Když jsme si pořídili štěně, českou strakatou slečnu Bony, neměli jsme s velením pejskovi žádné zkušenosti. Když jsme jí chtěli přilákat, volali jsme "pocem, Bonynko pocem"! "No co to je za povel!!" rozčiloval se kamarád- teoretik. "Máte zvolit jasné a stručné zvolání "ke mně!!"

Když jsme potřebovali, aby pejsek pokračoval v procházce, volali jsme "deme!" "Poď Bonynko deme! DE-ME!!" Kamarád-teoretik to vzdal a odstěhoval se.

Když jsme nechtěli, aby štěňátko řvalo na celé kolo, zakazovali jsme jí štěkání slovy: "ticho buď!" nebo "Tiše sakra!" popř. "TICHOOO!" Nevěřili byste, kolik lidí na to zareaguje a ztichne.

Pak začala psí škola - páníček a pes začali chodit na cvičák. Tak začala škola správných povelů (to by měl kamarád-teoretik radost). Psí slečna se naučila rozlišovat "ke mně" a "k noze". Naučila se "sedni" a pochopila, co je "lehni" (a nelíbí se jí to). Něco je ochotna plnit JEN na cvičáku, něco plní kdykoliv na požádání. A jinak reaguje na povely, z nichž by se kamarád-teoretik neradoval.

Oblíbený povel, je-li Bony na dlouhém vodítku, zní: COUVEJ! To znamená, že se slečna Bony vrátí po vlastní stopě a vymotá se z vegetace, aniž bychom museli zalézat do trní za ní a vymotávat šňůru.

A hodně jsme toho odposlechli od ostatních pejskařů:
Páníček rotvajlerky: držhubu = neštěkej. Makej = štěkej
Páníček vlčáka: hešhešheš = běhej a nestůj jak dřevěný
Panička foxteriéra: tudydeme = vrať se a zahni s námi
Panička pouliční směsky: tady = neutíkej tak daleko a buď tu s námi
A něco jsme i spřátelenou rotvajlerku naučili: Když jí dali piškotek před čumák, poručili jí, aby si ho hlídala a čekala, až jí bude dovoleno piškot zdlábout na povel "Tak VOLNO".

Během jednoho sobotního dopoledne a během jednoho pytlíku piškotů jsme jí naučili na místo slova VOLNO reagovat na slovo HOVNO. A tak se to vžilo, že rotvajlerka, jakmile toto slůvko uslyší, hledá piškotek…