Nebudu čekat s tímhle článkem až na pětisetleté výročí, protože by do té doby mohl pozbýt aktuálnosti; i povězme si hned, že dne devětadvacátého srpna 1526 zahynul Ludvík Jagellonský, král český a uherský, v osudné bitvě u Moháče. Vítězné šiky sultána Süleymana Nádherného poté ovládly Uhry až po Nitru a přiblížily se k samotné Vídni, ale to už také zazněl jejich vítězný pokřik naposledy. Triumfem u Moháče se útočná síla islámu vyčerpala, pak už to šlo století za stoletím pod znamením půlměsíce jen s kopce, od porážky k porážce a od katastrofy ke katastrofě, a kdyby tomu bývaly nezabránily strategické úvahy evropských mocností, nezměnila by majitele křesťanská Vídeň, nýbrž muslimský Cařihrad.

Tu přemýšleli přední vladaři islámského Východu, co jest příčinou takové pohany, až na to přišli: jejich voje sice požívají přízně samotného Alláha, ale jsou tak mizerně vyzbrojené, předpotopně organizované, a podléhají tak chaotickému velení, že jim je i Alláh málo platný. I rozhodli se moudří vládcové, že ty nedostatky odstraní. Místo křivých šavlí nakoupili v Evropě mušket a kanonů, místo pytlovitých gatí a turbanů kázali vojsku obléci evropské uniformy, z Pruska pozvali vojenské a z Anglie námořní instruktory, dokonce vojenskou muziku nechal zřídit cařihradský sultán pod taktovkou jistého signora Giuseppe Donizettiho, ale co byste řekli, ani ta muzika nic nepomohla a šlo to pořád dál s kopce a od nářezu k nářezu. Začínalo být nejasné, co vlastně má Alláh za lubem.

Mezitím vzal šajtán mocné vládce, jejich říše buď zanikly, nebo se změnily v mozaiku sekulárně nacionalistických republik. I to bylo tak trochu jako s tou vojenskou muzikou: rádi neradi uznali vůdčí duchové islámského světa svou zaostalost, pozorovali, jak beznadějně se jim vzdaluje demokratický a (tou dobou) nacionalistický Západ, a rozhodli se napodobit jej i v těchto dvou doposud neznámých disciplinách. Zasetí třeštivého nacionalismu zejména do arabských duší se povedlo výborně, ochočení demokracie už hůř, ale výsledek zase žádný, zaostalost zůstala jaká byla a spíš se prohlubovala. Když se pak na východním břehu Středozemního moře vytvořila enkláva západního způsobu v podobě Izraele a třikrát po sobě vyprášila kožich mnohonásobné přesile arabských armád, bylo všechno jasné: celé to napodobování a dohánění nebylo k ničemu. Stejně k ničemu jako politické přimknutí k Sovětskému svazu, od nějž si velký díl arabských režimů sliboval mocenské vyrovnání s obdivovaným, avšak nemilovaným Západem. Tu přišla hodina kazatelů. Vidíte, malověrní, pokořili jste se až do dna, a nevěřící mají pořád navrch; pryč s tím! Dost bylo reforem! Dost sekularismu! Nikoli méně, ale víc islámu je třeba, věrnější zachovávání jeho příkazů, méně racionalistického mudrování a víc víry! Tak začínalo být zaděláno na nesmiřitelný a dobrou vůlí neřešitelný střet civilizací.

Přesto se až na izraelsko-palestinské tahanice ještě stále nic velkého nedělo. Nálož islámské útočnosti byla položena, ale chyběla jí vhodná roznětka. Uvádím nyní, že příčinná konstrukce, jež bude následovat, je má vlastní. Nejsem politolog z povolání a s mými vývody nemusí každý souhlasit. Nicméně bych rád požádal politicko-historický cech o zamyšlení: nebyl zmíněnou roznětkou sovětský debakl v Afghánistánu? Jistý německý autor se k němu vyjádřil takto: „Reaganova politika v Afghánistánu položila základní kámen k následnému pádu sovětského imperia, ale také k islámskému terorismu.“ No, mínil bych, že původce toho výroku byl k panu Reaganovi kritický až nadmíru; co jiného se tehdy dalo dělat. Nechat Rusům Afghánistán jako nástupiště dalšího pochodu k světovládě… ať si tu alternativu každý přebere podle svého. Nicméně se stalo něco nesmírně závažného, třebaže nechtěného. S vydatnou pomocí Ameriky uštědřili afghánští mudžahídové sovětským molodcům ostudnou porážku; netrvalo však dlouho, americká pomoc byla zapomenuta a veškerou zásluhu o vypráskání sovětských divizí přičetli islámští bojovníci svému udatenství a, jak ani jinak být nemůže, pomoci Alláhově. Tak byl protržen pětisetletý pytel smůly, pronásledující voje Prorokovy už od šestnáctého století, tak skončila islámská když ne skromnost, tedy aspoň zdrženlivost.

