19.4.2019 | Svátek má Rostislav


AUSTRÁLIE: Sousedé

19.3.2019

Když pohlédneme na mapu a nebo satelitní snímek severní Klokánie a blízkého okolí v okruhu zhruba 3000 km, tak zjistíme, že přes mělkou louži jménem Arafurské moře směrem na sever leží Melanésie. Tato se ovšem, jak je mezi lidmi zvykem, politicky dělí na celou řadu států a státečků. Půvabné ostrůvky v širém Pacifiku, jako Tuvalu, Tonga, Fiji, Nauru, Vanuatu, Nová Kaledonie, Šalomounovy ostrovy připomínají ráj na zemi. Tomu všemu dominuje ostrov největší, Papua, který je rozdělen na dvě části. Západní patří k Indonésii a východní se oficiálně jmenuje „Independent State of Papua New Guinea“. A právě touto oblastí se budeme v dnešním povídání zabývat.

Od roku 1884 byla tato země „spravována“ třemi mocnostmi, aby po první světové válce počala šedesátiletá administrace Austrálií. Takže až do roku 1975, kdy Papua New Guinea získala samostatnost a suverenitu, byla externí součástí Klokánie, jako je dnes třeba Tasmánie na jihu. Papua New Guinea (dále jen PNG) se však netrhla docela a stala se nezávislým členem britského společenství národů (Commonwealth of Nations), takže jeho formální hlavou je člen britského panovnického rodu. K naší lítosti od 20. dubna 2018 princ Charles, který v této funkci nahradil – na její přání – naši oblíbenou královnu Alžbětu II.

Když pohlédneme na satelitní snímek PNG a severu Klokánie, tak zjistíme velký kontrast žluté pouštní Klokánie a smaragdově zelené PNG, na které jsou hory pokryty panenskými tropickými džunglemi. Všude je zeleno, až oči bolí. Díky jen velice obtížně prostupnému terénu v neskutečně strmých svazích hor se civilizace dovezená bílým mužem rozvinula pouze kolem pobřeží. Horské, sopečné pásmo se táhne podélně středem ostrova od východu k západu. Hřeben to je vysoký, nejvyšší hora zde je Mount Wilhelm. Jeho vrchol dosahuje 4 509 m.

Na vysočině, v husté tropické džungli, však divoké kmeny spolu válčily, jak bylo po tisíce let jejich dobrým zvykem. Praktikovaly tak přirozenou kontrolu populace, přelidnění pralesů nehrozilo ani náhodou. Válečníci svým protivníkům hlavy odřezávali, byli lovci lebek (head hunters) a na zbytku těla si s chutí pochutnávali, byli kanibalové, a to i ještě počátkem let sedmdesátých minulého století. Takže žádný tropický ráj na zemi, jeden mohl hravě zabublat v kotli. Tedy za předpokladu, že ho nejdříve nesežraly spousty dotěrného, žravého hmyzu a podivná zvířátka, převážně plazivá.

Tropická džungle je pro průměrného bílého muže zelené peklo. Vlhké horko 35 – 40 °C, ve vzduchu stále mlžný opar, vše je stále mokré, slizké a suchý koutek nikde nenajdete. Tropické lijáky se pořádají i několikrát denně. Spousty řídkého bahna, mnohde i nad kolena a to i ve svazích tak prudkých, že se leze po čtyřech. K této klimatické mučírně přistupuje příkrý hornatý terén neskutečně zarostlý mnohdy i trny oplývajícími keři a stromy. Ovšem korunu tomu všemu nasazuje okolní fauna. Především ovšem hmyz, který jednoho doslova zaživa žere, kde může. Od 10 cm pijavic po nenažrané mravence a jiné krev pijící nenasyty, ať už plazivé, běhavé a nebo i létající. A to sem dnes jezdí bílý muž za rekreací. Masochista. Potom se nedivte, že domorodci jejich počínání za moc rozumné nepovažují, i když jim toto počínání výhody přináší.

PNG je jednou z kulturně nejrozmanitějších zemí na světě. Pouze 18 % z 8 milionů obyvatel žije ve městech. Těchto 8 000 000 divochů se dorozumívá 852 doloženými a známými jazyky. Tedy Babylon hadra. Zrovna tak jako jazyky jsou zde rozdílné kulturní zvyky, kroje a spirituální život. V každém údolí a na každém kopci najdete odlišný jazyk a kulturu. Ale lidi, ovšem pouze svoje nepřátele, žrali všude. Příbuzné nepapali, ale pietně pohřbívali. Ostatně jejich domorodý funus je zajímavý rituál.

