Nakladatelské zadání znělo plus mínus čtyřícítku textů. Vybírali ze 70 básnických knih, které u nás vyšly od září 2009 do srpna 2010. Také z tištěných časopisů, v nichž lze básně číst (Host, Tvar, Souvislosti, A2, Psí víno, Kontexty, Prostor Zlín, Protimluv, H_aluze, Rozrazil) a ještě z literárního serveru Totem. cz.

Básní se u nás tiskne víc a publikuje stále dost, možná dokonce až příliš, konstatují editoři. Z hustého nepřehlédnutelného mračna vybrali pak báseň od nejstaršího žijícího Karla Šiktance (*1928), potom od Violy Fischerové (1935-2010), která letos skonala, o dva roky mladší je Ladislav Nebeský, následují z těch dříve narozených Jiří Gold, Rudolf Matys, Petr Král, Ivan Wernisch nebo Eugen Brikcius. Ostatní jsou narození většinou v rozmezí let 1960 -1984.

Nad sbírkou sedím poněkud v rozpacích s otázkou, co může být dnes kvalifikováno jako báseň a nejlepší k tomu? Nevím, myslí to oba editoři včetně nakladatele vážně, či chtějí těmi básněmi omráčit, zasáhnout jemnocit (existuje ještě nějaký a kde?) u některých jedinců, zvláště pak těch, kteří se pouštějí na tenký led české poezie?

Srovnávat poezii zde vytištěnou s poezií našich národních básníků vůbec nelze, snad s výjimkou výše několika uvedených starších autorů. Nezdařilo se to ani v předmluvě filozoficky vzdělanému Miloslavu Topinkovi (známému z expedice Lambaréné po 14 zemích Afriky). Byl ještě členem Seifertova Svazu čs. spisovatelů až do jeho zlikvidování. Poté v Casablance v marocké firmě nabízel stroje a dopravní pásy k těžbě fosfátů. Mezitím asi básnil, protože mu vyšlo hned několik sbírek, z nichž Trhlina získala Seifertovu cenu v roce 2002, psal eseje, skicy a články, napsal scénář k filmu o knížeti české moderní poezie KHM (jehož natáčení bylo však v letech 1969-70 zakázáno). Zamiloval si Rimbauda, přeložil a doslovem doprovodil jeho Dopisy vidoucímu.

Uvádím toto všechno, abychom se případně společně dopátrali, proč vůbec psát básně takové pokleslé úrovně. Či si myslí autor, editor, nakladatel, že sklidí uznání za báseň s názvem Ty budeš leda tak utírat krávám prdele! Nebo za sdělení, že „… stárnoucí Thomas Mann se prý pořád holil a denně až čtyřikrát měnil bílou košili“?Vážení přátelé, ano! To, prosím, je jedno čtyřverší jedné básně bez názvu, kde na začátku se dozvíte, že „…neštíti se svého těla umí stařičká sousedka usměvavá a elegantní pečlivě páří minulé šaty se zrytou tváří křivými zády a drobnými kroky o holi…“

Mnoho textů by vyznělo lépe, kdyby byly napsány v podobě tištěné prózy (některé básně jsou složeny způsobem: co slovo – to verš na samostatné řádce), jedna také „nejlepší česká báseň“ obsahuje dokonce jen jedno jediné slovo „objev“, které je stokrát napsáno za sebou a zarámováno do smutečně vypadajícího čtverce a čtenář má doplnit některé hlásky, aby posléze vyluštil tajenku, že báseň se vlastně jmenuje „jeobjev“! To si, prosím, nic nevymýšlím. Až na to, že o podobnou „takybáseň“ se pokusil kdysi Václav Havel (viz jeho Člověk) nebo Jiří Kolář (Baudelaire).

Jde prý o totální proměnu těch nejzákladnějších zkušeností, o dotýkání zakázaných oblastí, řeči i těla… Pak taková báseň bez interpunkcí a velkých písmen, nazvaná MU (JAKO PŘIZDISRÁČ) zní: Co se to ve mně zase krčí / nemá to tvar ale vrčí / mučí mě to moč /páchne to mym potem / drkotá zubama / třese údama / potkat se tak se poseru a nevim proč / ale kdo ví odkud / je vlastně kulový / milostný hrátky výkalnic / to mě dojímá / drtit si varlata mezi půlkami / a necejtit lidskou účast / tak sem soucitnej / k vašemu utrpení tělo / bolest / lpění/ sem temnej posel kuropění.

