28.3.2024 | Svátek má Soňa


POHÁDKA: Dědo, dědečku, pohádku, prosím!

31.3.2006 10:50

"Dědo, pohádky co jsou o mně, nechci!" Dědovi se vybaví chvíle mládí, vrací se do doby, kdy lopotně vnikal do tajů středoškolské matematiky. Pohádku - ano, ale zadání je jako rovnice o dvou neznámých s přidanými podmínkami řešení. Pohádka = neznámá. X musí být rozdílná od pohádek, řekněme didaktických. Nesmí být jako vyprávění, ze kterého ponaučení čouhá jako sláma z bot.

Předem jsou vyloučeny příběhy o prospěšnosti špenátu a škodlivosti bonbónků, o zdravé mrkvičce a nevhodnosti hamburgrů, o nutnosti mýt si denně uši a čistit zuby, stejně jako se nehodí vyprávět o tom, jak dráček, který po sobě neuklízel, dostal zaracha - nesměl odpoledne ven. Jednou jsem zkusil doplnit k zákazu vycházek poznámku o utírání nádobí "za trest". "Ale dědo, ta myčka asi nic moc, když po ní museli to nádobí ještě utírat!" Podmínky bývají stanoveny. Natvrdo, jednoznačně.

Přichází okleštění další, manévrovací prostor pro vypravěče se zužuje: "Tuhle ne, tu znám z telky. Tu taky ne, tu mi čte maminka. Ani tuhle ne, tu hraju na počítači." Sakra, jak začít? Jak z téhle šlamastyky ven?

Každá správná pohádka začíná: Bylo - nebylo…, Za devatero… nebo alespoň: Před dávnými časy. No jo, když ale ten špunt vyjmenuje víc druhů dinosaurů, než dá děda pracně dohromady. Co znamená pro tyhle človíčky - bylo to dávno? Už to mám - možná takhle?

Před dávnými časy, tenkrát, kdy děti neznaly telku ani počítače, o plejstejšnu neměly ani páru, dokonce ani rádio neposlouchaly, tak dávno, že nejezdila žádná auta ani motorky a po nebi lítaly jenom vlaštovky a jiná opeřená havěť, teda tenkrát, tenkrát se děti měly. Představte si, že nebyly ani zoologické zahrady.

Proč taky? Děti denně potkávaly koňské potahy , dokonce občas se dal potkat i vůz tažený volky. Každá, vlastně skoro každá babička měla kozu a králíky a holuby a taky čuníka v chlívku. Všechny babičky uměly nejlepší kafíčko, ranní dobrotu z melty a cikorky, jen to kozí mlíko, to nechtěl pít skoro nikdo.

Vraťme se zpátky ke koníčkům. Nejhodnější kůň v celém širokém okolí byl pošťácký Ferda. Tahal modrý poštovní vůz na kolech s červenýma loukotěma. Pan poštmistr Janáček v něm rozvážel lidem balíky. Ferda děti miloval, vždycky se od nich nechal hladit. Zvlášť měl rád Potůčkovic Vendu - dostával od něj pravidelně chleba se škvarkama. Spokojenost byla na všech stranách. Ferda si pošmák, panímáma Potůčková byla ráda, že Vašek si dal konečně s tím jídlem říct a Vašek? Škvarky k smrti nerad.

V městečku bylo jen několik koníčků, kteří by stáli za vyprávění. Pár těžkých pivovarských valachů, potom krásný bělouš pana správce. O nich ale někdy jindy. Nejpěknější ze všech byl lékárníkovic Šimlíček. Celý černý, na nohou bílé punčošky, na čele bílá lysinka. Na levé zadní ponožka chyběla - Šimlíčkova maminka jí nejspíš zapomněla v pračce. O tomhle koňském fešákovi bude naše pohádka:

Jak Šimlíček sežral paní lékárníkové klobouk

Krásné odpoledne, skoro by se dalo říci takové hodobóžové, sváteční. Před lékárnou stál Šimlíček zapřažený do elegantní bryčky. Čekal na paní lékárníkovou - chystali se ke švadleně, měla vzít panince míru na nové šaty. Nečekal dlouho - paní lékarníková přišla, spíš vznosně připlula. Však taky místní drbny o ní říkali, že se nosí jako kýbl mouru. Dámy, když u toho nebyla - při čaji o páté - což byl jen vznešenější název pro drbárnu honorace na úrovni, ji pomlouvaly:

