Paraguayská vláda, přesněji tamní ministerstvo zahraničí doprovodilo šokující rozhodnutí přestěhovat svůj zastupitelský úřad v Izraeli z hlavního města do Tel Avivu zvláštním prohlášením.

Text „Statement on the location of the Embassy of the Republic of Paraguay to the State of Israel“ z 5/9/2018 (úvodní část textu je na obr. níže) obsahuje klíčové milníky palestinských dějin let 1947-1948, jakož i navazujících dějin arabsko-izraelských a to vše ve vztahu k Paraguayi.

Vytkněme klíčové body. Paraguay se hlásí k myšlence dvoustátního řešení, kdy dva demokratické státy, Izrael a „Palestina“, budou žít bok po boku v míru a v bezpečných a uznaných hranicích. Paraguay hlasovala v roce 1947 v OSN pro rezoluci č. 181, podle níž měly na území britského mandátu Palestina vzniknout nezávislý stát arabský a nezávislý stát židovský, přičemž pro Svaté město Jeruzalém byl určen zvláštní mezinárodní režim.

Paraguay k tomu dodává, že Izrael uznala a diplomatické styky s ním navázala v roce 1948 a že ve vztahu ke státu „Palestina“ (v jejím prohlášeno bez uvozovek, abych byl korektní) tak učinila v roce 2005. V prohlášení je dále uvedeno, že otázka Jeruzaléma je jednou z nejsložitějších v dlouhotrvajícím konfliktu a je nutné ji řešit jednáním obou stran, přičemž jako rámec je nutné vzít do úvahy závěry relevantních mezinárodních organizací.

V paraguayském prohlášení ovšem cosi podstatného chybí. Totiž odpověď na otázku, proč nedošlo k naplnění oné rezoluce OSN č. 181 (jde o rezoluci Valného shromáždění, nikoli Rady bezpečnosti). Tato odpověď je velice důležitá pro další vývoj „po rezoluci“, jehož důsledky dopadají i na v současnost. Ano, rezoluce nebyla zcela naplněna proto, že Arabové ji odmítli a místo jejího naplňování zvolili cestu války. V okamžiku, kdy zvolíte válku, je to obvykle také válka, co rozhodne o budoucím teritoriálním uspořádání, o hranicích – a v tomto případě také o tom, komu bude patřit Jeruzalém. Rozumí se: připadne vítězi, případně platí pravidlo, co si kdo vybojuje, to má.

Tak to také v první arabsko-izraelské válce 1948/1949 dopadlo. Izraelci vojensky vybojovali západní část Jeruzaléma (plus pozice na hoře Scopus na severovýchodě města, kde vznikla izraelská enkláva), Arabové, konkrétně Zajordánci, pak východní Staré Město. Západní Jeruzalém se tudíž stal součástí Státu Izrael, východní součástí – a teď pozor: nikoli samostatného arabského státu, který měl být vyhlášen v souladu s rezolucí OSN č. 181, nýbrž součástí Zajordánska, které vybojovalo i dnešní tzv. Západní břeh a následně se přejmenovalo na Jordánsko. O zmezinárodnění Jeruzaléma nemohlo být ani řeči; tato část rezoluce OSN č. 181 naplněna nebyla, stejně jako teritoriální plán určující, které území Palestiny bude patřit židovskému a které arabskému státu. Důvod jsem již uvedl: o hranicích a statusu Jeruzaléma rozhodla válka (vnucená Izraeli všemi okolními arabskými státy hned po vyhlášení jeho nezávislosti).

Můžeme spekulovat: kdyby byli Izraelci úspěšnější a ve válce získali Jeruzalém celý, byl by celý jejich už tehdy, v roce 1948. Kdyby byli naopak úspěšnější Zajordánci, byl by celý Jeruzalém pro změnu jejich. Záleželo pouze na válečném umu a štěstí.

Co udělala OSN pro to, aby si silou vynutila splnění rezoluce č. 181 a donutila obě strany Jeruzalém opustit? Vůbec nic.

Konflikt ovšem první arabskou-izraelskou válkou neskončil – a v roce 1967 získal Izrael, po vítězství v třetí válce, i východní část Jeruzaléma. Opakuji: po vítězství na válečném poli. O Jeruzalému rozhodla válka. Taková je realita.

