6.12.2016 | Svátek má Mikuláš






HISTORIE: Proces s Janem Baťou (1)

28.4.2007

Dne 28. dubna si připomínáme šedesát let od zahájení procesu s Janem Baťou, významným předválečným průmyslníkem a majitelem celosvětového obuvnického impéria. Tento proces, který se odehrál ještě před Únorem ´48 (ačkoliv průběh procesu tomu příliš neodpovídal) a byl jedním z nejskandálnějších procesů před Národním soudem, si určitě zaslouží naši pozornost.

Důvody Baťova procesu

Proč byl vůbec dosavadní kapitán československého průmyslu a uznávaná osobnost souzen a odsouzen jako sprostý kolaborant? Odpovědí nám jsou poválečné československé dějiny. Doba, kdy se naplnilo proroctví Cimrmanova vizionáře Hlavsy, kvůli kterému jeho syn František nechtěl být bohatý. Prvním konkrétním projevem nových časů byla rozsáhlá vlna znárodnění, která proběhla v říjnu 1945.

Výčet znárodňovaných podniků, vymezený v § 1, odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 obsahuje široké spektrum podniků. Jsou zde jmenovány podniky řídící se horním zákonem, energetické podniky, železárny, zbrojovky, z lehkého průmyslu pak sklárny, textilky a několik dalších. Celkem se jedná o 27 průmyslových odvětví. Obuvnický průmysl mezi nimi ovšem uveden není. Dekret však obsahuje i značně extenzivní § 4, odst. 3 ve znění: „Zároveň s podnikem se znárodňují i veškeré pomocné podniky a pomocné závody, náležící témuž vlastníku, jakož i veškeré podniky a závody, tvořící se znárodněným podnikem nerozlučný celek.“ Podle tohoto paragrafu stačilo, aby znárodnění podléhal jediný z Baťových podniků (například některé z jeho podniků na zpracování kůží spadaly do kategorie chemického průmyslu, jehož se znárodnění týkalo ve velmi široké míře) a následně mohly být nerušeně znárodněny všechny Baťovy závody.

Paragraf 8, odst. 1 tohoto dekretu ovšem jasně říkal, že za znárodněný majetek přísluší náhrada. A ta by v Baťově případě byla vskutku astronomická. Výjimka byla možná pouze podle § 5 odst. 3, upravujícího otázku předlužení, což ovšem v případě Baťových továren nepřicházelo v úvahu, a nebo podle § 7, který vymezoval osoby, kterým se neposkytuje náhrada z důvodu jejich chování za války. Podle odst. 1, písm. c tohoto paragrafu nepříslušela náhrada za znárodnění osobám, které se v době zvýšeného ohrožení republiky (Podle § 18 dekretu č. 16/1945 se jednalo o období od 21. května 1938 do dne, který určí pozdější vládní nařízení.) chovaly nepřátelsky k Československé republice. Tato nepřátelská činnost byla formulována velmi široce, a proto se nabízely slušné šance na Jana Baťu něco najít.

Situaci kolem znárodnění Baťových podniků velmi zjednodušil fakt, že byly již od května 1945 pod národní správou. To znamenalo, že byly fakticky kontrolovány, ačkoliv jejich vlastníkem byl stále Jan Baťa. Do národní správy měly být dány podniky ve vlastnictví, držbě nebo správě osob státně nespolehlivých. Paragraf 4 prezidentského dekretu č. 5/1945 stanovil, že do této kategorie spadají občané nepřátelských států (Němci nebo Maďaři) nebo občané ČSR, kteří zradili národ a aktivně pomáhali okupantům. Kdo patří do této skupiny, určovaly u podniků s celostátní působností příslušná ministerstva. Národní správa byla zřizována za účelem zajištění fungování hospodářství a měla být pouze dočasnou. Dočasnou skutečně byla- platila pouze do října 1945, kdy proběhlo znárodnění, kterým byly dosavadním vlastníkům odebrána i formální vlastnická práva.

Národním správcem Baťových podniků se stal Ivan Holý, který velmi úzce spolupracoval s předsedou zlínského MNV Josefem Vávrou-Staříkem. Oba byli za války konfidenty Gestapa. Třetí významnou osobností se stal významný funkcionář KSČ, odborový předák Josef Kijonka, který vystupoval proti Baťovi nejagilněji ze všech. Tato trojka v prvních poválečných měsících vládla Zlínu. Mělo tomu tak být i nadále. Zbývala maličkost - vykroutit se z náhrady Janu Baťovi. Právě oni měli velkou zásluhu na tom, že se to nakonec podařilo.

