Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek přirovnal současnou situaci k roku 1914. Také tehdy se prolínaly rozličné mocenské zájmy a situace byla nezvladatelná a nepředvídatelná, takže došlo k takřka samočinnému procesu směřujícímu k sebevražedné válce. Ta zničila tři do té doby prosperující velmoci, německou, rakouskou a ruskou, a vytvořila podhoubí pro dvě nejvražednější ideologie dějin, nacistickou a komunistickou.

Zaorálkův postřeh jistě zaslouží rozbor a asi by se k němu měli vyjádřit především politologové a historici. Má totiž váhu výzvy a varování, není to jen poznámka nějakého glosátora.

Nicméně i glosátor se může vyjádřit a činím to i já. Především bych rád podotkl, že všechny takzvané historické paralely kulhají na všechny nohy. V historii není přesných analogií, každá situace je unikátní a neopakovatelná. Nicméně podobnosti popřít nelze.

V současné a tehdejší situaci vidím zásadní rozdíl. V roce 1914 ovládaly světovou scénu velmoci naprosto sebevědomé, připravené bojovat. Navíc jejich politické elity byly svými válečnými profesionály ujišťovány v optimismu, ve výhledu na snadnou, bleskovou a v podstatě bezbolestnou válku. Všechny předpokládaly, že vojáci budou do Vánoc doma. Bojové operace automaticky spustily za určitých okolností. Ty nastaly aktivací aliančních smluv. Mobilizace na jedné straně vyvolala mobilizaci na druhé straně, šlo to jako stroj.

Toto dnes naprosto neexistuje. Od roku 1950 žádná z velkých mocností nevyhrála žádnou válku, s výjimkou Británie v lokálním konfliktu s Argentinou. Chvilku to vypadalo na americké vítězstvcí v Iráku a vyklubala se z toho největší blamáž moderní doby. Zato vítězily takzvané osvobozenecké síly, tedy v podstatě nepočetné odhodlané menšiny, hnané vůlí po moci a podporované zvenčí.

Strašení konfliktem mezi Ruskem a Západem je mimo realitu. Jaderný pat neztratil svoji magickou sílu a je to velmi účinný ledový náčinek i na horké hlavy. Nejproblematičtějším kamínkem soudobé mozaiky se nyní jeví Turecko. Je to člen NATO a z toho titulu přimělo amerického prezidenta Obamu a francouzského prezidenta Hollanda, aby bez velkého přemýšlení schválili vražednou provokaci na turecko-syrské hranici, při níž přišel o život jeden ruský pilot. Ten byl zavražděn už ve vzduchu těmi takzvanými umírněnými opozičníky. Kdyby se dostal do rukou těch neumírněných, byl by možná i upečen zaživa, jako to udělali tomu Jordánci. Turecko je nyní v pozici, kdy může vydírat. Má klíče k imigrační krizi a drží hodně tlustý svazek nitek syrského galimatyáše. Je pod sílícím tlakem islamistů. Jeho sebevědomí roste – a bez něho by si netrouflo číhat na ruský bitevník, až na dobu několika vteřin přetne několikakilometrový výběžek tureckého území, aby ho mohlo zničit.

Z toho všeho plynou glosátorovi dva závěry.

Především, že paralela s předvečerem Velké války je hodně nadnesená a je to spíš rétorická figura než cokoli jiného. Nicméně situace nepochybně vážná je, především proto, že zejména západní aktéři projevují málo smyslu pro realitu a zdá se dokonce, že žijí ve světě, který už není, a přejí si vytvořit svět, který už nikdy nebude. Severní Afrika a Blízký východ už nikdy nebudou jako dřív – a čím dřív se začne se všemi aktéry jednat o tom, jaké reálně mají být, tím lépe pro všechny přímo i nepřímo zúčastněné.

A ti nepřímo zúčastnění jsme samozřejmě i my.