V restauraci Na Kahánku bylo tentokrát jako vymeteno. Jak by ne. Bylo příšeří, skoro tma, hostů tu seděla sotva polovina co jindy a nad vchodem visel velký papír s nápisem PORUCHA. Pivo netočili, jídlo nevařili a když někdo chtěl něco k pití, musel si pro to dojít; dostal cosi víceméně hnusně teplého. Seděli jsme s panem Machálkem proti sobě a pili jsme tuto nezáviděníhodnou tekutinu. Ještě že jsme na sebe skoro ani neviděli, naše obličeje musely vyzírat pomstychtivě.

Od vedlejšího stolu se k nám naklonil pan Rýdl a hlasem nesnášejícím odpor řekl, že to jsme celí my, Češi. Na Kahánku se jim něco porouchá a oni nejsou schopni ani do večera zajistit opravu. Místo toho vezmou zamaštěný kus papíru a napíšou „oprava“. Nikdo neví, co se porouchalo a proč to není spravené. Halt je to naše národní povaha, takoví jsme my, Češi.

– Zdálo se mi to přehnané a řekl jsem panu Rýdlovi, že poruchy jsou dnes a denně na celém světě. V Rusku se třeba týden co týden přihodí důlní neštěstí, při kterém zahyne spousta lidí; onehdy jsem koukal na výpadek elektřiny v New Yorku a na rumraj, který to nadrobilo, tak proč by nemohli mít poruchu Na Kahánku? – K mému překvapení se do rozmluvy vmísil i pan Machálek. Prohlásil, že, pravda, něco českého na této poruše je. Provozovatelé se nesnaží hostům alespoň naznačit, co se stalo a kdy se to může spravit, mají-li jít do jiné restaurace nebo počkat: dělej si, co můžeš, my se o tebe starat nebudeme. Je dobré uvědomit si, že obdobným způsobem se chová většina z nás dokonce při mnohem závažnějších případech a že jsme si bohužel už dávno na to zvykli. Podobných zlozvyků (ještě horších) je u nás hodně: sledujte jen takzvanou vysokou českou politiku a snažte se při tom ani nesmát, ani nebrečet.

Na druhé straně, pokračoval, bychom se měli vyvarovat opačného extrému. Může prý nám ho představit úryvkem z internetového článku. Pan Machálek se začal přehrabovat ve své nadité aktovce, do které ovšem viděl jen tak, že si svítil zapalovačem, ale k mému překvapení opravdu za chvíli vytáhl list popsaného papíru. Svítil jsem mu svící od vedlejšího stolu a on četl:

A teď při návštěvě amerického prezidenta v Praze jen 100 lidi přišlo "poděkovat Americe", tedy zúčastnit se pozitivního uvítáni. Nadávat na ni (účastnit se protestní demonstrace) přišlo 2000. Oooo jak typické! Americký prezident Bush, po Reaganovi nejpravicovější americký prezident, kterého kdy Amerika měla, je v Česku všeobecně nenáviděn, domnívám se, že padesát let komunistického gumováni mozků se dodnes projevuje i tam, kde by to jeden neočekával.

To je z článku jistého Čechoameričana (na jménu nezáleží) na internetu. Všimněte se, jak neoprávněně Čechům vyčítá „velký“ počet demonstrantů proti Bushovi. Vždyť to je nesmysl. Ať Bush přijel kamkoli, protestovaly proti němu těžké tisíce lidí. Výjimkou nebyla Praha, ale Albánie (kde zase Bushovi ukradli hodinky). A odkaz na pravicovost? Inu, co s tím naděláte, už za první republiky v Česku hodně lidí myslelo socialisticky a levicově. A ve většině Evropy je to dnes podobné. Ale to jsem ještě, pokračoval pan Machálek, nepřečetl pokračování toho citátu. Tedy:

Dnešní Češi nejsou Evropané už ani náhodou - i když možná kdysi byli - a i jen nazývat je "východo-Evropany" by mělo být považováno za lichotivou zdvořilost. A kdyby se náhodou novým českým národním sportem (oni jsou velice nadšeni do všech sportů, ti Češi...) stalo prohazováni chcíplé karakulské ovce kruhem při jízdě na koni, tak jako to praktikuji v Kazachstánu a Afganistanu, já bych se tomu ani moc nedivil a považoval bych to pouze za logické pokračováni současné situace v české společnosti.

