15.12.2018 | Svátek má Radana, Radan


FOTOČLÁNEK: V kraji víly Netřebky, aneb Rok na Poděbradské rovině

4.4.2018

Jak víla Netřebka škobrtla o vrch Oškobrh

Sluníčko bylo rozvrkočené už od rána. Mravence lechtalo na patách tak, že z toho museli běhat nahoru dolů po mraveništi, sedmikráskám přidalo další sedm krát sedm krás, až jim z toho šly hlavinky kolem, a vílu Netřebku poňoukalo tu do kroku, tu do skoku. Když už třikrát obtančila svůj rybníček, začala vyskakovat výš a ještě výš a ještě výš, až najednou byla dočista ve vzduchu. Tam se do ní opřel rozverný strýček Větříček, a že byla lehoučká, jak už víly bývají, najednou letěla nad polem a pak nad potokem a zas nad dalšími poli, daleko předaleko.

I propánakrále, volala víla Netřebka, jednou rukou si držela poletující vlasy a druhou se pokoušela přidržet si sukýnku, kterou jí neposedný strýček Větříček naschvál nadzdvihoval. I propánakrále, vždyť já odletím až na kraj světa a už nikdy neuvidím svůj rybníček, už nikdy neobejmu svýho motejla, naříkala, a po tvářích se jí kutálely slzičky jako pámelníkové kuličky.

První letošní podběly

První letošní podběly

Když Větříček viděl to slzavé vílí nadělení, leknutím skoro přestal foukat, a víla Netřebka rázem letěla pomaleji a klesala níž a níž a ještě níž, až škobrtla o krtčí hromádku a rozplácla se široce do trávy. Mankote šmankote, vyjekla, když vyskočila na nohy, kde jen jsem se to ocitla?

Já jsem vrch Oškobrh, ozvalo se všude kolem ní tajemným šepotavým hlasem. Kraluji tomuto kraji od věků. Každý mě chtěl dobýt, každý na mně chtěl žít, protože komu se to podařilo, ten mohl vládnout doširoka do daleka. A teď jsi tady ty, má paní, dobyla jsi mě tím, že ses snesla z nebe. To se mi ještě nikdy nestalo. Můžeš si tu proto postavit hradiště a každý vůkol tě bude poslouchat, můžeš tady velet všem i mně.

Ale já tady nechci být, rozplakala se znovu víla Netřebka, a nechci nikomu velet. Já chci zpátky do svýho domečku u svého rybníčku, kam chodí hnízdit kachny a kam se chodí koupat měsíc. A když už mám někomu vládnout, tak tedy svýmu motejlovi s láskou, štkala víla Netřebka tak hlasitě, až ji zaslechla včelka, která se právě vracela do svého hnízda s plnou náručí pylu.

Že ty jsi ta hodná víla, která si vzala do postýlky mou sestřenici z třetího kolena, jen aby nezmrzla, když se zbláznila v lednu a vyletěla ven bez čepice i bez rukavic?, zabzučela včelka. Ano, to jsem já, víla Netřebka, přikyvovala víla Netřebka, ale teď jsem tuze nešťastná víla, protože mě strýček Větříček odfoukl až sem, a já nevím, jak se mám vrátit domů. Můj motejl by si pro mě určitě přiletěl, jen kdyby měl ponětí, kde mě najít, jenže on to ponětí určitě nemá, slzela víla Netřebka.

Jen se nic neboj, bzukla včelka, že jsi byla tak hodná, my včelky ti pomůžeme. My jsme totiž všechny spolu sestřenice ze třetího kolena, dodala a zabzučela zprávu včelí morzeovkou, a která včelka ji tím správným směrem zaslechla, hned ji poslala dál. A byl vám to takový kalup, že se rázem po včelím rozbzučela všechna pole, louky i remízky, a tak netrvalo dlouho a zpráva dorazila až ke včelce Máně, která bydlela na kraji oázy víly Netřebky. A protože včelka Máňa byla s vílou Netřebkou velká kamarádka, nelenila a honem začerstva vysypala motejlovi, kde že se jeho víla Netřebka vynachází a co od něj potřebuje.

