Ještě ve čtvrtek bylo třicet stupňů vedra. Teď je poslední neděle v září, přijeli jsme do chladna. Poprchává. Meteorologové slibují liják a vichr. Jdeme se aspoň projít po okolí a narážíme na hospodu, kde mají nějakou italskou akci, úžasné věci na jídelním lístku. Jsme po jídle, tak si dáváme aspoň tiramisu. Takové jsme asi měli naposled fakt v té Itálii.

Ráno je šest nad nulou a ledově fučí, přijde mi, že je na nule a omrzá mi hlava. Usoudili jsme, že pojedeme do Dvora Králové do ZOO a na safari, aspoň tam nebude moc lidí.

Tedy přesně vzato tam nebyl skoro nikdo. Zima strašlivá, nakonec mi Franta půjčil svůj nepromokavý klobouček – že by mi slušel, to se říct nedalo, ale trochu pomáhal proti větru.

Dost času jsme strávili v restauraci, mají tam (kromě tepla) za sklem lemuří rodinku. Dvě kouzelná mláďata nám dala zapomenout i na to, že cena u zeleniny nebyla za misku, jak jsme si mysleli, ale na váhu…

ZOO Dvůr Králové

Zvířata se nám jevila docela otužile – kouzelní nosorožci, někteří se při dešti došli schovat, ale ne všichni, žirafy, které v Praze vypadají dost zimomřivě, tady maximálně volným krokem došly pod můstek, aby nemokly. To jenom mně byla zima…

V úterý ráno byly na teploměru tři stupně, pořád dost foukalo. Odjeli jsme do Kuksu (na informace o něm se podívejte tady, článek by neměl konec, kdybych to tu vypisovala). Tady bylo poměrně dost lidí, i když tuším, že v sezoně to vypadá ještě jinak. Chvíli jsme prohlíželi slavné barokní Braunovy sochy Ctností a Nectností, potom nádvoří a bylinkovou zahradu.

V té jsou sochy taky a uprostřed jedna, která vypadá poměrně hrozivě, kromě jiného proto, že je nejmíň třikrát tak velká jako ostatní. Dodatečně jsme se dočetli, že to je Křesťanský bojovník a stával na hranici pozemku majitele Kuksu, hraběte Šporka, a místních jezuitů. Hrabě jezuity jaksi… neobliboval, oni jeho taky ne. Takže obří sochu nainstaloval tak, že mečem hrozila směrem k Žirči, kde sídlili.

Kuks - Křesťanský bojovník

Vedle sochy byl ještě asi třímetrový pěkně hladký kámen (spíš kus skály), kde nechal vymalovat peklo, kde se čerti dost podobali jezuitům… Když se zdálo, že až takovou provokaci neustojí, nechal obraz přemalovat na Útěk svaté rodiny do Egypta (bohužel nic z toho už po letech k vidění není).

Je třeba říct, že v lese není jen Betlém, jsou tam porůznu k nalezení různé další sochy a reliéfy. Mně se asi nejvíc líbí Studna Jákobova, která je schovaná kousek stranou od Betléma. Stejně jako většina soch je hodně poničená - kupříkladu u Betléma je obrázek, jak ten reliéf původně vypadal – a je to moc dobře, protože místy není snadné se orientovat. Mimochodem sochy byly původně barevné.

A jak už to v téhle zemi bývá, už roky a roky se mluví o nutnosti jejich komplexní obnovy a restaurování…

Ve středu ráno je venku na nule, na oknech námraza a na trávě jinovatka. Už tolik nefouká, ale… Ach, šálo, čepice a rukavice, kde jste? Jedeme do Hořic. Na trubičky se šlehačkou a sochy. Hm. Na náměstí mají jen krabice s trubičkami, pochopitelně prázdnými. Navíc jsou po deseti, to je hodně i na mne (což nám teda nebrání si nakoupit na doma). Nakonec jsme našli kavárnu, kde dávali aspoň suchou tubičku s kopečkem šlehačky vedle, takže první cíl dosažen.

Hořice - sochařský park u sv. Gottharda

Sochařské parky jsou stejně báječné jako minule, našli jsme i nové kousky. Ale je třeba pokračovat, chceme do Miletína. Tam pečou miletínské modlitbičky, ty mne tolik neoslovují. Nicméně je tam rodný dům Karla Jaromíra Erbena, přesněji pamětní deska na domě, který stojí na tom původním místě. Hezký kostel se zvonicí, morový sloup… obvyklé památky. A není tam jediná otevřená hospoda! Hlad!!! Zaplaťpánbu za vietnamské obchody!

Čtvrtek začal špatně. Franta se těšil na malé muzeum veteránů v Nové Pace. Bylo na letácích, na internetu – jen ne v Nové Pace. Prostě zavřeno, prodejna aut, k níž patřilo, přestěhovaná, informace žádná. V Pace duněla těžká doprava a nějak mě to tam celé stresovalo. Franta se vydal hledat záchod a já spojení někam pryč. Nejdřív se dalo odjet vlakem do Hostinného, odtud bychom mohli dojít na přehradu Les Království.

Hostinné - obři na radnici

Tak jo. Z nádraží v Hostinném není pohled moc nadějný – zbytky starých továren ještě nespadly, ale nakročeno mají… Nicméně jakmile kolem nich člověk projde, je centrum pěkně upravené. Mají tu okouzlující náměstí s podloubím kolem dokola - typické Podkrkonoší. Tatínek, který tu poblíž po válce žil, říkával, že je to ochrana před sněhem a deštěm. Dnes bych dodala: a hlavně před sluncem.

Na radniční věži jsou dvě sochy obrů, prý to byli kdysi dva nejstatnější občané, kteří chránili městečko před všemi druhy nebezpečí. No jo, ale ty sochy jsou fakt obří, ani na fotce to tak nevynikne – mají tuším skoro čtyři metry – když k nim docházíte, jen heknete.

Pak už bylo skoro i trochu teplo a my šli směrem k přehradě – jeden kopec a dolů, druhý kopec a dolů… pod třetím už byla vidět voda. I když jí teda moc nebylo, Les Království má tři metry pod stav (povídal pan hrázný, s kterým se tam Franta bavil, zatímco já mrzla, protože už se smrákalo). Přehrada se rekonstruuje, což poněkud kazí šanci si ji vyfotit, ale příští rok, až bude slavit sté výročí, bude ještě hezčí než teď.

Přehrada Les království

V pátek si užíváme dovolenou a vstáváme až nějak v osm a pomalu se hrabeme na Zvičinu. To je tady v okolí nejvyšší kopec, 671 metrů nad mořem, s krásnými výhledy. Je 28. září, tudíž svátek, takže jsme si místo v restauraci nahoře pro jistotu zarezervovali, což se ukázalo jako prozíravé.

Zvičina, kostel sv. Jana Nepomuckého

Bohužel než jsme se najedli, spadla do dálek mlha, takže Frantův dalekohled vychází trochu plonkový… Ale pořád je hezky a my se pomalu vracíme lesními cestami a vesnicemi, cestou sbíráme jablka a ořechy – pro Pražáka úplný ráj.

Sobota je plná zážitků. Jedeme do Jaroměře podívat se na pevnost Josefov. Tedy nejdřív nás ještě čekalo železniční muzeum Výtopna Jaroměř – ne tak velké jako v Lužné, ale dost velké na to, abych odtud v půl dvanácté odváděla Frantu hrubým násilím.

Železniční muzeum Jaroměř

V Josefově (přečtěte si o něm tady) na poslední chvíli stíháme prohlídku nejatraktivnější části pevnosti – Bastion I a podzemí. Máme skvělou průvodkyni a není nás na prohlídce moc; ideální konstelace. Hlavní část (a taky atrakce prohlídky) tkví v tom, že jdeme do chodeb, které částečně nad a částečně pod zemí tvořily hlavní obranu Josefova. Chodeb bylo původně přes 40 km, dnes je jich o něco méně (závaly a tak), my prošli asi 2 km. Téměř potmě. Totiž – údajně se před časem uvažovalo do chodeb zavést elektřinu, ale naštěstí nebyly peníze. Díky tomu nafasujete kovové korýtko se svíčkou a máte při prohlídce zaručený velmi autentický zážitek.

Ptali jsme se – vojáci měli zhruba totéž osvětlení, v některých případech nesměli svítit vůbec. Každý měl přidělený malý kus chodeb, který musel znát i poslepu.

Do chodeb vedoucích do prostoru šlo trošičku světla střílnami. Ostatní chodby, zejména ty minové (určené k odstřelení v případě, že se nepřítel dostane nad ně), byly z pochopitelných důvodů v absolutní tmě. Vhledem k tomu, že Josefov nikdy do ozbrojeného konfliktu doopravdy nezasáhl, prý byla v jeho historii odpálena jen jediná chodby – když ukazovali Josefu II., jak to funguje.

Autenticitu návštěvníkům zajišťuje i fakt, že Josefov byl postavený na vojenskou výšku maximálně 170 cm. Takže my vyšší se musíme párkrát praštit, než si zvykneme chodit v mírném podřepu.

Pevnost Josefov

Víc příležitostí k prohlídce jsme v Josefově nenašli, ale ještě jsme se pěkně prošli po promenádách v horní části pevnosti.

V neděli jsme před odjezdem měli ještě čas, tak jsme se vydali na Čertovy hrady – docela velké pískovcové balvaniště kousek od Dvora Králové. Bylo chladno, ale krásně svítilo slunce, obcházeli jsme tam a snažili se fotit asi hodinu.

Čertovy hrady

Cestou zpátky jsme ještě chvíli hledali tvrz Zátluky, což už je dneska zřejmě jen místo, kde kdysi stála. Ale altánek a rybníček je tam krásný.

Pak už se jelo domů.

Foto: Zana. Další obrázky si můžete prohlédnout  tady na Rajčeti.