29.3.2024 | Svátek má Taťána


FOTOČLÁNEK: V kraji víly Netřebky, aneb Rok na Poděbradské rovině

5.6.2018

Jak víla Netřebka dokázala vyléčit bolavá srdce

(pohádka nejen pro Leu a Maria)

Přišel květen a motejl byl na roztrhání a víla Netřebka na tom nebyla jinak. Všechno kvetlo, rašilo a rostlo přímo před očima, a i když oba vstávali za rozbřesku a do svého domečku se vraceli až se soumrakem, tolik měli práce. Sotva se pozdravili, rychle se umyli a ještě než došli do postýlky, už oba spali. Jednou ráno ale povídá motejl Vílo Netřebko, já ti mám asi mněňák, že ani křídlama nemůžu hejbat a u srdce mě bolí. A opravdu, jeho křídla se pohnula jen maličko, a co hlavně, byla celá šedivá a smutná, jen sem tam zůstal sotva žďabínek bývalé barvy, a motejl jen seděl a vzdychal, až se kachny na rybníčku polekaly.

Kvetoucí šeřík v Netřebicích

Propánakrále, motejli, vykřikla víla Netřebka, vždyť ty jsi úplně jiný. Aby ten mněňák byl tak nakažlivý, pomyslela si hned potom, protože mně ňák taky není dobře. Sukničku mám smutnou, vlasy poléhavé, u srdce mě bolí taky, ach ach, nohy mám těžké, a na nějaké lumpačení nemám ani pomyšlení. Ach ach.

A tak tam seděli vedle sebe na postýlce a vzdychali tak, až do domečku strčil hlavu poštovní koník, aby se optal, co se jim to stalo. Je to s náma špatný, povídal motejl. Máme mměňák a bolavý srdce, že ani vstát nemůžeme, vydechla sotva víla Netřebka. Poštovní koník chvíli koukal z jednoho na druhého a pak, že byl světaznalý, zvedl prst a nabádavě řekl Na srdce jsou tu přece Poděbrady. A Poděbrady máte kousek, tak nechte vzdychání a honem honem do lázní. A že to byl dobrý kamarád, tak jim na tu cestu zavolal strýčka Větříčka, aby tam byli cobydup.

Strýček Větříček vysadil motejla a vílu Netřebku u parku, po kterém chodilo a posedávalo mnoho krásně oblečených lidí. Sluníčko svítilo, a tak se lidé usmívali, ale ti dva nešťastníci jen vzdychali a vzdychali, až jim srdce usedalo víc a víc. Já dojdu pro tu zdravou vodu, chceš?, povídala víla Netřebka motejlovi. To já půjdu s tebou, řekl jí na to motejl, a vydali se spolu k prameni. Napili se, i na zemi nadrobené oplatky ochutnali, ty nejlepší, oříškové, a pak chodili po parkové cestičce sem a tam, ale na bolavá srdce to nepomáhalo. Za chvíli je navíc rozbolely nohy a tak si sedli do trávy.

Kostel Narození Panny Marie v Jabkenicích

Víla Netřebka si opřela motejlovi hlavu o rameno a rozplakala se. Lázně Poděbrady asi na tu naši bolest nepomůžou, lkala, srdce mě bolí víc a víc. Mně ti se tak stejská po našem domečku. Abychom tam byli spolu, ne jen pořád někde v práci až do večera. Domů, já chci domů, vyhrkla, a neznělo to už tak unaveně. Domů, opakoval motejl, a drobátko zamával křídly. Kdybychom byli doma, motejli, já bych nám uvařila do kvítkovaných hrnečků mateřídouškový čaj s lipovým medem. Vypili bychom si ho pomaloučku na zápraží, řekla zasněně víla Netřebka a stiskla motejlovi ruku. Motýlí křídla se zavlněla rychleji a začala se na nich objevovat veselá oka. A mohla bys třeba k čaji udělat i jahodový knedlíky, odpověděl motejl, a mlsně zamlaskal. To bych mohla, je přece krásný jahodový čas, přitakala víla Netřebka. A potom bychom se trošku natáhli a až by nám vytrávilo, šli bychom se trochu projít kolem rybníčku, usmála se, už jsme tam tááák dlouho nebyli. A já bych nelítal po všech květinách až do večera, ale natřel bych tu naši lavičku pěkně na zeleno, aby nebyla ostuda, až se budeme dívat, jak sluníčko chodí spát, sliboval motejl a už ho ruce svrběly, jak se chtěl do toho pustit.