Skalkové kosatce

Skalkové kosatce

Motejl, který už byl skoro nabručený, že se snad víla Netřebka někde zapovídala s lučním koníkem, vykřikl Děkuju včelko!, protřepal si křídla a rozletěl se jako princ zachránce k vrchu Oškobrhu, kde zatím víla Netřebka vrtěla hlavou, podupávala nožkou a pořád dokola opakovala Ne ne ne. Nenene. A ne!

A pak se víla Netřebka znenadání hezky usmála, protože viděla, že letí motejl, který ji vzal mužně a něžně do náruče a ona udělala na vrch Oškobrh dlouhý nos, a už letěli a letěli, a víla Netřebka motejlovi broukala do ucha tajná slovíčka, dokud nedoletěli do domečku a nezavřeli za sebou dveře. A možná mu ta slovíčka broukala ještě celou noc.

Z historie Oškobrhu

Kdybych neslíbila Bedě, že každý měsíc bude pohádka, tak bych tentokrát žádnou nepsala, protože vrch Oškobrh je tak zajímavé místo, opředené tolika mýty a pověstmi, že je sám o sobě pohádkou. Předně je to (stejně jako Chotuc) svědecká hora, která se tyčí nad plochou krajinou do výše 285 m, a dokládá nám, že se okolní terén snížil erozí téměř o sto metrů; Netřebice jsou ve výšce 188 m n. m. Od pradávna to proto v místní ploché krajině bylo místo uctívané, posvátné a obydlené. Za vlády Jiřího z Poděbrad kopec náležel k poděbradskému panství.

Oškobrh má dva vrcholy, ten severní je nižší, zato je rozlehlejší a plošší, jižní vrchol je vyšší a naštěstí je alespoň částečně přístupný. Většinu dvouhrbého kopce totiž zabírá oplocená chovná mufloní obora a pohybuje se tam i stádo jelenů, jak dokládá fotografie. Na vyšším z vrcholů se v 1. tisíciletí před n. l. rozkládalo laténské hradiště, na tom nižším pak v 5.-6. století hradiště slovanské. Na okraji nižšího vrcholu byl ve středověku postaven kostelíček, v baroku přestavěný.

Nižší vrchol Oškobrhu

Nižší vrchol Oškobrhu

Dnes na tom místě stojí zámeček, do kterého byly včleněny zbytky kostela. Zámeček po dlouhých peripetiích a mnoha změnách majitelů velkostatku Vlkov dokončil v roce 1934 pražský povozník a zasilatel Barth. Vzápětí hospodářství prodává „pražským velkouzenářům bratřím Kořánům, kteří ve dvou letech dokončili zkázu překrásného lesa na Oškobrhu.

Po předchozích majitelích tu přece jenom zůstalo mnoho krásných staletých dubů a také i velikých plených hrušní a jabloní, jakož i mnoho mohutných stromů třešňových. To všecko ze ziskuchtivosti dali tito majitelé vykácet. Vymýcený les pak prodali poslednímu soukromému majiteli tohoto velkostatku Baumgartnerovi (1939), který tu přistavěl hospodářské budovy a převážně se věnoval zemědělství.

Po druhé světové válce připadl Lesní velkostatek Vlkov na kopci Oškobrhu státu. Nyní je tu obora pro chov muflonů. Zámeček užívá Archeologický ústav ČAV Praha jako pracoviště a skladiště depozitáře.“ (Zdroj kronika obce Kolaje z roku 1977, odkaz na ni je na konci článku. V závěru kroniky jsou autentické vzpomínky místního rodáka pana Bohumila Hájka.)

V roce 1992 získala Baumgartnerova rodina les s oborou v restituci zpět. Ačkoli byla od roku 1923 obora oplocená, nevyužívala se po druhé světové válce k chovu zvěře. Teprve v roce 1964 se začalo s chovem muflonů, který trvá dodnes a údajně má vynikající výsledky. Zámeček nadále využívají archeologové.

Pověsti a legendy o Oškobrhu

Podle legendy se o vznik Oškobrhu zasloužil sám Lucifer, který si zdejší kraj zamiloval. Zřejmě to byl revmatik, proto mu vadily místní mokřiny, a tak se rozhodl svést všechnu vodu na jedno místo. Na jihovýchodě kraje vyhloubil dolík, který napustil vodou. Vytvořil tak Žehuňský rybník. Pak ho napadlo, že by mohl odvodněný kraj obdělat a zúrodnit. Vyoral krátkou brázdu, na jejímž konci nahrnul kopec o dvou návrších, zvaný Oškobrh. Jenže, jak známo, Lucifer je starý lenoch, takže ho z práce začaly bolet ruce i záda a nakonec od rozdělaného díla utekl. V jihovýchodním směru po něm zůstala terénní nerovnost, které se říká Čertova brázda.

Původ pojmenování kopce není znám, proto se vysvětluje mnoha způsoby. Podle jedné hypotézy je Oškobrh dokonce tajemný Wogatisburg a název je zkomolené označení „voda s kopcem na břehu“. Odkaz na toto neobvyklé vysvětlení najdete na konci článku. Také jsem narazila na zmínku, že některé starší teorie na Oškobrh situují i Canburg, kde se zastavila invaze vojů Karla Velikého.

Tvrdí se také, že kopec pojmenovali formani. Jedna verze říká, že volali „Vozko, brzď!“, jiná že volali „Vozka brk!“, což prý ve staroslověnštině znamenalo, že vůz narazil a následně se převrhl.

Západ slunce na ledu

Západ slunce na ledu

Jiná legenda připisuje pojmenování kopce kněžně Libuši. To její vozka brk na cestě přes kopec do Libušina oblíbeného hradiště Libec (dnešní Libice nad Cidlinou), což přítomnou družinu převelice pobavilo. Na památku této komické události nazvala kněžna Libuše kopec Voškobrk, z čehož se později vyvinul název Oškobrh.

I další pověst připisuje vznik názvu kněžně Libuši. Na Libec prý opravdu jezdila ráda, protože ho věnovala svému oblíbenci Voškovi. S Přemyslem jí to prý od chvíle, kdy přestal zapřahat voly a snažil se vládnout zemi i jí, moc dobře neklapalo. A tak nechávala Přemysla sedět na Vyšehradě a jezdila údajně na Oškobrh sbírat léčivé byliny. Aby si cestou přes mokřiny nezmáčela střevíce, nechala z Libce k Oškobrhu zhotovit haťový most. A dokonce prý i podzemní chodbu, ale to už bude nejspíš výmysl vypravěčů.

Protože kdyby Libuše nechala udělat podzemní chodbu ústící na Oškobrhu, vzbudila by předčasně vojsko v kopci ukryté. Některé legendy praví, že jde o vojsko sv. Václava, jiné zas tvrdí, že jde o vojsko sv. Vojtěcha. Až prý bude v zemi nejhůře, vzbudí se blaničtí rytíři, vyrazí ku Praze, aby ji osvobodili, a pak nepřítele poženou až na pole pod Oškobrhem, kde jim z kopce vyrazí na pomoc čerstvé posily a společně nepřítele dočista udolají. Vzhledem k této pověsti by bylo lepší, kdyby v Oškobrhu spali bojovníci sv. Václava, protože jinak by se mohlo stát, že by se Přemyslovci a Slavníkovci zase pustili do sebe a nepřítel by je udolal všechny.

Při pátrání po původu jména kopce nezůstalo jen u legend. František Vavák viděl v tomto kopci antický Askiburgion, který je vyznačen na mapě z 2. století po Kristu Klaudia Ptolemaia, který je považován za otce moderní geografie. Historici jsou vesměs názoru, že jméno Oškobrh mohlo vzniknout z keltského Askdum resp. Askidunum (Jasaní hradiště), případně Askbriga (Jasaní hrad), nebo také Askbrig (Jasaní hora). V úvahu připadá i vznik názvu z řeckého Askibourgion či germánského Askoberg (Aska-berg).

