Dodnes uloví mouchu nebo velkého komára a nejlepší kořistí je můra! K tomu ovšem vyžaduje asistenci. Když můra krouží kolem lampy nebo si sedne na konzoli či záclonu, kocour tak dlouho vříská, až přijde někdo z páníčků a tu můru mu novinami srazí do dosahu pacek. Takže "lovíme můry" společně - je to lepší, než poslouchat to jeho neodbytné vřeštění. Když dlouho nereagujeme a nenadháníme mu při lovu (honci se flákají), dojde si za námi a mňouká na nás tak dlouho, až se někdo zvedne a jde nadhánět.

Když do bytu přišlo strakaté štěně Bonynka, nebylo jisté, kdo je lovec a kdo kořist. Kocour jí fakt neměl rád a kdykoliv do něj zvědavé štěně dloublo nosem či packou, okamžitě ho začal bít, na milost vzal toho vetřelce až když jsme štěňátku otevřeli konzervu a Bonynka měla tolik rozumu, že nechala kocoura nabaštit prvního. Jenže Bony vyrostla a už je zcela jasné, že lovec je tu ona. Kocoura chytí za packu nebo dokonce za hlavu a vláčí ho jako plyšáka. Občas se kocour postaví na zadní a začne jí mydlit hlava-nehlava, oba při tom vydávají legrační zvuky a je zjevné, že si to užívají.

No a Bony se od kocoura naučila lovit můry a dokonce mu je, chudákovi starému, bere. Když přiletí můra, je to pochopitelně večer či v noci a strakatá slečna spí. Jakmile uslyší zvuky lovu můr, přiběhne se taky zapojit a stejně jak ten kocour po můře skáče, máchá packami a taky se jí snaží srazit, jak to viděla u kocoura. Neumíte si představit, jak se na to kocour nasupeně dívá, když je pes úspěšnější a honí pak můru čumákem po podlaze…

Bony miluje papouška našich "mladých" a to tak vášnivě, že když k nim má přijít

náš pes, "mladí" dávají papouška na hlídání k tchánstvu. Bony ho tak tuze chce, že chtivě píská nosem už na chodníku a v bytě se chová jak šílenec, který nikdy neslyšel žádný povel, piští, chrochtá a kňučí. Papoušek na to reaguje nepřátelským bubláním. Tuhle, když zeť hlídal Bonynku, málem dostal infarkt - ustal hluk vydávaný chtivým psem a honěným papouškem. Naše zlatá Bonynka nemohla vydávat zvuky, protože měla nafouklou hubu a v ní toho papouška, jen křídlo koukalo ven. Zeť jí kořist sebral, papouškovi se nic nestalo, ale ona teď ví, že ten papoušek je k lovu a už nikdy nedá pokoj.

Skoro živou kořistí je vysavač - to je panečku úlovek. Ten hajzlík se brání a to je ten správný adrenalinový sport. Bony loví vysavač pracující po koberci, občas se jí podaří zachytit tu umělohmotnou packu, kterou se mění postavení kartáče a vysavač vychýlit ze směru tahu, což považuje za úspěch. A když vysavač vypneme, chodí chudák pes kolem a kvílí, protože vysavač chcípl a potřebuje nutně naši pomoc, aby s ním zas byla legrace. To pak musíme vysavač urychleně uklidit, protože pes není k utišení.

Ale není každý den živá kořist - to nevadí, byt skýtá mnoho možností, jak se pejsek zabaví. Občas jí přestanou bavit hračky, občas se jí nechce přes den spát a pak se hodí cokoliv - zapomenuté brýle, odložená kniha nebo časopis a boty, ty jsou nejlepší. Pěkně voňavé pantofle… Ani budík není špatná hračka - pěkně se to honí packou, protože je to kulaté a tiká to, když ho Bony uloví, musí ho zakousnout, co jiného…

Jenže pes dobře ví, že se to nesmí. Ví, že když provede lumpárnu, tak bude zle. To pak nastává tato situace: přijdu domů, pes mne sice přivítá, ale pak hned zaleze pod těžké křeslo a nekomunikuje. V tu chvíli se bytem špacíruje kocour, momentálně jediný pán domácnosti a ví, že je zcela v bezpečí. Já chodím po bytě, dokud nenajdu zpustošenou věc (budík, knihu, časopis, brýle, krabičku od bonbónů, boty, drbátko na záda...). Pak vytáhnu psovou z podkřesla, otřískám jí trosky její devastační činnosti to o čumák, vynadám jí a ona se pak uklidní, protože po vině následuje trest a tak to má být. Má pak klidné svědomí, protože všechno řádně proběhlo, my se už nezlobíme a můžeme si zase hrát. Kocour už to taky zná a ví, že zase klesl do kategorie kořisti.