Po přečtení článku Jiřího Srstky Jak autor k odměnám přichází ze dne 27. 9. jsem se rozhodl sepsat pohled druhé strany. Jiří Srstka především užívá pro autorské dílo pojem vlastnictví. Pojem vlastnictví podle mého názoru vyjadřuje především kontrolu. Pokud já vlastním auto, ovládám ho, mám nad ním kontrolu. Pokud já vlastním dům, mám nad ním kontrolu. Pokud složím báseň, mám nad ní kontrolu. Pokud tu báseň někomu řeknu, kontrolu nad ní ztrácím. Pokud je báseň dobrá, začne se šířit mezi lidmi. Básník tak ztrácí kontrolu, a tedy i vlastnictví. Tak chápu zásadní rozdíl mezi fyzickým a duševním vlastnictvím.

Autorské právo dává básníkovi absolutní moc nad básní a jejím šířením mezi lidmi. Vrací mu kontrolu nad básní, a tedy vlastnictví básně. Tuto kontrolu básníkovi poskytují lidé (neboli stát). Poskytování kontroly stojí lidi značné úsilí. Lidé samozřejmě mají dobrý důvod básníkovi tuto kontrolu poskytovat. Básník vydělá peníze a bude moci napsat další básně. Pokud by ovšem básník za ochranu své básně lidem nic nedal, lidé by mu brzy přestali zdarma pomáhat. Proto si básník ponechá kontrolu nad básní jen po omezeně dlouhou dobu a po jejím uplynutí připadne báseň všem lidem.

Problém současného autorského práva spočívá v tom, že doba, po kterou lidé dnes poskytují básníkovi kontrolu nad básní, není omezená. Pro účely této polemiky pokládám kontrolu, kdy se ani moje pravnoučata nedožijí konce ochrany mých autorských děl, za neomezenou. Tak nahlížím na ochranu díla ještě 70 let po smrti autora. Vzpomeňme na doby, kdy autorská ochrana díla trvala 14 let a navíc dalších 14, pokud byl autor ještě naživu (USA Copyright Act of 1790). Tehdy se konce ochrany některých svých děl dožil například Mark Twain. Jeho řešením bylo ke svým starým dílům přidat nějaký nový a zajímavý obsah. Tím jeho nové dílo opět požívalo ochrany a prodávalo se lépe než prosté kopie jeho starých děl.

Dnešní neomezeně dlouhá ochrana škodí kultuře a samotným autorským dílům. Stává se, že dílo je zapomenuto dříve, než je mu umožněno šířit se volně mezi lidmi. Uvedu praktický příklad. Hledal jsem akordy na kytaru k písni Cecilie, kterou otextoval Jan Werich. Neúspěšně. Jednalo se původně o píseň Umbariago z velmi úspěšné estrády Jimmyho Duranta z roku 1955. Jimmy Durante zemřel roku 1980, za 40 let se tedy notový zápis jeho díla může začít šířit volně mezi lidmi. Nečekám, že v té době si někdo na tuto píseň vzpomene (přestože je nádherná) a že se mu podaří nějaké exempláře díla dohledat. Jsou to obyčejní lidé, kteří poskytují autorům kontrolu nad jejich díly a jsou to zároveň oni, kdo zajišťují paměť a slávu jejich děl po skončení autorské ochrany. Socialismus s tím nemá nic společného, je to jen obchod.

Co se týče problematiky odměn a zdlouhavosti procesu odměňování autora, stačí autory porovnat například s vynálezci. Vynálezce musí na vynález vynaložit stejné úsilí jako autor na vytvoření svého díla. Vynález je také duševní výtvor, i když technického a ne kulturního rázu. Vynálezce ovšem musí zaplatit za registraci svého díla, ochrana vynálezcova díla není automatická. Poplatky za udržení kontroly nad vynálezem se každým dalším rokem registrace zvyšují, ale ani tak není možné registrovat patent déle než 20 let. Průmysl tak poskytuje vynálezci kontrolu nad jeho vynálezem za to, že nejdéle po 20 letech vynález přispěje k rozvoji průmyslu. Nechápu motivaci, s jakou je autorské dílo chráněno zcela zdarma a po tak dlouhou dobu.

Jiří Srstka se také snaží odůvodnit odměny autorům za bezplatné užití díla a vybíraní poplatků ze spotřební elektroniky. Jsem ochoten připustit, že se lidé (stát) dohodli, že budou autory platit, i když budou autorské dílo používat nekomerčně a v soukromí. Vybírání poplatků má tedy charakter daně. V tomto státě tomu ale tak není. Vybírání těchto daní je v moci soukromých organizací. Nikdo z lidí neví a nemá právo vědět, podle jakého klíče se daně přerozdělují autorům, ani jaké jsou náklady na běh samotné organizace přerozdělování. Navíc mají tyto organizace ze zákona monopol toto vybírání daní provozovat. Autor díla se musí nákladně registrovat u těchto organizací, aby měl vůbec naději, že mu bude něco přerozděleno. Autoři uměleckých děl (bez ohledu na to, kolik jich bude) se nesmí (ze zákona) rozhodnout, že za ně bude tyto daně vybírat někdo jiný. Já osobně jsem pro výběr poplatků ze spotřební elektroniky výměnou za bezplatné užívání díla ještě během trvání jeho právní ochrany. Za předpokladu, že přerozdělování bude zajišťovat naprosto transparentní organizace podle naprosto transparentních pravidel (a všem autorům).

Umělci sami by měli začít uvažovat nad tím, jak jsou spravována jejich práva a kdy by už bylo vhodné se svého vlastnictví vzdát. Pokud se mě někdo někdy zeptá, co dal lidem například Zdeněk Svěrák (proslulý žalobou za "upeč ... třeba zeď"), odpovím že nic. Nedal nic, protože to lidem prodal. A já stejně jako každý z lidí za to budeme muset platit ještě 70 let po jeho smrti. Je v moci autorů samotných tuto situaci změnit. Stačilo by začít se chovat například podle původního autorského práva Spojených států a vzdát se autorských práv ke svým dílům 14 (nebo 28) let po jejich vytvoření. Není k tomu potřeba žádný zákon, každý autor může toto učinit dobrovolně podle současné právní úpravy.

(Tento článek je možné šířit neomezeně a bezplatně za podmínky, že u něho zůstane jméno autora a tato věta.)