A aby legendy byly úplné, nesmím zapomenout na poklad. Z třicetileté války se dochovala pověst o kanovníkovi, který před Švédy zachránil zlaté monstrance, ale při útěku přes mokřiny zakopl a všechny zlaté předměty se mu rozsypaly kolem. Stal se ale zázrak, místo zalila okamžitě voda a vzniklo jezírko Kal, takže Švédové museli odtáhnout s prázdnou. Jezírko Kal bylo sice již zasypáno, ale prý na tom místě neroste tráva, protože ukrývá svěcené nádoby. Bez staré mapy to místo ale asi stejně nenajdete, takže zlatý poklad je asi navždy ztracený.

Poděbradský zámek

Poděbradský zámek

Výprava s ri na Oškobrh a do Libice nad Cidlinou

K výpravě na Oškobrh se připojila ri s bojovým půdlem Bonny. Podle termínů předpovědi počasí byl stanoven den D na čtvrtek 15. března po mé rehabilitaci. Vyrazily jsme tedy před polednem do Vlkova pod Oškobrhem, kde jsme nechaly auto, a vydaly se k bližšímu nižšímu vrcholu. Cestou jsme minuly památník, který „ku věčné památce padlým i živým Božím bojovníkům věnoval Sokol“.

Než jsme se vydaly na výpravu, sháněla jsem o Oškobrhu kdejakou informaci, a tak jsem věděla, že většinu dvoukopce zabírá ohrazená mufloní obora, kam se lze dostat jen velmi obtížně po předchozí domluvě. Ale věřila jsem, že to nějak dopadne a že přece jenom něco uvidíme. A taky dopadlo. Brána byla pootevřená a mimo ceduli s informací o dvou vrcholech a hradištích na nich tam nebyl ani zákaz vstupu, ani informace o tom, že jde o privátní majetek. Ri připoutala Bonny, protáhly jsme se dovnitř a vystoupaly po cestě až k zámečku. Za ním jsme objevily hospodářské budovy a dál vedla cesta k oboře a zřejmě také k archeologickému nalezišti. Najednou se od lesa, od mufloní obory dalo do pohybu početné stádo jelenů a zmizelo na svahu za zámečkem. Bohužel nejsem dost pohotová a tak mám jen pár mizerných snímků. Jeleni měli volný pohyb v prostoru kolem zámečku, kde jsme se nacházely i my, tak jsme usoudily, že bude lepší odtud zmizet.

Za krásného slunečného počasí jsme se podél plotu obory vydaly kopcem dolů z jednoho vrcholu, obešly roh obory a vydaly se na volně přístupný a nezalesněný vyšší vrchol Oškobrhu. Kopec je z této jihozápadní strany částečně odtěžený. Údajně se zde těžila opuka již na stavbu Slavníkovské Libice a těžila se zde po dlouhá staletí.

Po levé straně obora, vpravo na svahu prastarý třešňový sad a před námi se tyčil zdánlivý vrchol. Místo bezesporu magické. Na hřebeni (našla jsem i označení Hřebínek) jsou pozůstatky valů, terén je nerovný, plný prohlubní. Kolem torza stromu byl vysypaný kruh z opuky, kousek dál na vyvýšenině položený kus uschlého kmene. Místo zjevně dodnes uctívané, sloužící rituálům. Starý sad na svahu je bohužel protkán stopami po čtyřkolkách, koleje od nich vedou až na vrchol. Musím přiznat, že čtyřkolky nesnáším nikde a tady mi z nich bylo obzvlášť hořko. Nechápu, jak může někdo dovolit, aby ničily lokalitu, která je historicky vzácná a není zcela prozkoumaná.

Stopy čtyřkolek jsme s ri našly i o kus dál, na dně bývalé čtvercové vodní nádrže. O její existenci svědčí propadlé betonové molo, staré schodiště i zbytky armatur, čouhající po jejím obvodu ze země. Ale ať jsem hledala, jak jsem hledala, žádné informace o účelu a době vzniku vodárny jsem nenašla. Ri usoudila, že mohla sloužit k zásobování vodou protilehlého zámečku, ale doklad o tom nikde není.