Cestou k Malému Vestci

Jo!, tak to chceme a tak to uděláme, vykřikla víla Netřebka, vyskočila na nohy a zatočila se dokolečka. Jo!, přidal se k ní motejl a zamával křídly, která byla už zase celá krásně barevná a silná. Tak silná, že mohl vzít vílu Netřebku do náruče, a vydat se s ní pomalu na cestu domů přes louky, které voňavě kvetly, a pole s obilím, která už začínala světlat do zlatova, i přes potoky, ve kterých se shlíželo nebe. A oba se na to koukali, usmívali se a pochvalovali si, jak je na světě pěkně.

A byl pak čaj, horký a voňavý, i knedlíky, ze kterých tekla sladká jahodová šťáva, a večer, když byli popřáli sluníčku dobrou noc, rozsvítili si motejl a víla Netřebka na břehu rybníčka světlušky a tančili tak dlouho, dokud je znovu nerozbolela srdce, tentokrát ale tak hezky, jak jen dokážou bolet šťastnou láskou. A protože pak je nohy už sotva unesly, poslední otáčkou vtančili do svého domečku a motejl zamkl dveře na dva západy.

Pro jistotu. Aby tam zase nestrčil hlavu poštovní koník, až budou vzdychat. Protože je to přece jen kůň a nemusel by poznat, že vzdychání může být i tuze šťastné.

Stará pumpa v Miličíně

Rekapitulace května

Začátek měsíce mi připadá vzdálený jako Měsíc. A současně mám pocit, že květen utekl dřív, než se stačí prsty lusknout. Všechny víkendy už dávno dopředu byly zaslíbené nějaké aktivitě, tak nebylo moc času někde courat. Protože práce na zahradě je moc a všechna trvá déle, než jsme si představovali.

V polovině měsíce jsme vyrazili do Miličína, kde jsme ukládali do rodinného hrobu máminu urnu. I když to byla smutná příležitost, bylo velice milé se sejít se širokou rodinou na místě, které máme všichni spojené s babičkou a pohodovým letním časem. Zahrada už dávno není tatáž, což je dobře, protože bývala korunována kadibudkou. Mé sestřenici se z ní podařilo udělat příjemné místo a mně posezení v ní jen utvrdilo v tom, že jsme se rozhodli správně, když jsme odešli z Prahy. Ráda bych, aby naše vnoučata měla kam jezdit a snad na to i pak vzpomínat.

Požární nádrž v Netřebicích

Koncem května jsem vyrazila na šamanský víkend s firewalkingem do Telecí, což je pro mě magické místo a srdeční záležitost. Tam jsem si upřesnila svou vizi, jak má zahrada vypadat a co v ní nesmí chybět. Jsem trochu netrpělivá a chvílemi bych chtěla mít kouzelný proutek, ale je mi jasné, že takhle to nefunguje a že musím vlastnoručně převrátit každou píď půdy, aby ta zahrada byla taková, jaká má být.

Na focení opravdu moc času nezbývalo, ale naštěstí okolo nás skoro žádná řepka neroste, a tak se pole během května moc neproměnila. Jen ta zelená barva je o něco světlejší. Jde to letos všechno opravdu hodně rychle. Když jsem jela v sobotu 2. června do Brandýsa, viděla jsem kolem silnice pole nejspíš s ječmenem už skoro zralým, hodně světlým. A všude kolem silnice se červenaly třešně.

Stále přetrvává hodně teplé a suché počasí. Nám venkovanům to dělá starost, protože naše domovní studna je prý sice dost vydatná, ale přece jen všichni musíme zalévat zeleninu, protože ta roste jako z vody právě z té vody. A tak máme v pohotovosti sudy na dešťovou vodu a modlíme se za déšť, tak jak to dělávali lidé žijící z půdy od věků.

Na začátku měsíce slunce vycházelo v 5:42 a zapadalo ve 20:20. Na konci měsíce vycházelo už v 5:00 a zapadalo až ve 21:01 hodin.

Foto: Vave. Další obrázky si můžete prohlédnout zde přímo na Rajčeti.

Osobní stránky autorky: http://www.vave.biz/

Vave Neviditelný pes