"Honí vodu a při tom se nosí jako pětka do záložny." Hanily ze závisti, paní lékárníková nebyla zdejší, přivdala se a celkově byla pěkná festovní ženská. Modré šaty s bílými puntíky, bílou krepdešínovou stuhu kolem pasu, slunečník nad hlavou, aby jí nenaskákaly pihy. Už, už zvedala nožku v černých lakýrkách na stupačku.

"Ježíš, já jsem nechala na šifonéru rukavičky!" Odložila slunečník a pro jistotu i klobouk - opatrně ho položila na zídku před lékárnou. Klobouky, to byla tenkrát velikananánská móda - žádná dáma bez něj nevytáhla paty z baráku. Slamáky, široké s barevnou pentlí a hlavně roztodivně nazdobené. Květy, ovoce - čím barevnější, tím módnější.

No a právě takovouhle slaměnou nádheru, plnou kytek a ovoce odložila paní lékárníková Šimlíčkovi rovnou pod nozdry. Říkejte koňovi, co smí a co nesmí. Když se vracela, čouhal Šimlíčkovi z huby jenom malinkatý kousek slámy. Nic víc z té parády nezbylo. To bylo lamentování, kraválu, pěstičky bušily, i slzička sem tam ukápla. Pan lékárník to všechno pozoroval za výlohou.

"Zaplať Pán Bůh, že Šimlíček tu hučku sežral. Už jsem se na ní nemohl dívat." Věděl, co se sluší a patří. Vyšel před krám, zlehýnka, něžně vzal paní lékarníkovou kolem ramen, slzy kapesníčkem otřel: "Stázičko," paní lékárníková se jmenovala Anastazie, jako ta ruská carská dcerka - jenže, říkejte někomu. "Ty moje drahá milovaná Anastázie" to zrovna nezní moc přátelsky.

"Stázičko," povídá "nic si z toho nedělej, takovýho nářku pro jeden klobouk. Stejně byl už starej, nosila jsi ho loni - už byl okoukanej. Abys věděla, hned příští tejden zajedeme k modistce do Prahy a já ti nechám udělat novej, hezčí. Teď ti přinesu ten modrej, krepovej, ten k těm šatům náramně pasuje." Slova proměnil v čin - odešel pro druhý klobouk.

Paní lékárníková zjihla. Jen tak pro sebe, pod nos, drmolila: "Praha, manžílku milená, Praha - ta tě vyjde určitě dráž, než jeden klobouk. Budu k němu potřebovat nové botky - nejmíň dvoje - a taky kabelku a rukavičky, glazé, z nejjemnější jehnětiny, aby to všechno štymovalo dohromady. Pak budu celá sakumprásk šik. To teprve budou sousedky prskat. Odpoledne si ještě sedneme U Šroubků na Václaváku na kafíčko, pár kremrolí, prostě lahoda. Ten klobouk, ten už taky nestál za nic. Žádná škoda!"

Nahlas - to je jiná: "Lojzíčku, ty jseš tak hodnej, to nemusí být tak nahonem, tolik to zase nespěchá. Já si tě snad, Lojzíčku, ani nezasloužím." Usmála se, mlaskla, jemně škubla opratěmi. Aby si ten kůň hloupá nakonec nemyslel, že se na něj zlobí. Vždyť díky němu vlastně vydělala.

Pan lékárník se jenom maličko uklonil. Přešlapoval, nervózně podupával kramfleky. Jak by ne. Netrpělivě čekal. Už aby vypadli! Viděl sám sebe, naproti v restauraci "U vola." Strašně se těšil. Nevýslovně. Na dvě orosená, s čepicí. To první, na žízeň- do krku vklouzne, jemně zasyčí - neuškodí. To druhé - to si panečku vychutná!

