Jsou v tom s námi jak psi, tak kočičáři. Čím to je, že se někdo rodí s vynikající chutí k jídlu a někdo s nechutenstvím? Proč někdo z nás, dvou- i čtyřnožců, sní s chutí všechno a někdo se jen tak ponípe a odchází? Proč někomu chutná maso a někomu dort?

Například naše slečna Bony: Ta by sežrala všechno, není-li to vejce, banán nebo zabetonované. Vysvětlujeme si to tím, že byla tlusťoučká už jako štěňátko, z vrhu to byla největší a nejtlustší fenka. Tak za tu žravost vlastně ani nemůže, viďte?

Ovšem její rodný bratr Jordán, doma zvaný "strakatý had Jordanius", nebyl také jako novorozenec žádné rachitické tintítko. Ale ten je na stravu opatrný. Bude dva dny chodit kolem misky s granulemi vybrané značky a sem-tam si zobne. Naše slečna by zhltla misku a další misku a další, dokud by na to tlapkou v krku nedošáhla. Přitom Jordán, ten pes nežravec, má - jak mi psala jeho panička - jednu slabost, a to banány! Stačí první odloupnutí slupky a už se Vám kolem nohou vine strakatý had a chce svůj díl.

Další sestra rodná, Bela, má postavičku štíhlou a přesto chodí kolem plné misky granulí. Jakmile k nim přijedeme, miska je hned prázdná, o to se naše slečna Bony postará. A Bela přihlíží. Jen když Bony na chvíli přestane hltat, tak si Bela taky ďoubne granulí - zřejmě v údivu nad tím, že Bonynce to tak chutná. No a když zjistí, že nic nového nepřibylo, tak jí svou stravu klidně přenechá.

Moje kamarádka Dana má doma fenku Dáru, původně vyhublého nalezence se smyčkou drátu kolem krku, a jejího synka Ferdu. Dára je tak žravá, že dnes, pár let po kastraci, má půdorys čtverce. Její syn si drží štíhlou linii. Když dostanou granulí do misek, Dára zafunguje jako vysavač, kdežto Ferda si k misce lehne, obtočí ji packami, pár granulí sezobne a zbytek si hlídá, vrčí a matce nedá ani čuchnout. Kamarádka to vysvětluje tím Dářiným původem nalezence, ale - milá Dano - přiznej si to, Dára je prostě jen další nenažranec, kterému tuze chutná. Hle důkaz:

Sousedovic Dita, taky nalezenec, fenka barvy "pomeranč se šlehačkou" a postavy vlčáka, je typický nežravec. Nabízený piškot očichá a dlouho se rozmýšlí, jestli na něj má chuť nebo ne. Někdy si ho vezme a chce další, někdy ho zdvořile ožmoulá a vyplivne. Její panička kupovala různé druhy granulí, dokud nepřišla na to, že Ditě chutnají resp. nechutnají všechny stejně. A vařené maso? No někdy ano, někdy ne. Má však jinou slabost - syrová vejce. Když ho dostane, velmi jemně si ho odnese na trávník, opatrně rozkousne a vylízá skořápku dočista do čista. A naše Bony na ní nevěřícně čučí a nechápe, jak pes může baštit něco tak nechutného.

Nebo přerostlý německý pinč Kamýček, dnes už nebožtík. Ten byl na stravu taky náramně opatrný. Jak ten dokázal oddělit jemně sekané vařené maso, takřka mleté, od mrkve a rýže a ještě vylízat šťávičku! Tu rýži a mrkev jste mohli servírovat znovu, pořád kolem dokola, tak dokonale to bylo olízáno… No jo - jenže když byl u nás "na hlídání", a to býval často, tak chtěl baštit všechno, co jsme jedli my. Tak nám, co do jídla, důvěřoval, že nad tím ani nepřemýšlel a když už se stalo, že něco dostal, tak to rovnou žvýkal a hltal. A taky se občas náramně divil, když přežvykoval tu kyselou okurku, tu kus pomeranče, tu suchý knedlík…

Když naše Bonynka přišla jako štěňátko, tak jsme podle příruček i rad veterináře dbali na správnou výživu. Odměřovali jsme granule nejlepších značek, vařili jsme masíčko a zeleninu s rýží, nedovolili jsme loudění u stolu - no a výsledek? Pes nedožera a všežravec, až na ty vajíčka. No vážně - když podlehle hltavosti a vezme si zlomyslně nabízený kus vajíčka, po ochutnání jí ze znechuceně zkrabacené tlamy vypadne. Jen to loudění u stolu je činnost přísně zakázaná, na tom se nic nezmění.

Ovšem jakmile vařím nebo cokoliv připravuji v kuchyni, mívám za zády potravinářskou kontrolu nejhrubšího zrna. A protože náš inspektor stravy se nedá jen tak lehce odbýt, patří mezi oblíbené mlsy naší slečny: čerstvá, ale opravdu jen čerstvá okurka, žlutý meloun ve stylu čím-dražší-tím-lepší, rajčata ze zahrádky (jen opravdu kvalitní, obyčejná z Tesca nežere), jaderník z papriky zbavený semínek a všeho barevného. Jablka může také - ale jen žlutá, tuším že "zlatý delicius" se to jmenuje.

Červená jablka plive, a to prosím i když jsou oloupaná. Zrovna teď jsem se o tom znovu přesvědčila: u televize jsem čistila jablka na štrúdl, misku jsem měla vedle křesla na zemi a házela do ní vykrájené půlky jablek. Házím, házím a jablka nikde! Strakatá hlava se vždycky natáhla, ukradla půlku jablka a zmizela. Ovšem když jsem přešla k červeným jablkům, hned byl klid.

Jeden zlozvyk jsme si u Bonynky vypěstovali sami: každý, kdo u nás otvírá jogurt, kelímek smetany nebo tvarohu, má za povinnost nechat na víčku dostatek hmoty k olízání a v kelímku aspoň něco na vylízání pro psíka. Kamarádi dodnes vzpomínají na to, jak manžel na chalupě tyhle zásady každému hlásal a pak na ně v rozespalosti zapomněl a víčko olízal. Když ho na to - nikoliv jemně - upozornili, tak zahanbeně nakydal lžičkou jogurt na víčko, aby čubizna nepřišla o svůj podíl.

A ještě něco: zkusila jsem upéci "játroví"podle receptu PetryK. Zatím to mělo VŠUDE úspěch!