Navzdory nevlídnému počasí byli ochotni trávit spoustu času na zahradě a v dřevníku, aniž by jí jeden nebo druhý běhali každých pět minut žalovat. Několikrát se dokonce potichu plížila za nimi, jelikož se nemohla zbavit pocitu, že jsou hodní jen proto, že vymýšlejí nějakou nebezpečnou hloupost nebo ničí cosi, co nedokázala předvídat. Vždy je ale našla uprostřed nějaké více méně smysluplné hry, takže jí nezbylo než uvěřit, že ty děti snad začínají brát rozum.

A oni ho skutečně brali, i když trošku jinak, než si maminka představovala. Samozřejmě za tím vězel Artuš. Nejdřív se s kluky vůbec nechtěl bavit a zlomyslně se jim schovával. Zatímco ho hledali na jednom konci domu, vyvedl jim něco na tom druhém. "Tak vy byste si chtěli hrát, hošánkové? Já vám ukážu zábavu!" Zašmodrchával jim tkaničky, schovával věci a rozhazoval lego. Rozzlobit kluky ale nedokázal.

Ale po dvou dnech najednou dostal strach, že se chlapci nakonec přece jenom rozzlobí a přestanou se o něho zajímat. Bylo to pokořující zjištění - skřítek najednou zjistil, že už nechce být sám, znenadání nenacházel ve svých škodolibostech žádnou radost. Jenže... jak se jim ukázat a neztratit přitom tvář?

Příležitost se naskytla čtvrtý den. Večer předtím tatínek četl chlapcům pohádku o lakomém ševci, který nedal najíst nejen domácímu skřítkovi, ale ani vlastním dětem. Tehdy Adama napadlo, že na to jdou asi špatně. "Musíme mu přece nabídnou něco k jídlu!" řekl rozčileně Bertíkovi. "Třeba se to musí - když chceš se skřítkem vycházet." Bertík vykulil oči a rovnou navrhl, že mu dá celou svoji porci čočky, kterou maminka právě vařila a on ji strašně neměl rád.

"Čočka!" vyprskl Adam pohrdavě. "Viděl jsi někdy jíst skřítka čočku? Vždyť by na něj byla veliká! Jedna čočka jako koláč!" Adam měl totiž čočku rád. "Podle té tatínkovy knížky prý pijí skřítci mléko. Co kdybychom mu ho nalili do nějakého... no hodně malého hrnečku?" Tentokrát se pro změnu ušklíbl Bertík. "Mlíko, fuj! Maminka ho nedává ani Ťapkovi, plotože by se pos..." Bertík se opatrně rozhlédl a když uviděl maminku na zahradě věšet prádlo, dodal způsobně: "pokakal...! Adam uznal, že přes bolení břicha by asi k přátelství se skřítkem nedošli, takže přemýšleli dál. Večer je napadlo to pravé - schovají mu trochu maminčiny báječné krupicové kaše!

Přestože by si Artuš mnohem radši dal guláš, uvítal poněkud oschlou kaši s velkou radostí. Konečně měl příležitost se chlapcům se vší důstojností ukázat a zase si s nimi promluvit. Od té chvíle kluci mizeli do dřevníku jak jen to šlo. Skřítkovy poněkud zlomyslné historky ze starých časů je fascinovaly a byli tak ochotni vydatně zásobovat jeho stůl vybranými lahůdkami jen proto, aby si zajistili jejich pokračování. Ale neskončili jen u toho. Skřítek jim velmi jasně naznačil, s jakými potížemi se jeden potýká v domácnosti tak zoufale postrádající užitečné budovy, jako jsou chlévy, stáje a stodoly. Kdo kdy viděl, aby se chudák skřítek musel schovávat v garáži?

Bylo to v sobotu ráno, když všichni dosnídali a tatínek sáhl po novinách. "Tatínku, víš co?" ozval se Adam. "Co?" zeptal se tatínek nepřítomně, zatímco šmátral volnou rukou po hrnku s kávou. "Já myslím, že bysme měli našemu Ťapkovi vyrobit domeček." "Říká se bychom," opravil Adama tatínek automaticky. "Ťapka žádný domeček nepotřebuje. Beztak se ten kocour válí po všech postelích, co jich jen v domě je." "No já jsem myslel domeček na ven, víš? Aby chudák kocourek třeba nezmoknul, když nejsme zrovna doma... kdybys nám trochu pomohl, my bychom ho třeba s Bertíkem postavili!"

Tatínek sklopil noviny a vrhl zkoumavý pohled na obrovského zrzavého kocoura s natrženým uchem, který se zrovna povaloval na gauči poblíž kamen a s pravou kočičí přezíravostí si olizoval tlapku. "Ubohý kocourek! Chtěl bych se mít jednou tak dobře jako on. Žádný domek nepotřebuje," zabručel a jeho zrak se žádostivě vracel zpátky k novinám. "Myslím, že byste to mohli aspoň zkusit," ozvala se najednou maminka, která chovala Anežku. Kluci s napětím upřeli pohledy na zadní stránku novin. Tatínek si povzdechl a zase noviny položil. Vždyť chtěl jenom chvilku klidu!