První věc po smrti blízké osoby je vybrat vhodné místo, kde se všichni pozůstalí a truchlící mohou sejít k smutečnímu obřadu. Toto činí blízcí příbuzní a nebo, pokud jsou žalem neschopní, jejich blízcí přátelé.

Když je místo určeno, tak se to oznámí všem v rodině i mezi přáteli. Místo se v řeči Tok Pisin – PNG verze Pidgin English – jmenuje „haus krai“. Něco jako dům pláče, naříkání či smutku. Tento je potom připraven tak, že se z něj vystěhuje veškerý nábytek a osobní věci. V tomto místě se potom schází příbuzní, známí i neznámí, z blízka i daleka a kolektivně smutní. Dobře ví, že sdílený smutek je smutek poloviční.

Nejdůležitějším místem „haus krai“ je kuchyně. Tato je nejčastěji umístěna venku před domečkem, aby měly kuchařky dosti místa k přípravě občerstvení, které v minulosti obsahovalo i maso z nepřátel. Nad kuchyní se postaví a roztáhnou plachty, aby do kádí a ohnišť nepršelo. Vaří se na otevřených ohništích v obrovských kotlích a obvykle jsou určeny dvě bystré ženy, které sledují, aby byl každý truchlící řádně nakrmen a napojen. Občerstvení je tedy vydatné, je to vlastně rituální žranice.

Je běžné, že na „haus krai“ každý nějaké jídlo donese, aby potom bylo pro každého. Buď hotové jídlo a nebo ingredienty, jako rýži, cukr, mléko, čaj, kávu, chleba, konzervy, čerstvé maso, dnes už pouze nelidské, a podobně.

Potom se dají dohromady pěvecké sbory, které pějí písně, které měl zemřelý rád. Jsou to chvíle, kdy je cítit ztrátu milovaného člověka a jeho odchod k předkům.

Ovšem tyto pohřební rituály, písně a kroje se liší od vesnice k vesnici, ale ve své podstatě si jsou všechny podobné.

Zemřelí jsou po „haus krai“ buď pohřbeni do hrobu, spáleni na hranici a nebo patřičně ve speciální udírně vyuzeni, aby potom dlouho vydrželi. Tito jsou na určených místech, obvykle pod skalními převisy, v jakýchsi klecích z bambusu vystaveni.

Vnitrozemí PNG je pro bílého muže zelené peklo, kde dosud žijí skupiny domorodců, co nepřišli s bělochem nikdy do styku. Hodně vědců se domnívá, že právě zde je ještě mnoho bělochy nepoznaných rostlin a zvířat, zvláště ptáků.

Archeologové nám na základu nálezů říkají, že homo sapiens do těchto míst dorazil zhruba před 42-45 000 lety, ba i zcela nezávisle na zbytku světa před 9000 lety započali se zemědělstvím. Již před 5000 lety obchodníci z jihovýchodní Asie posílali své lodi ke břehům PNG a od domorodců kupovali krásné ozdobné, barevné peří rajek, kterých zde žije hafo (43) druhů. Peří rajek nebylo jen dobrým obchodním artiklem, ale byl a stále je hojně používáno jako ozdoba k místním lidovým krojům.

Když počátkem dvacátého století misionář Harry Dauncey našel v komunálním příbytku 10 000 lidských lebek, tak zjistil, že to nebyli žádní podvyživení troškaři, ale i když vzrůstem nevelikým, tak dobře vyvinutí jedinci díky vysokoproteinové dietě. Ostatně bylo nám řečeno, a to přímo od pramene, že lidský masíčko chutná podobně jako vepřové, jen je trochu „sladší“. Nevím, nechutnal jsem a nebo jsem o tom nevěděl, když jsem to vepřové jedl.

Během druhé světové války, od roku 1942 - 45 probíhaly na PNG těžké boje spojenců (USA a Austrálie) proti Japoncům. Všech dohromady je zde pohřbeno 216 000. Kampaň „Kokoda“ (odkaz na Kokoda zde a zde) vstoupila do vojenských dějin jako legenda nasazení v pekelných podmínkách v hornatém, v tropickém pralese na neskutečně strmých kopcích a v hustém podrostu za skoro neustálého lijáku a neskutečného hicu v hlubokém bahně za žraní všelijakým exotickým hmyzem tropické džungle, kde byly nepřáteli i četné tropické choroby, jako horečka dengue, malárie, tropické vředy, tyfus, úplavice a podobně. Spojeneckým vojákům zde moc pomohli domorodci. Znali kopcovitý terén a byli na to pekelné prostředí zvyklí. Tito dostali jméno „Fuzzy Wuzzy Angels“, Fuzzy Wuzzy andělé. Od jisté smrti zachránili mnoho spojeneckých vojáků. Poslední z těchto hrdinů, Havala Laula, zemřel na Štědrý den, 24. prosince v roce 2017.

