Řekové odmítli v referendu dohodu s Evropskou unií. Tuto dohodu jim uzavřel jejich premiér a on sám jim poradil, aby ji odmítli. Nevím, jestli pro takovou situaci existuje precedent.

Teď už je zřejmé, že otázka zní takto: může člen eurozóny a člen NATO dělat, co chce? Je jeho fyzické členství ve stavbě Evropské unie natolik důležité, že je třeba odepsat jeho dluhy? Je jeho vojenská přítomnost klíčově důležitá (nejspíš ano)?

Kolem dluhů se celý příběh odvíjí od začátku a bylo od začátku zřejmé, že dluhy je třeba buď zaplatit, nebo odepsat. Řekové se očividně rozhodli pro to druhé.

V krátkodobém úseku se zdá, že jim to projde. Otevřou banky, dostanou peníze a budou dál žít. V dlouhodobém termínu ale je sporné, zdali Evropa tento trik skousne: dostali se podvodem k penězovodu, čerpali z něho a odmítli dohodu. Je to čisté vyděračství.

Asi ne každý člen EU takto nazírá celou situaci. Nicméně se zdá, že takto hrubě nastíněný koncept odpovídá přinejmenším prvním reakcím našich představitelů. Ani Sobotka, ani Babiš nedali najevo pro řeckou stranu nějaké nadšení. Nejsme v eurozóně a po tom, co se stalo, je zřejmě nadšení pro přijetí euro značně ochlazené. Reakce se bude jistě vyvíjet, a pro její vektor budou směrodatné mnohé vlivy.

Jedno je ale jisté: situace kolem Řecka principu evropské solidarity neprospěla. Přitom právě potíž jednoho by měla stimulovat ostatní ve smyslu hesla všichni za jednoho, jeden za všechny.