24.2.2018 | Svátek má Matěj


PSI: Nazdar šílenci, éééé vlastně Zvířetníci

1.2.2018

Poněkud jsem zapomněl, že nepromlouvám k Amigovi a k Růženě :D. Rozhodl jsem se, že vydám další díl svých pamětí, abych se postaral o svoji nesmrtelnost (první díl najdete zde). Tedy já je chtěl napsat už v prosinci, ale posluha se furt vymlouvala, že má hlavu jako úl (kdyby to byla pravda, tak mohl být medíček a ten já bych určitě rád), jako pátrací balón (no ten by se asi aportoval blbě, zvlášť když jeden nemá ani jeden zub), málo času, moc únavy, žádnou energii atd.

Posluha začala tím, že si přečetla, co už jsme psali, abych se prý neopakoval. Vezmeme chronologicky, co se mi od té doby přihodilo.

Míša (dříve Míša Plačka), leden 2018

Míša (dříve Míša Plačka), leden 2018

Předloni v létě jsem se serval s Denisem – je fakt, že jsem si začal – já si začínám rád :(. Výsledkem bylo, že jsem utržil trhlinu na mém kožíšku – zrovna nějak tjuchja začínal dovolenou a hned měl o starost více. Našemu chvojeneckému vetovi podřezávali ordinaci, takže moc neordinoval a tvrdil, že mu chybí operační stůl – tjuchja sice nabídl svůj kuchyňský, ale to prý není ono. Takže se volalo do Hradce na kliniku do Gajerek – tam bylo tjuchjovi řečeno, že vzhledem k tomu, že nejsme objednaní, tak nás nevezmou a že se příště máme předem objednat – na to tjuchja poněkud naštvaně odvětil, že mu psi svoji rvačku předem neoznámili, a hovor ukončil. Třetí telefonát byl konečně trefa do černého – v Pardubicích u MVDr. Pleskota jsme se chytili a dohodli, že máme přijet – že mě pan doktor sešije a za trest vykastruje Denise (on tam byl na kastraci objednaný na další den).

Na veterinu nás vezla teta Sharka – v ordinaci si nás pan doktor prohlédl, potom nás dala posluha každého do jiné klece a s tetou normálně odjela pryč.

Míša (dříve Míša Plačka), leden 2018

Jsem se porval a ona mě už nechce, dala mě na cizí místo a odjela si – to mi asi celou dobu jelo hlavičkou. Za pár hodin přijela pro změnu s tetou Martinou a pak doktor říkal, že oba zákroky dopadly dobře, jenom ten černý je na tom hodně špatně psychicky. Ani jsem neplakal – jenom jsem se v kleci třásl strachy. Tjuchja mě vzal do náruče, i v autě mě držel na klíně – Denis byl zavřený v kufru v přepravce.

Přijeli jsme domů, já jsem se pořád klepal – normálně do kuchyně nesmím (bo tam všechno poznačkuji), ale teď jsem dostal deku a tjuchja mě umístil do kuchyně pod stůl – když jsem si uvědomil, že jsem doma a že asi nebudu opuštěný, tak jsem trochu ožil a začal i chodit po kuchyni. Ale za celý večer jsem nevydal ani hlásku. Do vlastní (sešívané) kůže jsem se dostal až ráno – to jsem posluhu přivítal hurónským štěkotem a všichni jsme věděli, že už jsem naprosto v pořádku.

Zhruba za dva týdny mi otrnulo a zase jsem se porval s Denisem – tentokrát moc kůže neprasklo, a zahojili jsme to s tjuchou sami – říkal, že nemůžu mít co dva týdny narkózu, že se po ní blbne a já už jsem prý už tak blbý a nesnesitelný moc.

Connie, Míšův sparing partner pro aport

Connie, Míšův sparing partner pro aport

To léto jsem také objevil aport – ten miluju, jediný hendikep je, že nemám zuby a normální míček nepřinesu – nosím pouze měkké míčky. Rád běhám za míčkem i s Connií a zhruba v jednom z 20 pokusů zvítězím a jsem u míčku první – nevadí mi to, prostě běhání za kulatým nesmyslem miluji.

Nemám rád procházky – jsem ochotný dům opustit pouze s tjuchjou, ale stejně se za ním vleču pomalým tempem, s ocáskem staženým mezi nohama. Když dojdeme k cíli a obracíme se, tak trochu ožiju a ocásek povytáhnu, ale nevrtím s ním. Jakmile dojdeme do naší ulice, tak se ze mě stane naprosto jiný pes – ocásek nahoru, tempo značně zrychlím a pádím k našim dveřím – jsem doma, zase to vyšlo a nikdo mě neopustil.

