První adventní neděle byla na události skoupá, tedy, přesněji, nestalo se nic, co by stálo za fajfku tabáku. Mediálním světem doznívaly ozvuky úmrtí kubánského diktátora Fidela Castra. Za pozornost stojí funerální kvílení špiček unie, konkrétně Junckera a Mogheriniové. Tato takzvaná ministryně zahraničí ujistila Kubu, že unie bude vůči ní pokračovat ve své angažovanosti. Tomu lze věřit, stejně jako tomu, že bude pokračovat ve své podpoře genocidním tendencím ze strany muslimského fanatismu vůči Izraeli.

Debatovalo se i na české půdě, a debatéry se stal ministr obrany Stropnický versus předseda komunistů Filip. Je v podstatě jedno, o čem debata šla, bylo to předvídatelné. Jen to je možno podotknout, že servilita komunistů vůči Rusku je přece jen pozoruhodná.

Vždyť Putinovo Rusko už nemá s původní komunistickou ideou vůbec nic společného. Putin je v podstatě car bez koruny. Opírá se o oligarchy, tedy o lupiče, kteří se zmocnili národního bohatství, a taky o církev, přesně jako to dělali jeho korunovaní předchůdci. Odvolává se na někdejší Sovětský svaz, ale čistě na jeho mocenskou kapacitu. On by chtěl být stejně hrozivý, jako býval onen obr na hliněných nohou vyzbrojený atomovou zbraní ukradenou Američanům. Filip k němu upíná své toužebné zraky. Copak od něho čeká, podporu dělnické třídě v boji s kapitálem?

Nikdo snad není tak naivní, aby si toto myslel. Podstata je jinde. Komunisté jsou v Česku voleni tradicionalisty, ze setrvačnosti a ze vzdoru, to jsou dva hlavní důvody. Na vývoj společnosti mají nulový vliv. Zajímaví nejsou ničím. Mladé lidi oslovují minimálně, pokud vůbec. Nemají co nabídnout, leda snad chabé paběrkování, jako je přiživení na obavách z islamismu. Rádi by byli aspoň nějak zajímaví.

Takže jako štětka na trhu nabízí své lůno, oni - aby z nich šel strach a měli význam - nabízejí svoji ochotu být pátou kolonou Ruska v demokratické zemi. V té zemi, která udělala tu osudovou chybu, že je neposlala k čertu hned po převratu, kdy emoce byly ještě živé.

Jiskra rozumu

Čtu ve zprávách, že se Evropa pokouší navázat kontakty s Tuniskem a vypracovat program navrácení imigrantů na africký břeh Středozemního moře.

Od okamžiku, kdy Maďarsko a Makedonie začaly bránit východní hranici, je to první rozumný počin. Tento model by mohl fungovat. Ostatně už fungoval, když ho Italové praktikovali s Kaddáfího Libyí do té doby, než diktátora zahnal Západ v záchvatu lidskoprávního rozhořčení do škarpy, kde ho dav umlátil k smrti a zahájil éru rozvratu kdysi kvetoucího státu. V úvahu padá ještě Maroko, Alžírsko a Egypt. To je správná myšlenka, hodná podporování a je dobře, že s ní přichází i unijní komisař pro imigraci Avramopoulos.

Je ale třeba poukázat na dva problémy, s nimiž dlužno počítat i v tomto stádiu oťukávání a příprav.

Pokud by byl mechanismus nastartován, to znamená, že by na severoafrickém pobřeží vznikly sběrné enklávy podporované Evropou, vyvstali by dva zásadní nepřátelé: lidskoprávní organizace a teroristická internacionála. Nebylo by to v moderní historii poprvé, kdy se extrémy přitáhly ve prospěch destrukce, komunisté a nacisté také spolupracovali až do roku 1941. Z jedné strany mediální masáž, z druhé strany teror, se společným cílem tento projekt likvidovat.

Ono to nastane, a předvídám to přesně, je to ostatně můj obor. Ale tentokrát si zapíšu do notýsku, že jsem to předvídal 28. listopadu 2016.