Z jiné „nejlepší české básně “ zní varování, že „dědci a děti hubený se nebijou“, další vás usvědčí z neznalosti, protože budete marně hledat „SAKR neboli Svaz antarktických kapitalistických republik“ v době, kdy „turniket mrmnul“, atd., abyste se na konci básně dozvěděli, že byla „převzata z poznámek zmocněnce Čadu.

Requiem, hrůzy, kostry zvířat, schlípené sražené zvíře, hlídač kostí je vdova – úmyslně vytrhávám z morbidních básní pár slov, až jsem dospěl k básni „Smrt mrtvým!“ – nesrozumitelné (odpusťte, pane Wernischi, původně jsem myslel, že to napsal jeden z čtyřicátníků, kteří převažují…): „Smrt mrtvým – i s jejich papírovými kornouty a skříněmi z ořechového dřeva! Viděli jsme již zahradníka nesoucího konev?“

Zapomněl jsem totiž uvést, že „i letošní básnická sbírka využívá nápadu, tedy že básně jsou prezentovány bez uvedení jmen autorů“, která se čtenář dozví, zapojí-li se do hry, teprve až když si spojí text, medailon o autorovi a položku v obsahu knihy, přičemž číslo v barevném poli je mu technickou pomůckou! Opravdu vynalézavé, originální, dejte si rychle patentovat!

Proč se tolik namáhá druhý editor Jakub Řehák, který vystudoval Vyšší odbornou školu filmovou ve Zlíně, realizoval několik krátkých filmů, publikoval na již zmíněném serveru Totem.cz a je dokonce zastoupen v italské antologii současné nové české poezie, proč? Ve svém závěrečném pojednání se snažil rozčlenit texty (uvádím názvy podkapitol) : Básnické prvotiny, Druhotiny povedené i problematické,. Dobré knihy zavedených autorů, Mimo kategorie (sem zařadil Pavla Ctibora a Romana Szpuka) a Tři podstatné básnické knihy (Roberta Fakuse Prašivina, Martina Langra Stará gesta a Pavla Kolmačky Moře.

Potěšil čtenáře zjištěním, že nejde o nové generace či změny, ale „možná bude rok 2010 zpětně nahlížen jako rok křižovatky“, také se snaží vysvětlit lyriku versus epiku, aby zakončil svou analýzu všeobecně známým zjištěním, že „poezie musí především zůstat sama sebou…“

Uf! To by jeden nevěřil! Odjakživa - vlastně od té chvíle, kdy jsme se začali o poezii zajímat – víme, že poezie (od řeckého činím, tvořím) má v umělecké literatuře své specifické postavení, tedy i svoje rysy, a že poezií nazýváme zejména díla veršovaná. Básně jsou účinné, mají-li stejný počet slabik a slovních přízvuků ve verších, když jejich zvukovou shodu zdůrazňuje rým, rytmus, opakování hlásek, slabik i slov.

Nad těmito „nejlepšími českými básněmi“ (až na pár výjimek) jsem dospěl k závěru, že dnešní básníci se netrápí výstavbou svých veršů, jejich vnitřním členěním, slovními přízvuky, že volí nejraději volný verš, který je mnohdy už za hranicemi poezie.

Proto nečteme ani balady, ani romance, jejich „výkřiky“ nás k ničemu neinspirují, jejich experimenty nemají vnitřní logiku, působí mnohdy jako „slátanina“ a řazení slov je takové, jak autora napadají kdekoliv a kdykoliv. Nevíme, kdo jim stál u kolébky, v níž se zrodil jejich nápad a výplod si troufli nazvat básní? Co vůbec vědí o nauce, v níž jsme se učili kdysi dávno znát trochej, daktyl, jamb a spondej? K čemu je to dneska dobré?

Ale pravdu má přece jen Jakub Řehák, když říká, že „poezie by neměla znervóznit a opouštět své bytostné hájemství jen proto, aby vyšla vstříc současnému lomozícímu světu, který potřebuje mít všechno přehledné a přežvýkané“. Pak ovšem nechápu, proč „nejlepší české básně 2010“ jsou právě takové, ba co víc – nesrozumitelné, nebudící rychlost srdeční činnosti, nebo svírání žaludku, neprobouzející naše city a o jejich působení na naše myšlení ani nemluvě. Také tolerance by měla mít své meze.

Opentlit báseň superlativem - jak se zdá – může u nás kdokoliv. Tak nevím, proč jsem těch 199 Kč takto utratil? Snad také proto, abych varoval ostatní před podobným pošetilým činem.