Z mnoha stran slyšíme, že připojení východního Jeruzaléma k západnímu odporuje mezinárodnímu právu, neb Izrael tuto část města „okupuje“. To je ovšem postoj nechutně pokrytecký. V duchu této logiky by Izrael „okupoval“ i západní část Jeruzaléma (který řada zemí včetně České republiky považuje za jeho hlavní město) a ovšem – také Zajordánsko (později Jordánsko) by muselo být obviňováno (v letech 1948-1967) z toho, že „okupuje“ východní Jeruzalém. Ti starší mezi námi vědí, že civilizovaná část mezinárodní společenství do roku 1967 oba státy (Izrael ani Jordánsko) z ničeho takového neobviňovala. Naopak: do arabsko-izraelské války 1967 platil status quo („co kdo vybojoval, to mu zůstává“). Hysterie se zrodila až poté, co Izraelci získali i východní část své odvěké duchovní a politické metropole (po červnu 1967).

Abych situaci ilustroval pomocí moderních československých dějin: kdyby odstoupením Sudet 1938 skončily teritoriální nároky nacistického Německa a kdyby Hitler nevyvolal druhou světovou válku (a ani později nebyla ve střední Evropě žádná jiná válka), hranice Československa (dnes ČR) by dodnes odpovídaly tomu, jak je stanovila Mnichovská dohoda. Změna byla možná právě proto, že vypukl válečný konflikt, v němž Německo prohrálo. Tento konflikt umožnil politické kroky známé jako „oduznání“ Mnichova. Kdyby naopak nacistické Německo vyhrálo, žádné Československo (ČR) by už nikdy neexistovalo.

A ještě jedno srovnání. Úsilí reprezentace palestinských Arabů v čele s Abbásem získat východní Jeruzalém jako své hlavní město je stejně nesmyslné, jako kdyby současné Německo požadovalo posun své východní hranice dále na východ s poukazem na to, že taková hranice platila po skončení první světové války. To má ale háček: byla tu ještě druhá světová válka (vyvolaná Němci), která hranice Německa podstatným způsobem změnila - a tato válka rozhodla o současné velikosti německého státu.

Je pikantní, že Paraguay a spolu s ní bezpočet dalších zemí (jakož i politiků, publicistů, blogerů a dalších doslova na celém světě) rády (rádi) připomínají ustanovení rezoluce OSN č. 181 o Jeruzalému, avšak současně svými postoji k řešení izraelsko-“palestinského“ problému volají po tom, aby tako rezoluce byla porušována. Rezoluce říká, že Jeruzalém a širší okolí (včetně biblického Betléma, který je dnes součástí Palestinskoarabské autonomie /PA/, což, zdá se, nikomu nevadí) se má dostat pod mezinárodní správu – všechno ostatní je porušením textu tohoto mezinárodního dokumentu.

Ptám se: Jeruzalém jako izraelské hlavní město rovná se porušení rezoluce OSN č. 181. A Betlém jako součást PA není jejím porušením?

Platí, nebo neplatí tato rezoluce? Co se to tady hraje za hru? Za politickou komedii?

Svět podporuje požadavek palestinských Arabů na východní Jeruzalém jako jejich hlavní město. Na základě čeho? Rezoluce OSN č. 181? Nikoli. To logicky nemůže. Pravda je taková že na základě výsledků první arabsko-izraelské války! Já naopak podporuji, na základě výsledků jiné války, třetí arabsko-izraelské 1967, jako hlavní město Izraele celý Jeruzalém. Proč má jedna válka větší „výsledkovou relevanci“ než jiná? A proč má mít starší válka (1948) „přednost“ před válkou pozdější (1967), která určila současný stav? (Viz výše srovnání s Německem.)

Jak patrno, nejde tu jen o to, že rozhodnuti Paraguaye o přestěhování ambasády z Jeruzaléma do Tel Avivu je absurdní a nelogické. Absurdní a současně vrcholně pokrytecký je postoj většiny mezinárodního společenství, včetně České republiky, k Jeruzalému jako jednotnému a nedělitelnému hlavnímu městu Státu Izrael.

Popírá snad někdo územní uspořádání v Evropě, které je přímým důsledkem výsledky druhé světové války? Tak proč svět neuznává v záležitosti Jeruzaléma výsledek třetí arabsko-izraelské války?

Slovo z Asunciónu

Nebyla by informace o poslední paraguaysko-izraelské kontroverzi úplná, kdybych nezveřejnil názor exprezidenta Horacia Cartese, který přesun ambasády do Jeruzaléma inicioval a osobně zastupitelský úřad v izraelské metropoli otevřel. Cartes na svém Twitteru 6/9 uvedl:

„Dnes byly zrazeny hodnoty židovsko-křesťanské civilizace; dnes byl zrazen přítel, dnes byla zrazena vůle a cit paraguayského lidu! Dnes bylo zrazeno přátelství mezi Paraguayí a Izraelem. Každý národ, který se obrátí k Izraeli zády, za to draze zaplatí!“

Část prohlášení paraguayského ministerstva zahraničí z 5. září 2018 týkající se ambasády v Izraeli (Zdroj: Paraguayský vládní portál - screenshot.)

Stejskal.estranky.cz