Můj přítel, uznává, že mnoho z nás má velké chyby a souhlasí s odhalováním trapných omylů, které doprovázely naši nedávnou minulost. Pokud se najdou lidé, které se těmito omyly hodlají zabývat, je to dobře a je toho zapotřebí (ostatně už dávno to mělo být samozřejmostí pro historiografii). Na druhé straně však paušální odsouzení národa, jaké jsme četli v článku onoho Čechoameričana, je po všech stránkách trapné. Obvykle po jisté době vznikají vypjaté historické situace, v kterých se národ chová jednotně a v nichž by taková paušalizace byla do jisté míry možná. Ale pokud žijeme v poměrech, jimž se říká normální, je každý z nás jiný, myslí si něco jiného a chová se jinak. Národ přirozeně existuje, existují určitá paradigmata a konvence, jichž se přidržujeme, máme podobný názor na dějiny a tak bych mohl pokračovat. A máme spoustu omylů a chyb. To ještě neznamená, že lze (i když obrazně) obyvatelstvo poslat jen tak někam na Sibiř a tvrdit o středoevropském národu, že jej lze považovat za východo-evropany (a to je prý ještě zdvořilost). Takové výroky jsou prostě nehorázné.

– Podotkl jsem, že pan Machálek jako by mi mluvil z duše. Ovšem, jak bych řekl, po stránce metodické. To, co takovému výkladu chybí, jsou fakta. – Pan Machálek se ohradil. Přece tu nepořádáme nějaký seminář, nota bene při svíčce a bez piva. Fakta jsem přečetl: proti Bushovi prý přišlo demonstrovat na dva tisíce lidí, Češi nejsou východoevropané. Ale zpět k oné metodice. Jestliže dnes nepovažujeme za nezbytné očišťování českých dějin od legend, nepravd a mýtů, ukáže se brzy, že se dopouštíme podstatné chyby. Ale taková „očista“ má také značné úskalí. Spočívá v tom, že mýty a nepravdy, o nichž hovoříme, neexistují jen tak, samy o sobě. Odmyslíme-li si současnou dobu, většina z mýtů, legend a lží zdůvodňovala nedobré jednání národa: omyly, bezpráví a naopak hrdinské činy doprovázející jeho vývoj. Vyvinula se jakási symbióza skutečnosti a smyšlenek. Ale na druhé straně to byl vývoj, který zaslouží ocenění. Hrstka chalupářů a mrňavých řemeslníků (bylo jich na přelomu 18. a 19. století žalostně málo), přijala prostý program skupiny intelektuálů, že je zapotřebí vyrovnat se Němcům, držet se mateřského jazyka a vypracovat vše, co Čechům jako národu chybí (chybělo skoro všechno). Usilovnou prací se během sta let vyvinul ještě poněkud kulhavý, ale přece jen moderní národ. Obrozenci doplnili, lépe řečeno vytvořili český jazyk, základ komunikace mezi obyvatelstvem, postupně se začala rozvíjet česká slovesná kultura.

Potíž – a velká potíž – je v tom, že si tento značný rozvoj naši pra-prapředkové od samého počátku nehorázně usnadnili, že si vymýšleli takové nesmysly jako podvržené rukopisy, vpisky do starých textů, zdůrazňujících starodávnou hrdinskou minulost českého národa, že většinou neoprávněně obraceli svůj nacionalismus proti Němcům a… mohl bych pokračovat. Oficiální historiografie toto zdůvodňování nepravostí opět – zdůvodňovala. Suma sumarum to znamená, že není korektní pouze chválit vývoj tohoto národa a že právě tak nelze „zapomínat“ na vše nekalé, co tento vývoj přinášel a doprovázel. Není to lehké, ve dvacátém století to bylo horší.

– Pociťoval jsem potřebu aspoň něco říci. Ovšemže to není lehké, řekl jsem. Česká kultura a česká politika dělá vše pro to, aby se toto spojení reality s mýty a legendami i do budoucna rozvíjelo.

– Pan Machálek se na mne podíval pohledem takřka obdivným. To jste tedy klepl hřebík na hlavičku, poznamenal. Na tom, aby se mýty a realita rozpojily, záleží přece naše budoucnost.

– Výrok pana Machálka připomínal v dané chvíli rovněž mýtus (nebo legendu?), ale jako svědek mohu potvrdit, že to tak opravdu bylo. V tu chvíli, kdy začal hovořit, se totiž světla Na Kahánku rozsvítila. Porucha byla odstraněna. Řekl jsem si jen tak pro sebe: když mohou zvládnout opravu Na Kahánku, proč by se nedalo leccos opravit v celém Česku?