétní otázku jisté politické straně v ČR, která se o to nejvíce zasloužila. A fetiš jednotného národa připraveného v roce 1938 bojovat za demokracii a všemi zrazeného? Se vší úctou k citované knize "Mnichovský komplex" Jana Tesaře, na kterou se V. Bělohradský odvolává, autor se mýlí. Československý stát nebyl nepřipravený k obraně, zkorumpovaný a nejednotný. Odporují tomu fakta. O tom, jak proběhla mobilizace v září 1938, jistě Václav Bělohradský slyšel, ale možná neví, že maršál Keitel v Norimberku vypověděl, že útok Německa na ČSR v říjnu 1938 by pro ně dopadl katastrofálně. A slyšel někdy pan profesor něco o palebném průměru? Zásobu střeliva mělo Německo na 3 dny, československá armáda na 3 měsíce. Ten boj nemusel být beznadějný a mnichovskou zradu, která byla skutečnou zradou (la France n´ assosiera pas, jak řekl vyslanec de Lacroix prezidentu Benešovi), nemusí ani pravice zakrývat fetišem.

"V rámci dějin 20. století byl po roce 1948 ozbrojený odboj v národním či mezinárodním kontextu zcela nereálný, nemohl se opřít o žádnou legitimní vládu, pro kterou by mohl osvobodit nějaké území," píše také Václav Bělohradský. Kdyby ozbrojený odpor měl začínat úvahou, jaké území se dá osvobodit a kde vzít legitimní vládu na opření, pak by se řada odbojů, třeba i ten zmiňovaný ve Francii, nemohl konat, protože de Gaullova vláda rozhodně nebyla legitimní, tou byla vláda ve Vichy), a jinak, zdá se udělali bratři Mašínové největší chybu v tom, že se před zahájením svého odboje neporadili s profesorem Václavem Bělohradským.

Co mě ovšem nejvíce zaujalo na článku Václava Bělohradského, je jeho tvrzení, že fetiš české pravice – Mašíni – má zakrýt nepříjemný fakt, že národ nevyužil reálných možností protitotalitního odporu občanskými prostředky. Co to jsou prosím ony "občanské prostředky"? Jestliže byli lidé zavíráni za poslech Svobodné Evropy a reprodukování slyšených zpráv a Milada Horáková za to, že se na faře ve Vinoři na schůzce představitelů nekomunistických stran rozhodla nepokračovat v utajené politické činnosti a počkat na lepší časy, tak jakými reálnými občanskými prostředky se dalo čelit komunistickému totalitnímu režimu, aby z toho nekoukala šibenice nebo doživotní trest? A proč ta masová kolaborace s rituály 50. let i normalizace, ptá se pan profesor. Protože ti, kdo se o náznak odporu občanskými prostředky pokusili, byli ve vězení nebo popraveni a zbytek národa komunistické levici fandil nebo věřil. Ostatně píše o tom Kundera, Klíma a další, kteří tuto víru tehdy také sdíleli. Ano, byly to kulturní elity, jak správně píše Václav Bělohradský, které možnost občanského odporu promarnily. Pak je ovšem zbytečné se ptát, proč těchto prostředků nevyužil národ. Když odečteme kulturní elity, spoluobčany v kriminále a v exilu, tak zbývají fandové KSČ a zastrašení. A ještě bratři Mašíni a jejich druzi. Ti však volili odpor ozbrojený, když všechny občanské prostředky selhaly a největší český básník zpíval Zpěv míru na největšího masového vraha dějin, kterého komunistická část národa měla za Boha.