Symbolem je zeleň. A ta se dá co? Jíst.

Typicky mladé kopřivy – ty určitě znáte. Trhat ty maličké, do 10 – 15 cm, dokud nezdřevnatí. Spařit ve vroucí vodě, a hle, máme „špenát“! A vynikající, chutná mi víc než pravý špenát.

Jíst se dají sedmikrásky (lístky i květ), řebříček a pampeliška – mladé lístky, od každého druhu stačí tak pět kousků, nakrájíme, a buď sníme jako salát, nebo si jimi posypeme chleba s máslem nebo brambory. Pampeliškové listy, pokud jsou mladé a navíc schované někde pod kýblem nebo placákem, takže zůstávají světlé, jsou lahůdkovou zeleninou, protože nemají tolik hořčin. Ale pampeliškové regulérně zelené listy čistí játra (stačí pár listů denně), lodyhy květů srovnávají krevní cukr (stačí pět denně) a rozvité květy jsou jako dortík – jemné a sladké (broučky vyklepat předem).

Pokud nám na louce raší popenec (Glechoma hederacea) (ten je skoro všude) jeho mladé výhonky nám salát oživí fialovými květy a pikantně svíravou chutí. Pár lístků jitrocele taky neuškodí. Pokud jdeme kolem smrku, pozorně se zahledíme na velikost nových, světle zelených výhonků – tak do dvou centimetrů délky jsou lahodné, nakyslé, velmi osvěžující. Samozřejmě pokud jdeme kolem malinového křoví, ty hebounké nové lístky si přímo říkají o zbaštění, stejně jako nové divoké jahodí.

Pokud jdeme kolem habru, jeho pupeny se nám budou hodit do polévky, zejména pokud kojíme.

V lese uvidíme i šťavel – také příjemně osvěžující, s tím ale opatrně – tak dva tři lístky stačí, zejména pokud už mají vaše ledviny něco najeto.

A nemůžu zapomenout na šťovík, ten evergreen dětství rozlítaného po loukách. S tím kvůli kyselině také opatrněji, prostě ho nesníst kýbl najednou, ale hrstka na osvěžení pusy postačí. Květy hluchavek a kostivalu nás potěší sladkostí – buď z nich nektar vycucáváme, nebo je baštíme celé. Naštvané včely odháníme.

Časem nás zaujmou rozkvetlé pupavy i velké bodláky – lůžka jejich květů tvoří přirozeně řízkový tvar a dají se buď opéct na rozpáleném kameni, nebo spořádat na syrovo, chutnají jako jemné kedlubny.

A doma kolem domu najdeme sléz (Malva neglecta) – takovou tu drobnou kytičku, co se plazí kolem zdí nebo okrajů cest. Její plody, podobné koláčkům nebo houskám, maličkatým, poslouží jako vydatná svačinka – aspoň jako malým nám to stačilo :-)

Pokud bydlíme v Sudetech, pak podle kerblíku poznáme, kde před lety stávala německá hospodářství. Kolem stodol se pěstoval kerblík třebule jako lahůdková listová zelenina – kdo ho jednou poznal, už nezapomene. Je to pořádný křák, který nás na jaře upoutá výrazně něžnou zelení a celkovou naducaností, netrpí takovou tou šlachovitostí typickou pro ostatní miříkovité. V pochybnostech promneme lístek v prstech, a pokud ucítíme výraznou anýzovou vůni, je to on. Ucucáváme stonky mladých listů a radujeme se, že máme v puse skoro hašlerku.

Na lány bršlice kozí nohy (Aegopodium podagraria) pohlédneme okem lačným a její mladé výhony pokosíme do salátů, starší spaříme na „špenát“ a syrové podrcené použijeme na obklady bolavých kloubů. Jak jste na ni nadávali, nebude vám nakonec stačit!

A pokud máte štěstí a ve vašem okolí roste divoce šrucha neboli portulák (Portulaca oleracea), máte o salátovou zeleninu postaráno – mladé nedřevnaté výhonky jsou lahodné, křupavé a navíc obsahují omega 3 mastné kyseliny v množství nikoli malém. Semínka šruchy jsem si nakonec koupila a půjdou do truhlíku na jižní stranu, kam nemilosrdně pere slunce. To šrucha miluje – „hlavně si mě nevšímejte, s tím hnojivem a konví si běžte jinam, já se tu budu vyhřívat“, přesně tohle si šrucha myslí.

Tolik rostlin, tolik chutí. Onehdy jsem objevila knížku Plané rostliny k jídlu od Detleva Henschela. Autor je docela drsoň, například si pošmákl na grilovaném bolševníku, ale četba je to určitě inspirativní.

Jen nabádám k obezřetnosti – pokud nerozeznáte kerblík od bolševníku, zaměřte se na pampelišky. Ty si nespletete.

Přeji krásné jaro.