Cesta, kudy tehdy vojáci šli a kde bojovali, se stala ikonou pro Australany a každý rok jí projdou stovky odvážných a dobrodružně založených jedinců. Kolem 100 km velmi náročným terénem vezme 4 – 12 dnů, podle kondice zúčastněného.

V roce 2009 i náš starší syn Petr byl na dobrodružném vandru v tropických pralesích na Papue New Guinei. Coural se, kde jinde, po skoro stokilometrové cestě známé pod jménem Kokoda trail. Když tam byl, tak tam zrovna spadlo letadlo s nějakými turisty z Klokánie. Petrova tehdejší partnerka, která je dnes manželka, Kirsty, která je novinářka, nám volala ještě ten večer, že Petr by v tom letadle být neměl. Druhý den to potvrdila, jména obětí už byla známa. Další den volala, že s Petrem telefonovala, že už je v Port Moresby, jinak město na konci jeho cesty. Jaksi brzo. Pak se ukázalo, že v tropickém pralese na neskutečně strmých kopcích a v hustém podrostu za skoro neustálého lijáku a neskutečného hicu v hlubokém bahně za žraní všelijakým exotickým hmyzem zastávkoval Petrův organismus. Jinak, v lijáku a mlze slyšeli spadnout to letadlo, ale mysleli si, že v pralese spadl nějaký strom.

Petr měl kliku, zhruba na půl cestě došli zrovna k několika chatrčím, kde byla i zdravotní klinika a v ní nějaký lékař, dobrovolník z Austrálie. Petrovi změřil jeho rychlý a nepravidelný tep, změřil tlak krve a zakázal jakékoliv další fyzické vypětí. Podobně nedávno dopadli dva osmnáctiletí, kteří neposlechli dobře míněné rady a na cestě zemřeli. Když se doktor na klinice Petra ptal, co bere, tak Petr naivně odpověděl, že vitamíny. Doktor však myslel drogy. To, co Petr měl, je obvyklé u těch, co berou Extasy a jiná svinstva. Atriální fibrilace nastává, když vypne přirozený pacemaker, co vysílá elektrické impulsy do srdečního svalu, aby správně rytmicky pracoval. Ani se moc nedivím, že v tom hicu a mokru přírodní počítač zastávkoval a srdeční sval pak nevěděl, jak a kde se stáhnout a kde povolit. U zdravého jedince se zdravým srdcem se situace za klidu vrátí do normálu za den či dva.

V roce 2001 jsme se spolu s Petrem skoro měsíc potulovali po Patagonských Andách bez problémů. Tam nám ale byla spíš zima než horko. Tropy, to je o něčem jiném. Do osady zrovna dolétla zásobovací helikoptéra a tak tou byl Petr evakuován do města, odkud pak telefonoval Kirsty. Po návratu Petr podstoupil vyšetření u kardiologa, kde bylo zjištěno, že vše je O.K. Stal se tak „slavným“ a byl snad ve všech australských novinách, protože byl první Australan, co se vynořil z pralesa po spadnutí letadla.

Psáno  16/3/2019

Fotoalba jsem tématicky rozdělil, aby se dala při čtení
pohodlněji prohlížet. Takže jsou 4. Fotky jsou z internetu a mých
vlastních zdrojů.

https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Pruvodce_po_Papua_Nova_Guineja_-_PNG_01

https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Pruvodce_po_Papua_Nova_Guineja_-_PNG_02_-_pohrebni_ritualy

https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Pruvodce_po_Papua_Nova_Guineja_-_PNG_03_-_2._svet_valka_operace_KOKODA

https://hillbilly.rajce.idnes.cz/Pruvodce_po_Papua_Nova_Guineja_-_PNG_04_-_Kokoda_trail_dnes



Přibývá dětí s psychickými poruchami. Pomůžou rodiče, nebo školy?
Přibývá dětí s psychickými poruchami. Pomůžou rodiče, nebo školy?

Mezi nejčastější psychické onemocnění u dětí patří úzkost. Pokud se neléčí, může se rozvinout v depresi. Na tuto problematiku reaguje ministerstvo školství novinkou, která by se měla objevit ve školních osnovách.

Diskuse


Z. Jenny
18:08
19.3.2019

T. Zana
17:06
19.3.2019

Ž. Eva
13:45
19.3.2019

Z. Yga
11:11
19.3.2019

A. Lex
10:08
19.3.2019

M. Crossette
16:48
19.3.2019

Z. Jitur
9:36
19.3.2019

Z. Lika
9:33
19.3.2019

Z. Yga
9:21
19.3.2019

Z. Xerxová
6:37
19.3.2019

počet příspěvků: 10, poslední 19.3.2019 06:08