Já měla oči jen pro velké knírače, novofoudlanďany, a tenkrát ještě tatranské - dnes slovenské čuvače. A na cvičáku se mi moc líbil Axel. Doga. Předseda klubu velké knírače choval a zrovinka v tu dobu měl štěňata k odběru. Měl sice již zadána všechna, ale navzdory tomu byl ochotný a připravený mi štěně nechat, a rád, když věděl, že s ním budu pracovat a ještě k tomu že jsem žhavá na výstavy.

Byla jsem se na ně i podívat, jenže jsem si včas uvědomila tu hrůzu - tehdy ještě nutnost kupírování uší. Nedovedla jsem si představit jak odnáším malé štěně na veterinu, kde mu ušmiknou kus oušíčka a ono tím ztratí kus i tak krátkého štěněcího věku. Taky jsem u kolegyně ze cvičáku viděla čerstvě krví vymalovanou chodbičku po kupírování a její nešťastné kníračí mimi, co pak chodilo v límci.

Kdepak, to nebylo nic pro mě. Jasně, kupírovat jsem nemusela, ale co pak výstavy? Tímto uvědoměním jsem z dalšího výběru vyloučila dogu, a rázem se tak z tehdejších služebních plemen vyloučil i dobrman a boxer.

"Co tedy erdel?" nadhodila jednou večer maminka. A začala vzpomínat na svoji bývalou erdelku Bejbinu. No jasně! Proč ne erdel! Dědeček vzal na svá bedra sehnání štěněte a odjel domů do Prahy. Lidé ze cvičáku žili svůj cvičácký život, a já se ve smutku z odchodu Blacka začala propadat někam, kde jsem to už znala, a vůbec se mi tam nechtělo. Pak přišel okamžik rozhodnutí, a přes Rikiho protesty jsem ho vzala na vodítko a hrdě s ním nadupala na cvičiště.

Bylo mu nějakých šest let, myslela jsem, že tam s ním budu chodit jen tak, setkávat se s lidma, bez kterých jsem si už nedokázala představit život, ale Riki překvapil! Byl nesmírně chytrý a učenlivý. Sedni, lehni - to už znal, ale i další cviky se učil velmi rychle, zvládal překážky, kladinu. Byl i bezvadný obranář! Tedy ne že by kousal do rukávu, to ne, ale vždy si počkal tak, aby mohl figuranta chytit za nohavici - v tom byl mistr! A když mu figurant přece jen utekl, tak si to s ním Riki vyřídil po obranách, či u nás doma :-)

Přišel dopis od dědečka. Tedy on nám psával nejméně dvakrát týdně, jak mamince tak mně, ale teď přišel TEN dopis! Máme zamluvené štěňátko erdela, jmenuje se Edson Bohemia Jupiter, a k odběru bude 16. září. Štěňátko a Jupiter - tím jsou spojeny obě mé záliby - psi a astronomie! To je symbolické! Takže v den mého svátku jsme ve složení výcvikář, jeho manželka, maminka a já vyrazili na cestu z Vysočiny do Prahy pro mého prvního erdelka, pochodujícího čtverečka, Robina.

Byl naprosto úžasný. Stal se z něho rodinný pes, který plnýma packama dával to nejlepší ze sebe jak mamince, tak mně. Mamince byl kamarádem doma i na procházkách, a já v něm měla psa sportovního, který se všechno hravě učil a naučil. Zkoušky z výkonu jsme skládali jednu za druhou, jezdili jsme po závodech a vychutnali si nejen poslední místo, ale i první.

Patřili jsme do nejužšího cvičáckého výběru a jezdili na ukázky výcviku. Robiho specialitou bylo zadržení "pachatele" na kole i na motorce, ve spolupráci s německou ovčandou Borou předváděli zadržení jednoho figuranta dvěma psy. A taky jsme měli až téměř divadelní výstup, kdy mě samotnou přepadli tři chlápci, svázali mě, do úst roubík, ale byli vyrušeni a tak utekli. Poté byl vypuštěn Robin, který mě našel, zbavil mě roubíku, překousal pouta, a pak vyrazil po stopě.

Ty tři rošťáky jsme našli v hospodě a tam jsme je společně zneškodnili - oni se bránili židlema, převraceli stoly, ale Robin jednoho po druhém zadržel a ty jsem zase spoutávala já, zatímco Robin "bojoval" se zbytkem. Strašně moc legrace jsme si u toho užili, ještě teš se směju u počítače a přitom si utírám slzy.

Co na tom, že mi výstavy zase nevyšly? On byl Robin široko daleko jediný erdelák trimovací, a nikdo pořádně nevěděl jaký má být výsledek jeho střihu. První trimování zvládl náš předseda klubu, jenže to udělal jako u knírače. Takže špatně, i když to Robinovi moc slušelo! Na další výstavu mi ho už otrimoval chovatel v Praze. Střih měl perfektní, ale byl ostříhán - což se nesmí. Takže další diskvalifikace.

A když už jsem věděla jak na to a trimovala jsem si sama, tak si Robi vyrazil na obraně zub a bylo po výstavách s konečnou platností. Ale co, prožívala jsem nejšťastnější období svého života. I když v té době umřel Riki, a já jsem ztratila iluze o svých snech co se povolání týče. Víte, chtěla jsem dělat astronomii, případně veterinu, ale ouha! Ne že bych byla tak blbá, ale můj kádrový profil jo. Maminka farářka, autorka textů Křesťanských songů, jeden strýc v západním Německu, dva strejdové v Americe a jeden z nich hlásil v Hlasu Ameriky. Tak co se mnou, že?

Svoji kariéru jsem započala na zemědělské škole v oboru chovatel hospodářských zvířat. Což mě ale zaujalo a bavilo. Už jsem si rýsovala novou budoucnost zootechnika, byl by pro mě i byt, snila jsem o chovatelské stanici erdeláčků, už jsem věděla, kde si pořídím fenku. Jenže pomalu, nenápadně, ale jistě se k nám začala hlásit maminčina nemoc. Tu byla v nemocnici pár dní, tu týden, tu tři týdny, tu dva měsíce.

Lidi ze cvičáku mě drželi nad vodou. Když byla v nemocnici delší dobu, bydlela jsem u našeho figuranta, měl bezvadnou manželku. Po nemocnici mamince bylo o trochu líp, ale pak zase bylo o kus hůř, a protože nic špatného nechodí samo, umřel dědeček, náš pevný životní bod. A pak se maminka složila v neděli, před kázáním. Odvezli ji, a už pak nikdy na kazatelnu nevstoupila.

Čekal ji invalidní důchod plný bolesti a uzavřenosti. Musely jsme opustit faru. Mohly jsme možná požádat o pronájem třeba zase farní kanceláře, ale měly jsme po dědečkovi garsonku v Praze. Zpětně vím, že jsme mohly udělat ledacos, ale my se přestěhovaly sem do Prahy. Maminka si myslela, že tady začne zase ona trochu žít. V Praze jsme měly příbuzné, ona tu měla přátele, divadlo.

Já si s Robinem našla nový cvičák, ale už to nebylo ono, moc se mi stýskalo po tom mém původním. Mamince postupně rodina i přátelé začali ukazovat záda, bylo jí stále hůř a hůř, a k tomu špatně slyšela. Robin dostal angínu, když měl stále oteklé mandle, zašla jsem na jinou veterinu, kde mu odebrali krev - a z angíny se stala rakovina krve. Říkám, že umřel na Prahu…

Pracovala jsem mimo svůj obor, na stavbě jsem dělala skladovou evidenci. Práci která mě šíleně nebavila. Maminka byla bez pejska jako bez rukou, neslyšela zvonek, neslyšela zvonit telefon. Bála se i venku - nejednou ji dřív Robin strhnul, když chtěla přejít ulici a málem vlezla pod auto... To se naučil sám. Obě jsme měly zhroucený svět, ale já potřebovala být silná, čelit maminčině nemoci. Když jsem projevila slabost, pak jí bylo ještě hůř. Cvičák, cvičák - opakovala jsem si neustále - musím najít cvičák, musím mít psa, to jediné mě může podržet!

Tak k nám přišla Káča. Erdelačka Peggy Mahagon. Cvičák jsem už nikdy nenašla. Ale Kačenka mi dala sílu abych práskla s prací která mě nebavila, a abych se vrátila ke zvířatům. A nejenom práci jsem změnila, konečně jsem dostala i byt větší než byla garsonka 21 metrů čtverečních. Kačka byla v minulém životě Rikim, to mi nikdo nevymluví! Jenže to v sobě obrátila. Byla to pejska, která byla absolutně moje. Zlatíčko, miláček. Ale zas na druhé straně žárlila na maminku, byla na ni zlá, nešetřila nějakým zavrčením a dokonce ji i rafla.

To jediné moje vzpomínky na ni kazí. Máti žádnou chybu ve vztahu nedělala, naopak byla šťastná když jsem Kačenku jako malinkou přivezla. Vadila Kačence maminčina nemoc? Já opravdu nevím. S lidmi se normálně kamarádila, byla přátelská, se mnou chodila do práce, žádný problém. Umřela na rakovinu dělohy, bylo to hodně rychlé a hrozně smutné.

A pak k nám přišel Ajvík, a jeho portrét už znáte.

Foto: Nahoře a uprostřed Robin, dole Káča (pozn. red.)