25.9.2017 | Svátek má Zlata


ZANINY CESTY: Zmoknout v Krkonoších

6.7.2017

Středa, odjíždíme do Špindlu za zběsilého vedra, takže opravdu nalehko. Ovšem v autobuse běží klimatizace na takový výkon, že nám jde málem pára od pusy. Doufám, že jsem nenastydla. Na místě máme domluveno, že pro nás paní bytná přijede. Sedíme v autě, paní bytná nadává na horko a já pomalu roztávám.

Skoro obratem vyrážíme na pozdní oběd a odpolední procházku. Kolem půl páté se začíná docela ošklivě zatahovat, tak se svižně vracíme do Špindlu a na přečkání očekávané bouřky si vybíráme cukrárnu. Ale na déšť kupodivu nedošlo, a tak vyrážíme domů podle Labe, docela se ta procházka hodí, dnes jsme víc jedli, než chodili. Večer konečně přichází bouřka, déšť má pokračovat celý čtvrtek.

Bílé Labe

Bílé Labe

Ale ráno je jen zataženo, takže vyrážíme aspoň na krátký výlet k chatě u Bílého Labe. Údolí Bílého Labe (taky se mu říkalo Bělá podle spousty peřejí a vodopádů) je moje srdeční záležitost. Dá se tudy dojít až do výšky nějakých 1 400 m nad mořem, kde tenhle přítok Labe pramení, a je to nádherná romantická cesta. Ale dnes tak daleko nepůjdeme, za špatného počasí místo romantiky čeká na turistu náročné stoupání, solidní šance uklouznout na úzké cestě vyskládané z kamenů a naprostá absence možnosti se někam schovat.

Chata Bílé Labe

Chata Bílé Labe

K chatě docházíme už za deště. Sedíme tam docela dlouho – je všední den, lidí málo, tak nad koláčem a limonádou spokojeně schneme a vyrážíme, až když už opravdu neprší. Pod sebou slyšíme hukot Bílého Labe, ale na vodu nevidíme, jsme v mracích.

Cestou zpátky do Špindlu

Cestou zpátky do Špindlu

Nepršet vydrží asi půl hodiny, kdy stoupáme na spodní hranu Kozích hřbetů. Je to nemilé, čeká nás ještě asi hodina cesty. Máme nepromokavé bundy, ale do Špindlu stejně docházíme mokří a za hlasitého nadávání, proč sebou vozíme ty nepromokavé kalhoty, když je pak necháme v penzionu. Doma se sušíme - něco rozvěšené po pokoji, krizové věci pod osoušečem rukou na záchodě u jídelny. Prší.

Ani v pátek ráno není moc hezky. Sice žádný déšť, ale je černě zataženo, kopce schované v mracích. Nicméně předpověď až tak zle nevypadá, a tak vyrážíme s představou, že buď vyjedeme lanovkou na Medvědín, nebo k té Labské boudě vystoupáme Labským dolem. Já to vidím jasně – deset minut zimy a větru (paní domácí nás upozorňovala, že tohle nás čeká nahoře... plus mlha) na lanovce klidně vydržím. Výškový rozdíl mezi Špindlem a Labskou boudou činí 550 metrů. Nemusím mít všecko.

Jízda lanovkou opravdu moc příjemná není, hlavně kvůli tomu, že po včerejších deštích jsou sedačky mokré, pěkně nacucané. Stejně jako posléze naše sedací partie, když v ostrém větru a nějakých 7 stupních nad nulou nahoře vystupujeme. Takže naše kroky vedou rovnou do osvěžovny, kde chvíli váháme mezi horkým čajem a hruškovicí. Zvítězila hruškovice. Čaj by býval lepší, po hruškách chutnala jen ta kostička kompotovaného ovoce napíchnutá na párátko s vlaječkou.

Ale problém mokrého sezení se tím nevyřešil... mířím na záchod. Ano, před osoušečem rukou už stojí v hlubokém předklonu děvčata, co přijela s námi. Řeknu vám, bylo to skvělé.

Z Medvědína k Vrbatově boudě

Z Medvědína k Vrbatově boudě

Takto zoceleni vyrážíme do mlhy, resp. mraků a silného větru. Na Labskou je to nějakých 5 km, převážně do kopce. Což je dobře, člověk se aspoň zahřeje. Viditelnost je... spíš neviditelnost, na silnici raději sundávám reflexní pásku z batohu a dávám si ji na nohu. Je vidět tak na dvě tyče (asi znáte – tyče kolem cest se dávají právě pro tenhle případ).

Z Medvědína k Vrbatově boudě - poslední zatáčka

Z Medvědína k Vrbatově boudě - poslední zatáčka

Pak začíná pršet. Ne moc a už to nemáme daleko k Vrbatově boudě, kde se konečně převlékáme do nepromokavého (nerada to nosím, strašně nerada), nasazujeme pláštěnky na batohy a vyrážíme dál. Což je signál, aby se počasí začalo pomaličku lepšit. Ne snad že by bylo někam vidět – a že z téhle cesty bývají úžasné vyhlídky – na Sněžku, do Labského dolu a tak. Nicméně už aspoň vidíme, kam jdeme a, když na Labské obědváme, vykukuje mezi mraky slunce.