Kdyby mě tak nebolela záda, sešly jsme dál po cestě do obce Oškobrh, takhle ale bylo nutné se vydat na cestu zpátky. Určitě se na to místo ještě budu vracet. Až pokvetou stromy, až bude tepleji a budu si na kopci moct lehnout na záda, až budou pole kolem dozrávat, i až se bude krajina podzimně barvit. To místo má v sobě velký náboj a určitě dokáže oslovit nejen silně senzitivní osoby.

Slavníkovská Libice nad Cidlinou

Slavníkovská Libice nad Cidlinou

Cestou domů jsme se ještě na chvilku zastavily na Libici, kde jsou vkusné informační cedule vytvořené z mozaiky, a kde jsem se prošla v základech budov z doby Slavníkovců a Přemyslovců. Vzhledem k pověstem o Oškobrhu to bylo výborné zakončení naší výpravy.

Březnové shrnutí

Silné mrazy z konce února trochu polevily, ale k radosti dětí za sebou zanechaly zamrzlé rybníky. První třetina března byla velice chladná, druhá byla nahoru dolů, a poslední třetina byla chladná, větrná, většinou pošmourná, takže počasí výletům moc nepřálo. Navíc jsem chodila na rehabilitace a šila quilty na 12. PPM, což je mezinárodní patchworková výstava. Ale na plánovaný výlet na Oškobrh se nádherně vyčasilo.

V březnu byly dva úplňky, 2. a 31. 3., ale ani jeden se mi nepovedlo vyfotit. Na začátku měsíce slunce vycházelo v 6:50 a zapadalo v 17:40. Na konci měsíce vycházelo v 6:45 a zapadalo v 19:31 hodin, protože konce března se hodiny přetočily na letní čas. Ačkoli to už od začátku března vypadalo, že se stromy a keře co nejdříve zazelenají a rozkvetou, chladnější ráz počasí nástup jara oddálil. A já jsem vlastně byla ráda, protože mi práce na quiltech nedovolovala přílišné courání venku.

Od 4. března jsem neviděla Blekouška a 27. března jsem našla na zahradě mrtvou mourovatou kočičku s kratším ocáskem, která přes zimu občas docházela na jídlo. Pochovala jsem ji kousek od okrasné jabloně.

Odkazy:

  • Velice zajímavá kronika města Kolaje, kde se o Oškobrhu a okolí hodně píše, je zde
  • Diplomová práce, zabývající se životem na Poděbradsku v 1. pol. 20. století, je tady.
  • Je Oškobrh hledaným Wogatisburgem? Zajímavá hypotéza je tu.
  • Raně středověké hradiště najdete zde.

Foto: Vave. Další obrázky najdete níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/

Vave Neviditelný pes


Diskuse


Z. Vave
7:48
5.4.2018

. Svobodová
23:47
4.4.2018

Z. Asteris
21:12
4.4.2018

A. Lex
18:50
4.4.2018

M. Crossette
18:29
4.4.2018

Z. Jitur
18:15
4.4.2018

T. Zana
17:52
4.4.2018

Z. Vave
18:22
4.4.2018

M. Crossette
18:36
4.4.2018

Z. Vave
16:52
4.4.2018

T. Zana
17:53
4.4.2018

Z. Vave
18:46
4.4.2018

T. Zana
21:04
4.4.2018

Z. Lika
16:34
4.4.2018

Z. Vave
16:53
4.4.2018

M. Crossette
18:38
4.4.2018

Z. Jenny
15:16
4.4.2018

T. Zana
15:43
4.4.2018

Z. Vave
15:50
4.4.2018

R. Menšíková
11:30
4.4.2018

Š. Matyášová
12:39
4.4.2018

R. Menšíková
12:55
4.4.2018

K. Holubová
14:34
4.4.2018

Z. Dalmi
10:52
4.4.2018

T. Zana
12:04
4.4.2018

Š. Matyášová
12:40
4.4.2018

Z. Yga
10:17
4.4.2018

Z. Maw
6:49
4.4.2018

Z. Xerxová
6:47
4.4.2018

R. Enatae
1:22
4.4.2018

Z. Yga
10:10
4.4.2018

T. Zana
10:12
4.4.2018

M. Crossette
21:50
4.4.2018

počet příspěvků: 38, poslední 5.4.2018 07:48









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !