Nerad se opakuju, ale Miloslav Bednář svou odpovědí bohužel nic jiného neumožňuje. Místo aby reagoval na mou hlavní výtku, že nepředkládá srozumitelnou vizi, kam bychom jako stát po vystoupení z EU směřovali, jen se hlouběji noří do své oblíbené historické paralely. Tím ale míjí jádro problému.

Pro pořádek zopakujme ve vší stručnosti: Bednář navrhl referendum o setrvání v EU (viz), neboť je to instituce nedemokratická a nefunkční; vystoupením prý navážeme na naše nejlepší tradice v masarykovském duchu. Oponoval jsem mu (zde), že bychom si nejdříve měli sami vyjasnit dlouhodobé směřování země – krize českého vládnutí není aktuálně o nic menší než krize evropského vládnutí, spíše naopak. Bednář tuto ústřední námitku ignoroval a setrval u srovnávání s minulostí – EU je jako Rakousko-Uhersko před 100 lety, já jsem bohorovný jako Šmeral, a on je tedy nejspíš státnicky prozíravý jako Masaryk. (Kdo by nechtěl být v této pozici?)

Historické paralely mohou být někdy užitečné, pokud ukazují nové perspektivy a provokují k novým otázkám. Potíž Bednářovy argumentace spočívá v tom, že jeho ohlédnutí do minulosti nepodněcuje k otázkám, ale sugeruje jednoznačné odpovědi na aktuální výzvy, které jsou z podstaty věci jiné než před 100 lety. Autor vlastně jen potvrdil, že tu nevystupuje jako filosof schopný hlubší reflexe a věcné argumentace, nýbrž jako primárně politik, který má své "pravdy" už hotové a opakuje je bez ohledu na námitky opačné strany.

Ne/demokratičnost EU

V Bednářově reakci vidím jediný nový akcent, a tím je nedemokratičnost EU. Nerozvádí příliš, co tím myslí, ale poukazuje na dominanci Německa a obecnou tendenci k centralizaci. Demokratický deficit evropských institucí je seriózní námitka a nehodlám ji zlehčovat. Stejně tak je namístě kritika, pokud z EU přicházejí pochybné kvóty nebo "ústava" v podobě sáhodlouhého, technicistního a nesrozumitelného dokumentu typu Lisabonská smlouva.

Zcela jiná otázka ovšem je, zda tou nejlepší reakcí na tyto nedostatky je opouštět EU. Kam se pak na nadnárodní úrovni ztratí náš "demokratický hlas", na kterém Bednářovi (a mně mimochodem též) tolik záleží? Náš dnešní vliv na evropské úrovni je samozřejmě omezený, ovšem úměrný naší velikosti a (ne)schopnosti formulovat vlastní potřeby a zájmy. Příklad Polska ukazuje, že konstruktivní a sebevědomý přístup k Evropě je možný i v našem regionu, jen je potřeba si vyjasnit, co vlastně v Evropě chceme, a podporovat takové politiky, kteří jsou schopni tyto sdílené vize artikulovat - jako inspirace může sloužit například Sikorski. Omezený vliv na evropské dění je lepší než vliv nulový.

Jinak řečeno, kritická debata o naší roli v Evropě je potřebná jako sůl, jen nepomáhá kritika jednostranná a dogmatická. Bednářovy texty působí právě takto, protože předkládá zdánlivě jasná řešení a nezvažuje základní otázky: Kam bychom vystoupením z EU jako stát v mezinárodním kontextu směřovali? Jak bychom ovlivňovali politické výzvy přesahující národní úroveň? Případně jaké jiné politické alternativy a demokratičtější mechanismy máme či hodláme v rámci Evropy vytvářet, pokud rezignujeme na působení v EU? Dokud M. Bednář na toto srozumitelně neodpoví, je jeho návrh jen plácnutím do vody, které nemá s politickou prozíravostí nic společného.