Pomalu pěnu sfoukne, po každém doušku jí z fousků otře. Viržínko si dopřeje. No a jestli bude mít pan vrchní Josífek to pivko jako křen, vychlazené, třeba ochutná i syrečky - zdálky na něj jukají pod skleněným šturcem. Musí si dát pozor, aby si k nim poručil křupavou čerstvou patičku - k olomouckým patka nejvíc chutná.

Vtrhněme na chviličku do slastných lékárníkových vidin. Vědí dnešní děti vůbec, co je to viržinko? Viržinko - taková slámka, obalená listy toho nejlepšího voňavého viržinského tabáku. Pošušňáníčko pěstované v krajině, kde stávala chaloupka strýčka Toma, kuřácká dobrota z nížiny, kde se toulal Hackelberry Fin, tabáček rostoucí v místech, kde smutní černí otroci hrávali svá ještě smutnější blues, veliké hnědé listy, sušené na prádelních šňůrách ve stodolách, trčících okolo řeky Missisipi.

Řeky široké, černé jako ti otroci, líně se valící, co se po ní batolily bachraté čoudící kolesové parníky. Takové dlouhé hnědé cigárko to bylo, slabší než cigareta a jak tvrdí páni doktoři, kouření to bylo taky daleko zdravější. Právě na tohle pokouřeníčko se pan lékárník těšil. Už se viděl, jak bude pěkně vypouštět kroužky - ty uměl široko daleko nejlíp, líp než pan statkář a dokonce líp než sám pan starosta.

Z pusy vycházely rozvážně, pomalu, labužnicky, jeden za druhým, aby měly dostatek času trochu se zavlnět, roztáhnout, trošičku povyrůst, zavonět pod nos kolemjdoucím, zlehýnka odplouvat přes náměstíčko daleko do světa.

Večer, v městečku, které opravdu netuším proč, dostalo měsíční jméno po Luně, večer, když nad střechami kostela, které zdálky připomínají trojstěžník, večer, když zablikaly první hvězdičky zašel pan lékárník k Šimlíčkovido stáje. Pohladil ho, za ušima podrbal - Šimlíček drbání k smrti zbožňoval - a začal vyprazdňovat nadité kapsy. Levá plná cukru a z pravé čouhaly dva svazky mrkve. Na přilepšenou.

"Ani nevíš, ty kluku ušatá koňská, jak jsem ti vděčnej. Víš, co jsem se napřemýšlel, jak se té strašné hastrošárny zbavit?" Šimlíček zaržál, zlehýnka pokýval hlavou. Dodnes nevím, jestli rozuměl, nebo kýval jen tak, z radosti nad tou mrkví. Nad střechami zvolna vyplouval měsíc, paní lékárníková usínala spokojeně. Hlavou se jí honily sny o nové garderóbě. Pan lékárník samou radostí chrápal nahlas, konečně má od té strašidelné nádhery pokoj.

Jenom Šimlíček byl ještě vzhůru. Stál dole ve stáji u žlabu a přemítal. Stejně, i kdyby usnul, zůstal by stát. Koníci i kobylky spí vždycky ve stoje - neumí spát jako my, nebo jako spinkají pejsci a kočičky. Lámal si velkou ušlechtilou hlavu, koumal, ani za koňského Pána Boha nemohl pochopit, proč ho najednou měli dneska všichni tak rádi. Klobouk beztak slupnul jen tak naschvál z lumpárny. Co víc, zrovna moc mu nechutnal.

Zvonec nečekejte. Nezazvoní. V městečku se v noci zvonit nesmí, budilo by to měšťany, zakázali si po klekání všechen rambajz. Od Oharky sem doléhalo uklidňující hučení jezu. Na věži lehounce, lehoulínce, jako vánek, zatroubil ponocný. Tra - dááá! Slyšíte? Ko -neeéc. Spinkat. Vidíte, kam to může dojít, necháte-li něco povalovat bez dozoru, jen tak?

"Teda dědo, von Šimlíček ten klobouk fakt sežral? Doopravdy? A nebylo mu potom blbě?" Příští pohádka asi hodně dlouho nebude. Snad, až se děda vzpamatuje. Jenom ještě by to chtělo asi změnit název. Co takhle: Kůň - nejlepší přítel člověka - bez ohledu na pohlaví?

Tak zatím, mějte se!

Jiří Kadlus



KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !