V první řadě je to samozřejmě kruciální záležitost, problém, na kterém ČSSD postavila celou svou negativní předvolební kampaň – zrušení poplatků u lékaře. S poplatky stojí a padá celá politika sociální demokracie. Pan poslanec říká: „Nás zrušení poplatků zajímá ze všeho nejvíce, je to naší prioritou. Ideální by byla dohoda, že Senát zrušení poplatků nevrátí sněmovně nebo že by v něm neprovedl výrazné změny.“ V případě vstřícnosti Senátu se tak podle něj zvyšuje možnost případné dohody. „Jestli se vláda bude chovat solidně, tak je naděje na dohodu i v jiných oblastech.“

Buď našemu diktátu vyhovíte, nebo máte utrum - to je vstřícnost v socialistickém chápání. Pan Sobotka už ale neříká, jak si solidnost chování vlády představuje. Vláda by nejspíš předsedovi ČSSD měla zobat z ruky, aby on blahosklonně pokynul svým soudruhům k nepatrným ústupkům. Nehledě na to, že poplatky nejsou jediné, co brání opozici v usnadnění Topolánkovy unijní předsednické role. Už před Vánoci totiž hovořil Paroubek o další podmínce pro uzavření šestiměsíčního příměří – konání předčasných voleb na podzim 2009.

Topolánek ovšem senátorům ohledně poplatků poručit nemůže, takže jak si Sobotka, resp. Paroubek splnění základního požadavku představují, je záhadou. Spíš jde o silácké řeči, nehledě na to, že občanští demokraté, potažmo jejich koaliční partneři by byli blázni, kdyby na tento diktát kývli. Že nebudou jejich ministři během plnění svých povinností v Bruselu vypárováni při důležitých hlasování ve Sněmovně? No bóže, však on se svět nezboří, ostatně mezi levicovým a pravicovým táborem je dnes už tolik odpadlíků, že ani případné párování nemusí být zárukou úspěchu. Nehledě na to, že Sobotka, natož Paroubek se raději o ničem takovém výslovně nezmiňují. Zejména v případě Jiřího Paroubka a jeho touhy po moci si pak lze snadno představit, že sebemenší prohřešek ze strany vládní koalice vezme jako záminku pro odstoupení od dohody o příměří, eventuálně si bude vymýšlet další a další podmínky (maně člověka napadá hladké schválení lisabonské smlouvy nebo naopak hladké zamítnutí radarové stanice). Prostě taková paroubkovská varianta známého „podej čertovi prst a bude chtít celou ruku“.

V každém případě by byl Topolánek bláhový, kdyby na podobnou dohodu přistoupil. Jejím přijetím by se znemožnil a z koalice udělal poslušného vazala socialisticko-komunistické opozice. Spíš se tedy od Topolánka nadějeme jeho oblíbeného gesta, tentokrát směrem k předsedovi ČSSD. Nás ostatní čekají při pohledu na politickou scénu veselé časy. Nebo neveselé, podle toho, jak to kdo bere.

Přesto, nebo právě proto přejeme svým čtenářům v nadcházejícím roce spokojený život – bez ohledu na rozmary, manýry a naschvály našich politiků.