Znáte Malou Ohři? Krásný areál přírodního parku mezi Libochovicemi a Hostěnicemi, přes Kostelec a Budyni. Prima turistická cesta po červené. Rovinka, nejdřív asfalt, pak už jen příroda, nádherné lužní lesy, krásné lesklé kmeny stromů, meandry, potůčky, bahnitá cesta, semtam přívětivá ves s hospodou, aby unavený turista hrdlo svlažil… Cca tak 12-14 km.

Má to však jeden háček - pro úkryt zvěře jsou lužní lesy pravidelně protkány pásy hustě vysázených smrků, které jsou seřezávány zhruba ve výši dvou metrů, aby nepřerůstaly okolní vegetaci a hlavně aby širokými větvemi poskytovaly ochranu zvěři. Jsou tam zákrmová stanoviště a i člověk s čichem zkaženým civilizací nepřehlédnutě cítí, že tu žijí divočáci. Stopy srnčí nacházíte po značkové cestě, zajíců nepočítaně. A jak zvědavých!

No a to samozřejmě neušlo naší Bony. Nevím, jestli je to zvláštní talent, ale naše psová v každém prostředí neomylně vyčmuchá jakékoliv zbytky kořisti. Ulovit sama nic neumí, ani myš (ta jí proběhne mezi packami a naše psová jen nechápavě čumí). Za rok a půl života se toho Bony dost naučila, ale jediné jí moc nejde - pustit nález. Má asi špatnou zkušenost s tím, že když si najde nějakou voňavou mlsotu, pokud možno zaječí hnát se zbytkem masa a packou, tak se jí to snažíme sebrat. Pes je, jak známo, sobec a nechce se dělit. A jak už jsem předeslala, tyhle lužní lesy zvěří oplývají.

Starého boxera už tyhle hrátky nelákají, je rád, když může zvolna kráčet s páníčky a sem-tam si vylepšit osobní vůni vyválením v nějakém zbylém lejnu či voňavém bahýnku. To ovšem naší Bonynce nestačí. První kořist našla u šlechtitelského areálu - přímo ukázková kost od kotlety. Nechápu, proč pracovníci této nádherné výsadby konifer a okrasných stromků zahazují zbytky mezi svou vlastní práci. No náš pes to po nich uklidil. Pak objevila u cesty hodně starou a suchou kost, odhaduji to na zbytek srnce z loňska. Ta jí tedy moc netěšila a Bony se nechala nalákat na přivolávací kousek párečku.

Asi po hodině nám na pár minut zmizla z očí a když se vrátila - naštěstí ne ke mně, ale k páníčkovi, hrdě přivláčela zbytek ježka, který už opravdu nikomu, ale opravdu nikomu nechutnal. Páníček viditelně zakolísal, ale vyměnil páchnoucí kůži z ježka za kus párečku a umravněný pes se vyžíval v dusání bahnem a probíhání stružkami. Umíte si jistě představit, jak po pár kilometrech vypadalo kdysi bílé břicho a nohy. Nevím, jak to psová zvládla, ale bahno měla i na bocích a na hřbetě, místo psa strakatého jsme měli psa bahňáka.

Před Budyní se cesta stočila a vedla podél výsadby ořezaných smrků. Pod hustými větvemi to harašilo, dupalo, funělo a psová - pamatující si dril ze cvičáku, se opravdu držela páníčkovi u nohy (ty kalhoty šly pak hned do pračky). Bylo na ní vidět, jak se jí to v hlavě pere - protože moc chtěla vyrazit pod ty větve a zblízka si prohlídnout, kdo to tam haraší, jenže poslušnost je poslušnost a páníček to myslel vážně. A tak mu u nohy "na volno" tancovalo pubertální psí stvoření, které nespokojeně a chtivě frkalo a pištělo nosem, až jsem jí vysvobodila a připnula na vodítko. Tím se psová okamžitě uklidnila, protože ví, že v dosahu šňůry si může čmuchat, jak se jí zachce a nebude z toho žádný průšvih.

Značená cesta se pak kroutí po rybářské stezce kolem Ohře, kde jsme si ověřili, že naše psová velké vodní ploše nevěří a napít se z Ohře je pro ni nepřekonatelný problém. Jak tuší hloubku a má pocit, že by nedosáhla packami na dno, jde od toho. Vycházka byla úspěšná - psí slečna se utahala jako štěně. To jsme neomylně poznali při nastupování do auta. Obvykle dělá drahoty a nechce se jí skočit do kufru auta, ale tentokrát už přešlapovala před zavřeným autem a jen co se otevřelo, okamžitě tam byla mohutným skokem, stočila se na pelíšku s výrazem "tak jedem!" a celou cestu domů spala, ani nevykoukla.

Dále se tímto dodatečně omlouváme personálu hospody v Budyni, kde jsme se zastavili na občerstvení, protože takový bahnitý flek, který po naší psové zbyl na podlaze, ten jim dá při úklidu zabrat…