Pančavský vodopád mizí v mlze

Pančavský vodopád mizí v mlze

Tak jsme se dohodli (resp. já jsem Frantovi dohodla), že zkusíme delší variantu výletu – na Dvoračky a přes Kotelní jámy zpátky na Medvědín (máme zpáteční lístek na lanovku). Cesta to je příjemná, mraky se zvedají, chvílemi i to slunce vykoukne a je vidět docela daleko - i Ještěd jsme zahlédli. Idyla končí až u prudkého klesání na Dvoračky. O moc raději chodím do kopce...

Na Dvoračkách do sebe rychle obracíme kofolu a pokračujeme – je půl čtvrté a před námi docela náročný kus cesty. Ono to není daleko, ale cesta Kotelními jámami není procházka po Václaváku. Jámy se v Krkonoších říká těm hodně nebezpečným lavinovým svahům. Obvykle vypadají, jako když rozpůlíte plechové umyvadlo a postavíte tím řezem nahoru. Miluju Kotelní jámy. Jsou krásné, divoké, trochu strašidelné. A blbě schůdné, když už máte něco odšlapáno.

Kotelní jámy

Kotelní jámy

Tu lanovku jsme stihli. Došli jsme deset minut před zavřením.

Sobota, poslední celý den. Prší, ale paní domácí optimisticky tvrdí, že to přejde. A tak sedáme do autobusu a jedeme na Špindlerovku – tedy nesedáme, je pěkně narvaný. Začaly prázdniny.

Na Špindlerovce nás vítá už tradiční vítr a zima, ale viditelnost je slušná.

Poláci tu pořádají po hřebenovce Krkonošský maraton. Neuvěřitelné množství lidí, chlapi, ženské, mladí, staří. Tak to by mne zabilo...

Po hřebenovce - před námi je Velký Šišák a Vysoké kolo

Po hřebenovce - před námi je Velký Šišák a Vysoké kolo

Jdeme se podívat na rozestavěnou novou Petrovku a pak dál po červené. Ráda bych až na Sněžné jámy, ale zima a vítr na suťových svazích i mě přesvědčily, že tentokrát až tam ne. Tuhnou mi ruce, v kterých držím hůlky. A tak na rozcestí Pod Smělcem scházíme do vnitrozemí a míříme k Martinově boudě. Je plná k prasknutí, na oběd dost čekáme, ale aspoň jsme unikli krátkému ostrému dešti. Další už ale na nás čeká nad Medvědí boudou, kde se znova zastavujeme, sušíme a převlékáme.

A jdeme dál na Davidovy boudy a starou romantickou cestou zpátky ke Špindlerovce. Kousek před ní nás chytá další liják, pořádný, takže půlhodinku před odjezdem autobusu trávíme v jejich dost nóbl restauraci v teple u kafe. Obávám se, že po nás zůstalo mokré polstrování na sedáku židlí.

Medvědí potok

Medvědí potok

Poslední liják přišel, když jsme šli od autobusu domů. Ten jsme strávili v něčím dřevníku.

V neděli se samozřejmě vyčasilo, nad Labem se producírovala fotogenická oblaka. Ale všude spousta lidí, prostě čas jet domů.

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.

Zana Neviditelný pes


Diskuse


V. Glover
23:30
7.7.2017

Z. Dalmi
22:32
6.7.2017

T. Zana
8:07
7.7.2017

M. Crossette
18:09
6.7.2017

T. Zana
18:34
6.7.2017

A. Lex
16:41
6.7.2017

T. Zana
16:59
6.7.2017

Z. Hanča
15:25
6.7.2017

T. Zana
15:35
6.7.2017

M. Crossette
18:18
6.7.2017

Z. Hanča
20:41
6.7.2017

Z. Jenny
12:13
6.7.2017

T. Zana
13:50
6.7.2017

M. Beda
11:01
6.7.2017

T. Zana
11:09
6.7.2017

A. Bytová
Hm,
10:42
6.7.2017

T. Zana
11:05
6.7.2017

Z. Vave
8:08
6.7.2017

T. Zana
8:19
6.7.2017

M. Beda
11:01
6.7.2017

Z. Yga
7:56
6.7.2017

T. Zana
8:14
6.7.2017

Z. Yga
8:19
6.7.2017

T. Zana
8:52
6.7.2017

Z. Lika
8:53
6.7.2017

K. Holubová
7:55
6.7.2017

T. Zana
8:08
6.7.2017

Z. Lika
6:41
6.7.2017

T. Zana
7:38
6.7.2017

Z. Lika
7:49
6.7.2017

Z. Lika
7:51
6.7.2017

T. Zana
8:03
6.7.2017

T. Zana
8:16
6.7.2017

Z. Lika
8:52
6.7.2017

počet příspěvků: 36, poslední 7.7.2017 11:30