Tísním se ještě s několika ortodoxními Židovkami v malém obchůdku pro chovatele zvířat v centru Jeruzaléma. Potřebuji zrní pro naše andulky a objednávám hned dvě balení. "Dodržuješ přikázání?" ptá se mě prodavač, ještě než mi podá požadované zboží. Ačkoliv už tu žiji pár let, není mi hned jasné, co tím myslí. "Prosím?" ptám se, abych se ujistila, že jsem mu dobře rozuměla. Vysvětluje mi, že v semínkách je kvas. Pokud bych přísně dodržovala židovské předpisy, musela bych zbytek před pesachem spálit. Kupovat dva balíčky by se mi samozřejmě nevyplatilo.

"Na celém tvém území se u tebe po sedm dní neuvidí kvas," stojí v 5. knize Mojžíšově 16,4. Proto jsou přípravy na svátek pesach, kdy si židovský lid připomíná vyvedení z Egypta, velmi důkladné. Slavnosti předchází jarní úklid, který se u ortodoxních rodin rovná stěhování. I ten nejposlednější kout musí být důkladně očištěn od kvasu. Nábytek se posouvá nebo vynáší ven, každý předmět, každá knížka, která se objevila na stole a mohla se dostat do styku s kvasem ve formě drobečků se důkladně očišťuje. "Nechoďte mi s těmi sušenkami do dětského pokoje," upozorňuje děti maminka, u které jsme na návštěvě. "Dětský pokoj už mám hotový," dodává na vysvětlenou. A s úsměvem: "Tak se Bůh stará o naší čistotu."

Je nutné zbavit se všech potravin, které by mohly obsahovat kvas - od cornflakes až po whisky. Za kvas se považuje vše, co může vzejít, v některých kruzích i rýže. Nejen rodiny, ale celý stát Izrael prodává prostřednictvím nejvyššího rabína takové zboží někomu, kdo není Židem. V obchodech se objeví balení s nekvašeným chlebem - macesy. Kdyby si někdo v období pesachu chtěl vyjít na večeři, ať si nedává pizzu, bude dělaná z macesů.

Během dopoledne, před počátkem svátku pesach, židé pálí poslední drobečky. V parcích a přírodních zákoutích Jeruzaléma hoří ohníčky. Spalování kvasu doprovází modlitbami.

V době chrámu putovaly zástupy do Jeruzaléma, aby obětovaly beránka. (5. Mj 16,1-2) Židovský historik Josef Flavius odhadl, že se v roce 65 účastnilo svátků na tři miliony lidí. Hod beránka dodržují až dodnes v Izraeli Samařané, etnická skupina známá z Bible pod jménem Samaritáni, kteří žijí na hoře Garizim, v dnešní palestinské autonomii. Každoročně obětují beránka za každou rodinu. Obřad je doprovázen zpěvnými modlitbami slavnostně oděných kněží. Krví z beránka si dělají znamení na čele. Beránci se pak celí pečou na ohni a zbytky se pálí, aby do rána nic nezůstalo, jak to požaduje tóra. (5.Mj, 16,4)

Židovský svátek pesach se zahajuje slavnostním večerem, který se nazývá seder – pořádek. Jeho průběh je určen Hagadou – liturgickou knihou ve formě otázek a odpovědí. Obřad vede otec rodiny s cílem poučit děti a připomenout úsek dějin židovského národa, který žil v otroctví v Egyptě a o Božím zásahu – vyvedení Izraelců z otroctví.

Na stole leží tři macesy a tác s různými pokrmy, které mají všechny symbolický význam. Kost má například připomínat beránka, "jehož kost nezlámete" (2. Mj 12, 46), hořké byliny těžký osud Židů v otroctví v Egyptě (4. Mj 9,11) a slaná voda jejich slzy. Všichni účastníci mají stolovat pololeže, opírajíce se o stůl, jak to kdysi směli jen svobodní lidé.