Je v nevyhnutelné logice všech osvobozeneckých a jim podobných bojů, že trvají-li déle než několik málo let, vyvine z nich specielní odrůda, zvaná Osvoboditel z povolání. Dosáhne-li úspěchu, neodebéře se do rodné vsi, aby tam pásl kozy a zaséval proso, nýbrž se rozhlíží, kde a s kým by se mohl řezat dál. Platí to pro všechna etnika a všechny kontinenty, avšak pro muslimské prostředí zcela mimořádně. Je to prostředí zakládající si na mužné cti a prestiži, a pochopitelně sluší těmto hodnotám víc kalašnikov než rukojeť pluhu. Především je však ze samého principu dobyvačné, nechápající kontakt s ostatními životními způsoby jako obohacení, v horším případě konkurenci, nýbrž jako boj na smrt, v němž je jen dvojí možnost – porážka nebo vítězství. Poslední rudoarmějec překročil hraniční řeku, čímž je pět set let porážek chválabohu za námi, teď nastal čas vítězství. Triumfu. Pokoření a podmanění protivníka. Rozšíření pravdy islámu na celý svět. Dokončení toho, co přerušil útěk od Vídně. Chápu, že západnímu mozku se takové uvažování může zdát cizí, nereálné, dětinské. Přesto nepochybujme v žádné minutě, že je smrtelně vážné, smrtelně v nejvlastnějším, děsivém smyslu toho slova. Je dost možné, že situace je dnes pro Západ hrozivější než po bitvě u Moháče; tehdy proti němu stála vojenská síla jedné říše, jednoho sultána, mohutná, ale omezená. Dnes se střetáme s celým muslimským světem od Indonésie po Mauretánii. Je ošidné utěšovat se tím, že teroristé a válečníci džihádu v něm tvoří jen nepatrnou menšinu, všichni ostatní že jsou lidé rozumní, v násilí si nelibující… Třeba i jsou. Ale když nadejde chvíle rozhodnutí, postaví v různém stupni sympatie na stranu svých souvěrců, až na těch málo, kteří se nepostaví nikam. Početní podporu nemá teror opravdu valnou. Ale může se opřít o solidární nebo aspoň netečné zázemí.

Islámské prostředí je i mimořádně neplodné, netvůrčí, k vědeckému poznání nepřispívá dohromady ničím, k světovému obchodu jen dary přírody, získanými bez vlastního přičinění. Pochopitelně: co by se namáhalo výzkumem, když mu po konečném a předurčeném vítězství beztak všechno spadne do klína. Pokoření nevěřící budou zkoumat a vyrábět a věrní synové Alláhovi vládnout, tak pěkně to bude zařízené. Jelikož mohu v tomto bodě očekávat připomínku vysoké úrovně muslimské vědy v počátečních stoletích islámu, chci se vyrovnat i s ní: úžasný rozmach vědeckých disciplin zde opravdu byl, jeho nositeli však nebyli Muhammadovi pouštní bojovníci, nýbrž místní, dosud jen povrchně islamisované společnosti, v nichž ještě dožíval tvůrčí duch antiky a zoroastrismu. Když dožil, bylo po rozmachu. Je možno to konstatování i obrátit: znehybnělý islám udusil zvídavou antickou tvořivost svou tézí, že zvěstování Boží, jak je obsaženo v koránu, je samo o sobě završením vší dokonalosti a další rozvoj není možný ani potřebný. Z toho vyplynulo zaostání, nejdřív technické, poté ekonomické a nakonec i vojenské.

Muslim o něm ví a bolestně se ho dotýká. Dobře si uvědomuje, že co vezme do ruky, nic není plodem jeho důmyslu, že až do těch sandálů a čepic, novin, televize, ba i pancéřovek a kalašnikovů vše převzal od nevěřících, cokoli vytvořila jeho vlastní kultura že zakrnělo, neobstálo v konkurenci s dynamikou Západu. To ho staví před neřešitelný rozpor. Jak to, že nevěřící jsou úspěšní a my ne? Nejsme snad nositeli nejvyšší a nepochybné pravdy? Bylo by jen logické, kdyby jejím výsledkem byla funkčnost a převaha, ale není. Každý jiný by se v okamžiku zjištění své nedostatečnosti ptal – kde jsem udělal chybu? Muslim se tak ptát nemůže, protože by popřel všechno, na čem je vybudován jeho svět; i rozhlíží se podrážděně a volá – kdo nám to způsobil? Čí vinou jsme zaostalí a neúspěšní? Jaká lest, jaký podvod v tom vězí? A už nachází viníky. Nevěřící. Křižáci. Amerika. Žid. Satan.

Vidí jen jedno východisko ze situace, do nějž ho spiknutí démonů uvrhlo. Boj. Nelítostný, nesmiřitelný, i za cenu sebeobětování. Afghánistán dokázal, že vítězství je možné, nuže, do útoku! Ne každý muslim je naplněn pocitem křivdy až po hrdlo a ochoten zabíjet jiné i sebe, ale na dně každé muslimské duše aspoň kousíček takového pocitu je. Bývá to vlídný, přátelský, velmi počestný člověk, ale kdo by s ním chtěl žít v jedné zemi, na jednom světě, musí se mu buď bezvýhradně podrobit, nebo z něj dostat iracionální pocit křivdy, vyplývající z rozporu nejvyšší pravdy a jejího bídného výsledku. Rovněž by z něj musel dostat touhu po dalším pokračování vítězného tažení, jehož posledním triumfem byla bitva u Moháče.

A tak vám nevím. Snad… snad abychom nechali mohamedány někde něco vyhrát. Třeba tamhle na polích u Slavkova, oni už tam mají s papundeklovými bitvami zkušenost, nechat proti sobě nastoupit šiky nevěřících a vojsko dějinné pravdy pod zeleným praporem Prorokovým. Tak, aby se prapor Prorokův ozdobil vítězstvím a šiky nevěřících, konečně už jednou, dostaly nařezáno. Třeba by to pomohlo. Měl by se ten návrh předestřít k uvážení učencům islámské univerzity Al Azhár.

Hannover, 8. února 2006