29.3.2024 | Svátek má Taťána


EKOLOGIE: Obnovitelné zdroje – nejdražší cesta ke snižování emisí

1.11.2005

 

Nejjednodušší cestou, kterou propagují i nejradikálnější z takzvaných ekologických aktivistů, je cesta úspor. Stačí uspořit odpovídající množství energie a máme vyhráno. Podíváme-li se však na trend růstu poptávky po elektrické energii, zjistíme, že tato představa je více než naivní. Například v letošním červenci odebraly české domácnosti o 10% více elektřiny než ve srovnatelném období minulého roku. S rostoucím počtem domů a provozoven s instalovanou klimatizací se blížíme stavu, který je znám ze Spojených států a Kanady, kde je v zimě velká spotřeba elektřiny vyvolána vytápěním a v létě je srovnatelná poptávka dána masivním rozšířením energeticky velmi náročných klimatizačních jednotek. S růstem naší ekonomiky roste i spotřeba energií v průmyslu. Samozřejmě je třeba vrhnout veškeré úsilí na efektivní využívání elektřiny a tepla, ale ani při sebevětší snaze se nám nepodaří poptávku snižovat. Doufat, že snížíme emise skleníkových plynů cestou úspor je stejně naivní, jako chtít brzdit rozjíždějící se lokomotivu pavím perem.

Jaká je druhá možnost? Jak vyplývá z titulku článku, jsou to obnovitelné zdroje energie. České ministerstvo životního prostředí (MŽP) vidí naši spásu v mohutném rozšíření těchto čistých zdrojů. Připomeňme však, že v roce 2004 jsme vyráběli z obnovitelných zdrojů 3,3% elektřiny (z toho tři čtvrtiny ve vodních elektrárnách), v roce 2005 není zaznamenáván téměř žádný nárůst, a dnes už i optimisté přiznávají, že splnit náš indikativní cíl 8% výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů bude nad naše síly. Už v současnosti přispívají všichni koneční spotřebitelé na pokrytí vícenákladů spojených s povinným výkupem elektřiny, podle zákona o podpoře výroby z obnovitelných zdrojů, částkou 29 Kč na každou megawatthodinu. Pokud bychom k tomuto číslu přidali náklady spojené s nevratnými dotacemi, zvýhodněnými úvěry a dalšími berličkami obnovitelných zdrojů, dostali bychom podstatně vyšší číslo. Odborníci vyčíslili dokonce náklady na jednu tunu uspořených emisí oxidu uhličitého na 1200 Kč, v případě že by to byla náhrada obnovitelnými zdroji. Moderní uhelná elektrárna vyprodukuje na jednu megawatthodinu vyrobené elektřiny přibližně jednu tunu oxidu uhličitého. Kolik by nás tedy stála náhrada 8% výroby v uhelných zdrojích obnovitelnými? Proveďme velmi zjednodušený odhad - roční výroba elektřiny v ČR je přibližně 80 milionů MWh, z toho 8% je 6,4 milionů MWh. Pokud budeme chtít toto množství nahradit obnovitelnými zdroji, vychází nám při ceně 1200 Kč na uspořenou tunu oxidu uhličitého (na jednu uspořenou megawatthodinu) částka více než 7 miliard korun, kterou budeme muset každoročně vynaložit na pokrytí nákladů s takovou náhradou spojených. Toto číslo jistě nikoho nemůže nechat na pochybách, že nákladnější cestu ke snižování emisí si lze jen stěží představit.

A třetí cesta? Možná by bylo užitečné, aby si odborníci z MŽP začali při tvorbě svých koncepcí brát za vzor země z pohledu energetiky nám bližší než je tomu doposud. Nemůžeme se srovnávat s Rakouskem, kde se více než dvě třetiny elektřiny vyrábí ve vodních elektrárnách díky přítomnosti alpských řek. Těžko nám může být vzorem Německo s 16 tisíci megawatty instalovanými ve větrných elektrárnách na svém severním pobřeží. Což se konečně poučit například ve Finsku? Je to země, kde je v jaderných elektrárnách instalováno 26% výroby elektrické energie, mají podstatně menší podíl výroby elektřiny v uhelných elektrárnách, ale přesto se rozhodli řešit problém snižování emisí cestou zvýšení podílu jaderných elektráren na celkové výrobě. Jako další důvody rozhodnutí o výstavbě nového jaderného bloku bylo uvedeno zajištění spolehlivé dodávky elektrické energie, cenová stabilita dodávek a samozřejmě nejnižší výrobní náklady. Ať se to ekologickým aktivistům a odborníkům z MŽP líbí nebo ne, jaderná elektrárna Dukovany patří k nejlevnějším zdrojům výroby elektřiny v České republice. Proč tedy snižovat emise skleníkových plynů nákladnými a krkolomnými cestami, když můžeme využít obrovský potenciál, který se skrývá ve využívání jaderné energie?

 

Autor je členem výboru České nukleární společnosti