Chápu, že si stát chce ukousnout daň ze všech peněz, které mi projdou rukama. Ale opravdu i z dýška v hospodě?

Kolik mám dát dýško? Kdysi mě tou otázkou zarazil americký student hostující na mé alma mater. Došlo mi, že jsem vlastně tuhle jednoduchou otázku nezkoumal. Při jejím praktickém řešení jsem mohl spoléhat jen na vzor zkušenějších a na vlastní intuici, návod v mé učebnici etikety nebyl. A popravdě dodnes je to pro mě trochu záhada a kdyby se do toho vneslo trochu pevnějšího pořádku, byl bych jedině rád. Radši zaměstnám hlavu jinou tvůrčí činností než přemítáním, jestli zaokrouhlit na desítky, na desítky a ještě pětku přidat, na padesát, na stovky... A – to bych neměl opomenout, i když se mi to nestává – jestli vůbec nějakou diškreci dávat.

Nebe, peklo ráj, kolikpak mu dám?

Američani, jak jsem se tenkrát dozvěděl, to mají jednodušší. Dávalo se prostě deset procent z útraty. Jak jsem se dozvěděl, doba pokročila a dneska se dává snad patnáct, snad dvacet procent. Prakticky automaticky. Je to součástí motivace k dobré práci: zaměstnavatel dává obsluze jen málo peněz, ta si své musí zasloužit přímo od hostů; počítá se tedy, že se bude pořádně snažit. Téhle dohodě rozumí šéf, zaměstnanec, ale taky host, i ten ví, že výplata pro obsluhu není docela započítaná v ceně produktu. Líbí se mi tahle americká přímočarost a přehlednost.

Náš chaos má jistě také své kouzlo, ale přesto jsem rád, že nejsem zrovna hospodský typ. Jsou totiž početní příklady, které mě znervózňují. Tak třeba útrata sto devadesát šest korun českých. Co s ní? Dvě sta? Nejsou čtyři koruny málo? Jsou, ale zas je to pěkně kulaté... Přihodit zhruba deset procent a říct dvě stě dvacet?

Česká spořitelna si nedávno nechala dělat průzkum, kde se na zaokrouhlování ptala. Byla to taky taková prekérní suma: Jaké dýško byste nechali při útratě 158 korun?

V průzkumu vyšlo, že přes polovičku lidí (54 procent) by přihodilo dvě koruny do 160, přes třetinu (38 procent) by připočítávalo deset procent. Devadesát dva procent lidí prý dá dýško vždycky a jen dvě procenta si nechají vždycky vrátit do halíře.

Komu dýško končí v kapse

Ve věci spropitného u nás tedy platí jakési poměrně pružné zvykové právo. A to nejen co do jeho výše, ale také pokud jde o to, co se s ním děje po našem odchodu z hostince. Od původu je sice diškrece platbou určenou výhradně pro obsluhu, dnešní praxe je ovšem všelijaká, jak si to v tom kterém pohostinství nastaví. Někde jde veškeré spropitné tomu, kdo vás skutečně obsluhoval, jinde se číšníci podělí, jinde se v nějakém poměru podělí s kuchyní, jinde se šéfem, někde platí, že větší bere, a všecko končí v kapse majitele. Nejlíp to ostatně povědí pánové z praxe.

Čistě teoreticky by tu ale byl ještě jeden zainteresovaný, který si nárokuje svůj díl – totiž stát. Jenže ve skutečnosti jsme nikdy nepočítali, že by se z dýšek počítaly daně nebo dokonce zdravotní a sociální pojištění.

Aspoň dokud člověk platí v hotovosti, ani ho to nenapadne. S kartami je to ovšem složitější. Pamatuju, že když je hospody začaly zavádět, obsluha neměla karetní zákazníky v lásce, protože se dýška nedala na zařízeních nastavit. Dneska už to jde. Ale i tak leckdo provozuje hybridní způsob, že útratu zatáhne kartou a pro dýško sáhne po hotovosti. Snad je to o něco příjemnější, než zjišťovat, jestli z peněz pro obsluhu, které někam posíláte jako jednotky a nuly, obsluha taky někdy něco uvidí. Nevím, chodím naštěstí prakticky jen do podniků, kde o platebních kartách ještě neslyšeli.

Oser versus ochcávka

Každopádně s ekonomickou evidencí tržeb prý přijde chvíle, kdy i na diškrece přijde zákon. Stát chce mít všechno evidentní: chce vidět do všeho. A tak i spropitné má být patřičným způsobem zaneseno do evidence. A to podle toho, komu bude patřit. Půjde-li majiteli, je to tržba, musí být zaevidováno a musí se na něj vystavit účtenka. Půjde-li obsluze, je to součást mzdy, musí se rovněž vykázat a musí se z něj odvést zdravotní a sociální pojištění. Minimálně první způsob (osobně doufám, že řídký, že ve většině hospod jsou dýška obsluhy) s sebou nese společenské komplikace. Velmi často totiž host o výši spropitného rozhoduje až při pohledu na již vystavený účet. A aby pak za ním obsluha běhala s druhým účtem kvůli dvoukačce, kterou jí při útratě 158 korun nechal... Tomu se česky říká oser.

Je tu ovšem značná naděje, že nakonec stejně tenhle kousek šedé ekonomiky zůstane šedý. Jak už bylo zmíněno výš, už dnes si teoreticky svůj díl ze spropitného stát nárokuje. Ne tak v praxi. Nedokáže ho vidět. Dokud bude spropitné v hotovosti, bude stále špatně viditelné a nikdo se s jeho zaúčtováváním nebude mazat. S kartami je ovšem všechno jinak – ale o tom už jsme ostatně psali víc, naposledy v článku pojmenovaném po druhém nejslavnějším antiutopickém románu (hned po Orwellově 1984) všech dob: Krásný nový svět.

Osobně mám právě tenhle koutek šedé ekonomiky docela rád. Možná právě proto, že postrádá pevná pravidla a kontury, což mi k hostinci jakožto centru uvolňujícího obveselení ducha pěkně pasuje. Jestli o to mám přijít, budeme muset Na Zátce vymyslet nějaký nový systém. Jako třeba že budu pít pivo zadarmo a hospodský dostane darem nějaké peníze. Nebo ještě spíš něco chytřejšího, co vykoumají lepší hlavy, než máme my. A ty se vždycky najdou. Česky se tomu říká ochcávka.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce