Zavzpomínala jsem na ty časy, kdy naše štěňátko Bonynka ráno kvíkalo, že nutně potřebuje čůrat, bez ohledu na den v týdnu. To na sebe člověk naházel to nejnutnější a mazal se štěnětem v náručí, jen aby se to stihlo… Pak postupně "držela a držela" a umožnila nám alespoň základní ranní hygienu.

Ani jsme si nevšimli, kdy čubizna přesně začala rozlišovat dobu pracovní a dobu pracovního klidu. Nějak na to přišla, zhruba kolem roku, a v pracovní den vstávala se zazvoněním budíku, občas přišla plácat ušima do ložnice dvě-tři minutky předem. Soboty a neděle rozlišovala a chodila spořádaně nejméně o hodinu později.

Letos koncem června jí budou tři roky a já konstatuji, že už si začíná vážit pospáníčka v pelechu, na chalupě dokonce v posteli! Když zazvoní budík, tak vstávám já. Ostatní se tváří, že je to moc nezajímá. Kocour, pravda, otevře oči a zavrtá se hlouběji do peřiny, oči přivřené a sleduje, jestli to vážně myslím vážně. Drží se v posteli do poslední chvilky, dokud ho páníček nevyklepe z peřiny při větrání.

Psová obvykle zůstává na pelechu - rozuměj na gauči, nebo na křesle a čeká, až si jí přijdu vzbudit podrbáním. To se labužnicky natáhne na záda, všechny čtyři protáhne a zůstane ztuhle na zádech, co kdyby se mohlo ještě chvilku… Když za ní dlouho nejdu, vypraví se za mnou do koupelny a s mohutným zafuněním vytvoří kožešinovou přeložku před vanu - běda, když bych chtěla ukročit, stoprocentně bych jí přišlápla.

Nevím, jestli dává najevo, že ještě spí a že jí tlapky nenesou, ale nikdy nestojí nebo nesedí, vždycky s sebou bací jak široká tak dlouhá. Teprve vykonání mé ranní hygieny jí přiměje k aktivitě. O víkendech spí, dokud nevstáváme i my a pak se opakuje cesta do koupeny - zafunění, bum na podlahu a pak teprve ožije. To mi umožňuje věnovat svému chrupu neomezený počet minut a tak čistím, čistím, čistím… A čubizna pospává.

Občas se stane, že páníček musí vstávat dřív než já a spěchá do práce. To čubizna pečlivě vyhodnocuje jeho kroky po bytě - když se páníček nevrací zpátky do postele, ale pokračuje dlouhým šramocením v koupelně, čubizna se svému milovanému páníčkovi ani neukáže a rovnou se proplíží do ložnice.

Dřív poslušně čekávala u postele, až jí vyzvu, teď se s tím nezdržuje a rovnou se vyhoupne na postel, šťastně mi drcne čumákem do obličeje a složí se vedle mne. Přitulí se a můžeme spát, podle jejího názoru, aspoň do devíti. Vůbec jí nezajímá páníčkova snídaně, ostatně kelímek od jogurtu na ni počká, to už ví docela jistě, tak kam spěchat…

Na chalupě je to ještě lepší - ten, který první vstává za vlastní potřebou, se čubizny vždycky zdvořile otáže, jestli chce jít taky. Bonynka se někdy zvedne, někdy jen "nechápavě" čumí a ani se nehne. Když se zvedne, je vyšoupnuta na zahradu. Ovšem běda, když prší. To stojí na zápraží a promýšlí, jak to udělat, aby se namočila co nejmíň.

No a pak se jí otřou tlapky a čubizna se hrne zpátky do postele s výrazem "spíme do oběda". Obávám se, že díky našemu psisku získáváme postupně pověst lenochů - někteří sousedi už šramotí na zahrádkách, kdežto my se válíme v posteli a vymlouváme se na to, že čubizna je unavená a potřebuje si odpočinout.

Já si teď uvědomuji, že jsme nějak prošvihli ten okamžik, kdy se její chování měnilo ze štěněčího pospíchání na dospěláckou pohodlnost. Je to trošku jak u vlastních dětí, kdy si člověk tu postupnou změnu neuvědomuje, že?

P.S.

V posledních dnech čubizna vylepšila svůj repertoár. Jakmile nám zazvoní budík, čubizna přiběhne a hupne nám do postele. Přitiskne se nám k nohám, splyne s povlečením a vůbec nechce připustit skutečnost, že je opravdu už ráno a opravdu se bude vstávat.

Je to fakt legrační, jak se u nás povaluje, vyžaduje drbat na bříšku a vůbec nemíní vstávat - žádný spěch na čůračku, nic takového. Věřte, že to od nás vyžaduje pevnou vůli, abychom nevyhověli a nepochrupovali až do osmi.