Na jaře minulého roku došlo k velkolepé události – opustil nás Denis a emigroval až do Švýcarska – žádná vzdálenost pro nás dva není dost velká. Občas posílá fotografie a videa, ale ty si pouští pouze tjuchja. Po Denisově odjezdu jsem „zdědil“ Růženu – jsme pelíškový pár, miskový pár nejsme – nad miskou (i když máme dvě) se vždycky popereme. Nejdřív se popereme o první misku a pak o druhou, většinou to dopadne tak, že obsah obou misek vysypeme a stolujeme pak z podlahy...

Někdy začátkem léta jsem byl mírně churav – tjuchja ráno vstal a ticho. Žádný řev, nikdo neskáče jako přiblblé jojo nahoru a dolů a neřve u toho – tjuchja se rozhlédl, kde je moje maličkost, a viděl mě sedět v pelíšku a třást se. Ohmatal mě a zkoušel, co mě bolí, a přišel na to, že mě něco bolí na krku – domluvil se s tetou Martinou, že po práci pojedeme na veterinu, a když přišel z práce, zjistil, že mám nateklý krk – na veterině mi byl zaživa vyčištěn abces, dostal jsem atb a léky proti bolesti a už večer jsem hulákal. Tjuchja vždycky říká, že když jsem zticha, tak má starosti a to ticho si vlastně vůbec neužije. Přitom je to u nás docela zřídkavá věc, že by bylo fajn si trošku užít.

Míša (dříve Míša Plačka), leden 2018

Pár návštěvníků, kteří u nás byli, si myslí, že kromě psů a koček máme i papoušky – můj hlasový rozsah je hodně velký, na psa přímo nezvyklý – štěkám, dělám ou, ou, ou – to pláču, umím jéééé a jůůůů, taky ááááááá. Pak umím několik nenapsatelných skřeků – to jsou ti papoušci.

V létě, když je velký hic, tak tjuchja spí venku v síti a hádejte, kde spíme my s Růžou – dveře do zahrady jsou sice otevřené, i na zemi máme něco na ležení – ale správný pes nespí přece venku – správný pes spí doma – lidi ať si spí, kde chtějí.

Tuto zimu nám tjuchja pořídil plastové boudy do haly, aby nám prý v mrazech nebyla zima – Amigovi, který spí sám, koupil boudu menší a nám s Růžou boudu větší. Amigo je ve své boudičce dost často. My s Růžou jsme do naší sice párkrát vlezli, ale spíme na původním pelíšku – většinou tam ani nejsme sami, ale máme jako společnost několik koček. V naší boudě občas spí Monťas – on má přepravkovou a klecovou úchylku a neodolá vlézt do uzavřeného prostoru (o Monťasovi více zde).

A poslední moje dnešní hlášení – stal jsem se sirotkem. Umřela prý moje bývalá majitelka – říkal to veterinář při poslední návštěvě u nás a dodal, že bych měl být hodný, že se prý nemám kam vrátit a tjuchja mu přizvukoval. Nevím, ale ti dva normálně kecají – to bych chtěl vidět, jak mě vracejí – Martin moje vrácení před nějakou dobou odmítl i bez porady s tjuchjou a tjuchja vyšiluje, když si myslí, že mi něco je. Mám je prostě na háku...

Foto: archiv Pavla H.

Pavla H. Neviditelný pes


Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


Z. Jenny
23:05
1.2.2018

M. Crossette
18:01
1.2.2018

Z. Vave
13:47
1.2.2018

Z. Jitur
13:31
1.2.2018

A. Rgova
12:53
1.2.2018

Z. Dalmi
11:56
1.2.2018

M. Beda
11:21
1.2.2018

Z. Pavla_H
15:58
1.2.2018

D. Ruščáková
9:15
1.2.2018

Z. Yga
9:48
1.2.2018

M. Beda
11:20
1.2.2018

Z. Pavla_H
16:02
1.2.2018

Z. Lika
8:03
1.2.2018

T. Zana
10:56
1.2.2018

Š. Matyášová
7:08
1.2.2018

Z. Pavla_H
16:04
1.2.2018

Z. Xerxová
6:39
1.2.2018

počet příspěvků: 17, poslední 1.2.2018 11:05









KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !