Seděl jsem v restauraci Na Kahánku a čekal na pana Machálka. Stál tentokrát přede mnou velmi těžký úkol. Časopis „Příval“mě požádal, zda bych neudělal s panem Machálkem rozhovor o jeho vzpomínkách na politickou činnost Václava Havla – teď je to v módě, a jak vědí ze své zkušenosti, nikomu jinému než mně Václav Machálek rozhovor neposkytne.

Můj přítel si dal mimořádně na čas a já jsem toho využil k přemítání o tom, co mi vlastně může o našem bývalém prezidentu říct. Dobře jsem věděl, že byl pravou rukou našeho zapisovatele (Mandlera), ale to teprve od roku 1970. „Příval“ je ovšem literární časopis a zvláště ho zajímají záležitosti týkající se doby před rokem 1970. Co Machálek o tom může vědět? To bylo také jediné, co mi, jakmile přišel, přátelsky vytkl. A dohodli jsme se, že to učiníme předmětem rozhovoru. Pan Machálek si vymínil, že rozhovor povedeme na několik částí, aby se mohl vždy podívat do svých zápisků.

Vzpomínání na Václava Havla I

Otázka: Přestože jste nebyl členem redakční rady časopisu Tvář, měl jste k některým jejím členům poměrně blízko. Jak byste ten časopis (vycházel v 60. letech, tedy vlastně „dávno“) charakterizoval?

Pan Machálek: Obtížně, protože doba byla docela jiná. Ale kdybych se měl vyjádřit pomocí dnes používaných termínů a frází, řekl bych, že Tvář byla disidentským časopisem nejprve jen v oboru literatury a umění, pak i ve společenském měřítku. Dvakrát ji také zakázali.

V oboru kritiky publikovali nekonformní články (a to se nesmělo!) Jan Lopatka a Bohumil Doležal. Jejich články byly pro veřejnost, zvláště odbornou, významné a přinášely nové pohledy. Pokud jde o umění, uplatňovali se tu Zbyněk Hejda, Andrej Stankovič a další, o filosofii (nemarxistické a to se také nesmělo) se starali Jiří Němec a Ladislav Hejdánek. Časopis řídil Jan Nedvěd s pomocí našeho zapisovatele (Mandlera). Ale to není všechno, časopis byl ohrožen vlastním vydavatelem, to je Nakladatelstvím Československý spisovatel, který byl jednou z prodloužených rukou ÚV KSČ. Ani literární časopisy nesměly psát nic takového, co nebylo v intencích KSČ.

Otázka: V tom, co jste říkal, není ani slovo o Václavu Havlovi. Ale slyšel jsem (i když on sám o tom příliš nehovoří), že měl s Tváří úzké styky.

Pan Machálek: Je to tak a přece ještě jinak. Václav Havel byl v době, kdy Tvář byla ohrožena, již známým nonkonformním spisovatelem. Přišel do redakce Tváře a řekl, že chce s časopisem spolupracovat a pomáhat mu v té těžké době. Stal se velmi aktivním členem redakce, jistou dobu byl i předsedou redakční rady a učinil mnoho pro udržení časopisu – také proto že ve Svazu spisovatelů s ním byli ochotni vážně jednat. Dneska o tom lidé už snad ani nevědí, ale ve své době vedla Tvář několik bojů (a dohromady vlastně jeden velký boj) s vlastním nakladatelem, který dostával z ideologického oddělení ÚV KSČ instrukce, jak si má počínat. Tvář byla dvakrát zakázána a Havel vedl urputný boj o její zachování. Existovaly ovšem ještě jiné akce, kterých se účastnil. Některé z nich jsou zapsány v publikaci našeho zapisovatele „Oba moji prezidenti“. Je tam také popsáno, jak se Václav Havel se zakázanou Tváří posléze rozešel.

Otázka: Ano, není bez zajímavosti, to, co se šušká, že v redakci Tváře byly i vnitřní spory.

Pan Machálek: Vím o tom, i když jen z druhé ruky. Ty spory byly (nebo alespoň tak byly pojímány) hlavně mezi Havlem a Mandlerem. Mandler hovořil za původní členy Tváře. Ti nebyli na veřejnosti příliš známi, ale měli v redakci většinu. Noví členové Tváře (například Nápravník a Linhartová) se cítili nadřazeni ostatním a z toho vznikl spor, zda novou Tvář (právě tehdy byla zakázána a členové redakční rady se scházeli potají) má řídit dosavadní šéfredaktor Nedvěd nebo všeobecně známá osobnost, tedy Havel. Havel prohrál a od té doby na Tvář poněkud zatrpkl. Ostatně doporučuji zmíněnou publikaci našeho zapisovatele, tam je toho mnohem víc. Ale vy mi jistě chcete položit další otázky.

Otázka: V Československu vládla od roku 1970 normalizační perzekuce. Tvář byla podruhé a definitivně zakázána, členové její redakční rady se rozešli. Většina z nich se sešla při podpisu Charty 77, v níž byl Václav Havel důležitou osobou jak po organizační, tak ideové stránce. Ale dva z redakční rady, Štindl a Mandler, mezi signatáři chybějí. Vy jste byl již tehdy s Mandlerem v úzkém spojení. Jak se díval na Chartu a na účast Václava Havla při jejím sepisování a organizování?

Pan Machálek: Posuzoval ji jako něco, co se v žádném případě nemělo stát a co zhorší již tak žalostné podmínky života v Československém státě. Na rozdíl od ostatních (v Chartě se to pak projevilo) nebyl on, ani Štindl zastáncem socialisticko-moralistické koncepce prof. Patočky, na níž byla záhy postavena koncepce většiny československé opozice. Nedomnívali se, že opoziční morální instituce a její derivace vše napraví. Chápali morálku jako součást duchovního života společnosti

V té době byla normalizace (to znamená také perzekuce) na vrcholu; lidé směli hovořit svobodně jen v soukromí, když je nikdo neslyšel. O nějaké faktické opoziční akci obyvatelstvo nesnilo, to chtělo mít konečně pokoj. Do toho přišla akce, která žádala uskutečnění všech politických, hospodářských a sociálních práv. Nijak nepřeháním, když řeknu, že v té době, kdy vládli komunisté, byl podpis Charty politicky nebezpečný. Přitom pokud by „Prohlášení Charty“ mělo být aspoň částečně úspěšné, museli by je podepsat stovky signatářů. Což se nestalo a konec konců ani stát nemohlo.

Vzhledem k tomu se prvním signatářům Charty podařilo považovat se za skupinu stojící nad masou obyvatelstva, pro které tyto cíle byly vzdálené. To způsobilo absurdní situaci; petice mohla vzniknout jen proto, že existovala silná vrstva bývalých reformně komunistických funkcionářů, kteří usilovali získat zpět ztracené pozice. Reformně komunistických funkcionářů, které si můžeme představit jako generály v bitvě, bylo až až. Nemohli ovšem bojovat bez vojska (obyvatelstva). A vojsko chybělo. Přesto se autoři petice Charta 77 vrhli do boje s komunistickým režimem, který nemohli vyhrát. S vyloučenými reformně komunistickými funkcionáři a s částí undergroundu podstoupili dlouhou řadu výslechů a snášeli všechna omezení, o kterých obyvatelstvo ani nevědělo. Někteří byli uvězněni, Václav Havel. mezi nimi. Říkalo se, že měl ve věznici značná privilegia. Sám jsem tomu nevěřili, ale teď se ukázalo, že to nebyly pouhé pomluvy,

Což neměnilo nic na policejní perzekuci Charty a jejích přívrženců.

(pokračování příště)