Jenže velmi dobře zaregistroval, co mu jeho žena přes hlavy jeho synků signalizuje: "Jednou chtějí dělat něco pořádného, tak jim v tom přece pomoz!" A pomohl, přestože ty noviny si ještě předtím dočetl. Kluci jen koukali, jak to tatínkovi šlo od ruky. Vzhledem k tomu, že byl jejich dům nový, měli k dispozici všechno potřebné ještě od stavby. Tatínek vyměřoval a Adam dělal čárky tam, kam Bertík musel položit prstík. Když tatínek řezal prkna, kluci mu je přidržovali. Když tatínek vrtal vrtačkou, tak Adam žebral, aby mohl vrtat taky a Bertík utekl ven, protože se vrtačky přece jen trochu bál.

Byla to veselá práce - pro kluky i pro tatínka. Kluci povykovali, radili, sem tam se hádali a vůbec nepostřehli, že do domku plánují dveře, okna a nábytek, o který by kocour Ťapka ve svém pelíšku určitě nestál. Tatínek potlačoval smích - od začátku mu bylo jasné, že kluci chtějí domeček na hraní a ne pro kocoura, tak jen čekal, kdy si všimnou, co všechno mu vlastně napovídali. "Tak nevím," povídal nakonec poťouchle. "Do takhle navržené předsíně se přece Ťapka nemůže vejít!" Chlapci se zarazili.

Bertík se podrbal na zamazaném nosíku a bezradně se podíval na Adama. Adam vrhl zkoumavý pohled na vypaseného macka sedícího na zápraží. "Když ho trochu stlačíme, tak to půjde, ne?" navrhnul nakonec. Tatínek se rozesmál. "Já vám dám, stlačovat kocoura! Ten by vás zřídil... Mně je jasné, že jste nechtěli domek pro kočku, ale pro sebe. Tak si ho hezky vyčistěte a jestli chcete, můžete si ho i natřít barvou." Prohrábl synkům zvesela vlasy a s pohvizdováním odešel. Úplně mu tedy ušlo zděšení a následná úleva v Adamových očích.

Kluci s námahou přenesli těžký domeček na trávník před dřevníkem a tiše zavolali na Artuše. Nemohli se dočkat co řekne, až jejich dílo uvidí. Skřítek se skutečně objevil, ale ledva vyšel z dřevníku ven, zahleděl se klukům přes hlavy dozadu k plotu a strnul v úleku. Chlapci se udiveně otočili a uviděli, že na cestě za plotem stojí bílá kočka. Měla krásnou dlouhou srst, pošvihávala špičkou vztyčeného ocasu a upřeně pozorovala skřítka.

"Ta je klásná..." povzdechl si Bertík. Adamovi se také líbila, ale protože byl starší a zkušenější než malý bráška, všiml si i dalších věcí. Jednak tu byla Artušova podivná strnulost - na vysněný domek se ani nepodíval, ale cizí kočku nespustil z očí. A Ťapka! Kocour se naježil tak, že vypadal dvakrát tak veliký, zle zamručel a významně vyskočil na zeď vedle branky. Vypadalo to, že se schyluje k bitce. "To nebude kočka ale kocour," řekl nakonec Adam. "Kdyby to byla kočka, Ťapka by ji sem pustil."

"Já jssem koččka..." ozval se najednou divný hlas, který jako by jim pronikal rovnou do hlav. "Malá koččiččkaaa..." zapředl. "Zavolejte si koččiččkuu..." Bertík omámeně vstal a otevřel pusu. Najednou nadskočil a s fňuknutím si třel kotník. To není možné - Artuš ho kopnul! Kočka zúžila zelené oči a skřítkovi se jasně ozvalo v hlavě: "Nessmííšš je varrovatt, pravidla znáášš..." Adam stál celý napjatý a snažil se všechno pochopit. Mluví ta kočka nebo ne? Že by se mu to zdálo? Něco mu říkalo, že by měl na kočku zavolat a otevřít jí vrátka, aby mohla vejít do zahrady. Pomaličku, jako v transu, se k nim vydal. Nevšímal si pobrekávajícího brášky ani pobledlého mlčícího skřítka.

"Jen pojď... kráássnáá koččiččkaa... chce mlíččkoo..." Adam nejistě potřásl hlavou a zpomalil. Nějaká myšlenka se snažila probít do jeho zastřeného vědomí. Najednou se ozvalo zuřivé zařvání a Ťapka se vrhl proti bílé kočce. Byl o hodně větší, tělo měl samý sval, takže to vypadalo, že bílou vetřelkyni musí doslova smést z cesty. Jenže ta udělala jakýsi nepatrný, ale velmi rychlý pohyb a Ťapka se najednou s bolestným zamňouknutím překulil na záda, aby se vzápětí po kočičím způsobu ztratil. Jenom zachvění větviček a špička rezatého ocasu ukazovala, že se kocour nějak přemístil zpátky do zahrady a ukryl se hluboko pod pichlavým keřem dřišťálu.

"Kráássnáá hodnáá koččiččkaa..." zapředl v Adamově hlavě ten divný hlas. Chlapec se však najednou zastavil, rázně potřásl hlavou a k překvapení všech a nahlas zavolal: "Kšá, ty potvoro, zmizni odtud! Ty nejsi skutečná! Chceš mlíko a ublížila jsi Ťapkovi!" Vzal dokonce do ruky spadlou hrušku a prudce ji po neznámé kočce hodil. Ta... zmizela. Zmizela tak rychle, jako by na cestě vůbec nikdy nestála. Adam sám se musel sám přesvědčit, že z pod keře kouká chvějící se špička ocasu pokořeného kocoura aby si uvědomil, že se mu to všechno nezdálo.

(Minulý díl najdete zde)