Během liturgie se čtyřikrát naplňuje číše vína na připomínku čtyř božích činů, zmíněných v 2. knize Mojžíšově 6,6 - 7: Vyvedl jsem vás (z utrpení v Egyptě), zachránil jsem vás (z otroctví), vykoupil jsem vás (z otroctví pro sebe) a vzal jsem si vás za lid a budu vám Bohem.. Jedna navíc je připravena pro Eliáše, Mesiášova předchůdce. Ke konci obřadu se otvírají venkovní dveře na znamení, že se jedná o "noc bdění pro Hospodina" (2.Mj 12, 42)

Svátek pesach začíná večer 14. nisanu a trvá sedm dní, v diaspoře osm. Nisan je podle Tóry prvním měsícem židovského kalendáře. 14 nisan tento rok připadá na 6. dubna, kdy budou také křesťané západní církevní tradice slavit velikonoce.

Ačkoli se dnes jeví, že se jedná o dva naprosto rozlišné svátky, původ velikonoc je v židovství. Před svou smrtí slavil Ježíš - Ješua, který byl židem, se svými učedníky sederovou večeři, při níž ovšem jedli celého beránka, v křesťanské terminologii – poslední večeři Páně. Hebrejský název "pesach", jehož zvuk zní i v ruském a řeckém názvu velikonoc "pascha" připomíná, že anděl smrti, který pobil v Egyptě vše prvorozené, "pasach" - minul izraelské domovy, jejichž veřeje byly potřeny krví beránka. Tak musel být Spasitel Ježíš, "beránek boží, který nese hříchy světa" obětován právě o tomto svátku.

Dnešní sederová liturgie pochází z pozdější doby. Z Nového zákona víme, že se žehnalo chlebu a vínu, namáčelo se v misce a že Ježíž se svými učedníky po večeři zpíval chválu "halel", což je vše až dodnes součástí židovské oslavy. V průběhu sederové večeře se láme nekvašený chléb "maca", kterou Ježíš připodobnil ke svému tělu, které se dává "za vás". Zajímavé je, že Bůh se často obrací na svůj lid v druhé osobě jednotného čísla, velmi osobní formou. Ve starozákonním textu na tomto místě a v Ježíšově formulaci je zdůrazněno, že jde o mnohé. Kalich, který připodobnil, ke své krvi, "vzal po večeři". Nebyl to tedy kalich, který se používá na počátku každé slavnostní hostiny při požehnání nazvaném "kiduš", ale pravděpodobně kalich třetí "vykoupil jsem tě". Počátek večeře Páně, kdy se vyslovuje požehnání nejprve nad chlebem a pak nad vínem, je tedy v sederové večeři a ne v "kiduši", kdy se žehná nejprve vínu a pak chlebu. Když tedy Ježí vyslovil při pesachové slavnosti se svými židovskými učedníky křesťanům tak velmi známá slova: "To čiňte na mou památku!", mohl tím myslet asi toto: "Až budete v budoucnosti slavit svátek vyvedení z otroctví v Egyptě, připomínejte si, že já jsem vás vykoupil pro Hospodina z otroctví hříchu."

Slova Páně "Tento kalich je nová smlouva v mé krvi" připomínají dvě starozákonní místa, jak vysvětluje i List Židům. Při uzavření smlouvy na Sínaji pokropil Mojží oltář i lid krví obětovaných býčků a řekl: "Toto je smlouva v krvi…" někdy nepřesně přeloženo "Toto je krev smlouvy…". Ježíš totiž dodává jen zájmeno "mé", když cituje: "Toto je smlouva v krvi mé…" (2. Mojžíšova 24,6-8, Lukáš 22,20) Nová smlouva se objevuje v Jeremjášovi 31,31 – 33. I tam je zmíněno vyvedení z Egypta a ustanovení Zákona.

Židovská oslava se táhne dlouho do noci a na znamení bdělosti se nechávají otevřené dveře, jak je přikázáno ve 2. Mojžíšově 12,42: "Byla to noc bdění pro Hospodina, když je vyváděl z egyptské země. Tato noc je všem synům Izraele po všechna pokolení nocí bdění pro Hospodina." V této souvislosti vyzývá Ježíš své učedníky v zahradě Getsemanské k bdění a modlitbě a Petrovi činí výčitku: "Ty spíš, nedokázal jsi jedinou hodinu bdít?" (Marek 14,34.37)