Podzim mám a nemám ráda.
Mám ráda jeho ostré barvy, projasněný vzduch a zemité vůně.
Nemám ráda předzvěst zimy, tmavých rán, do kterých tak nerada vstávám, a brzké tmy odpoledne.
Když ale zubaté slunce vykoukne a vytáhne nás do přírody, podzimní vůně a barvy udělají své.

Postůj, poutníče zvědavý
v listí, co třpytí se zlatem
dál cesta v dálce ztrácí se
v mlhách nad lužním blatem.

Krásné je mít cestu cílem...

Kam schovat slunce, když ještě září?
Počítáš týdny v kalendáři
počty ti nejdou do součtu
dneska se ještě vlídně tváří
ten podzim co má v kalendáři
dny zatržené do počtu.

Na modrou zlatá sype se
tůň vezme každou barvu
safírem svítí, leskne se
z větví si skládá harfu
na kterou vítr zapíská
píseň, co zmrzá na rtu.

Kdo chvátá, ten ji nespatří,
prchavou chvilku krásy.
Jen odraz lesní hladiny.
Víla tam tančí asi.
Je rozverná a veselá
střevíčky nemá žádné
víly je přece nenosí
to proto jsou tak ladné.
Maluje špičkou prstíku
na vodu píseň hravou
jen děti prý ji vídají
když brouzdají se travou.

Tu zlatou jen tak neuvidíš
ač prstenů máš plnou dlaň
zasvítí krátce, neuhlídáš
kdy začne platit krutou daň.
Marnivé chvilky vezme čas.
Co se má státi, to se staň...

Ač ještě tráva v dálce svítí
smaragdem, jasem zeleně
neuhlídáš už pestré kvítí.
Slunce už téměř nehřeje.
Klame pohledem, palouk krásný.
Podzim není čas naděje.

Jen v jednom ročním období
můžeš ty zvuky slýchat
ten šustot listí pod botou
vůně podzimu dýchat.
Když zvedneš oči do větví
zlatem do očí blýskat
umí jen ruce podzimu.
Už začínáš si stýskat?

Mít teplou stáj, mít teplý dům
mít plný žlab, mít blízko tůň
mít druha v žití, druha v hrách
mít se kam vrátit, nemít strach...
Jsou přání malá, veliká
jenom doménou člověka?

Foto: autorka