Jiné důvody procesu s Janem Baťou nevidím. O absurditě jeho obvinění svědčí nejen značná problematičnost obžaloby, ale i potvrzená fakta o jeho činnosti za války. Důvodem Baťova procesu tedy zřejmě byly pouze ekonomické zájmy. To dokazuje i článek v regionálním deníku Naše pravda vydávaném Krajským výborem KSČ ve Zlíně, který v době Baťova procesu upozorňoval členy Národního soudu, kteří Baťu soudili, že jeho případné osvobození by stálo republiku miliony korun.

Pokusme se nyní zrekonstruovat, jak to bylo s Baťovými aktivitami v době, kterou výše zmíněný prezidentský dekret nazývá „dobou zvýšeného ohrožení republiky“. Ta začala 21.5. 1938 a spadají do ní tedy i mnohé Baťovy aktivity z dob předmnichovských, které o jeho kolaboraci příliš nesvědčí. Například fakt, že společně se svými zaměstnanci věnoval na obranu státu 30 milionů Kč, vybraných v dobrovolné sbírce. Tyto události ovšem nebyly předmětem jeho procesu, proto je zmiňuji jen na okraj, k dotvoření obrázku o Janu Baťovi. Podrobněji se tímto obdobím zabývám ve svém textu na NP Jan Baťa - zapomenutý král ševců.

Baťovo chování za války

Jan Baťa byl od roku 1939 s celou rodinou v emigraci. Odjel z Československa v červnu 1939, jeho rodina utíkala poměrně dramaticky přes Maďarsko a Jugoslávii. Poté se společně s mnoha Baťovými zaměstnanci, které Baťa vyexpedoval ze Zlína (oficiálně jeli sbírat zkušenosti na světovou výstavu do New Yorku, ve skutečnosti ovšem Baťa už tehdy počítal s tím, že budou pracovat v továrnách, které se chystal stavět na americkém kontinentě), přesunul do Ameriky. Baťovi žili po dobu výstavy na Long Islandu, neboť Jan Baťa chtěl být ve středu dění. Po jejím skončení se nakrátko přestěhovali do Washingtonu a ještě v roce 1939 do Belcampu ve státě Maryland, kde rostla Baťova továrna a kde chtěl Baťa vybudovat nový Zlín. Zároveň začal stavět továrnu v kanadské Batavě, které šéfoval jeho synovec, Tomáš Baťa Jr.

Poté, co se objevily problémy s černou listinou (ještě o nich bude řeč), rozhodl se Baťa pro uklidnění situace odejít z USA a přestěhoval se do brazilského Sao Paola, kde se měla stavět další z baťovských továren. V Brazílii pak prožil zbytek života. Po několika letech se přestěhoval do města Batatuba, které sám se svými spolupracovníky vybudoval v rámci svého velkolepého projektu osidlování brazilského vnitrozemí.

Pokud jde o jeho veřejné aktivity, nebylo celkem pochyb o jeho podpoře českého exilu. Poprvé mu nabídl pomoc již koncem roku 1938, kdy se v Londýně sešel s Janem Masarykem, tehdejším čs. Velvyslancem, a rovněž s Edvardem Benešem, kterému nabídl pomoc, ačkoliv Beneš v té době ještě nebyl exilovým prezidentem, ale soukromou osobou. Zároveň Benešovi nabídl spolupráci, kterou ovšem Beneš odmítl slovy „Měli bychom se každý držet svého. Vy ševcoviny, já politiky.“ V pozdějších letech nechtěl mít s Baťou nic společného, ačkoliv se Baťa všemožně snažil Beneše kontaktovat. Prostředníkem mu byl prezidentův bratr Vojta Beneš, který Baťu několikrát navštívil v USA i později v Brazílii. Prezident ovšem o setkání neměl zájem.

Vojta Beneš se snažil Baťu přesvědčit, aby veřejně podpořil český exil. K tomu ho vyzývali i mnozí jiní (bodrý Jan Masaryk hovořil o „chlapském prohlášení“). Baťa odmítal učinit toto prohlášení pod svým jménem, neboť měl strach o lidi ve Zlíně, kteří by poté byli zcela jistě vystaveni perzekuci. Právě oni Baťu mnohokrát vyzývali, aby proti Němcům nijak veřejně nevystupoval. Baťa Benešovi, Masarykovi i dalším namítal, že nemůže své podniky i své příbuzenstvo, které z větší části zůstalo ve Zlíně, vystavovat takovému ohrožení. Vždyť i všichni hlasatelé československého vysílání BBC užívali pseudonymů.

Vytrvalý tlak na jeho osobu ze strany exilové reprezentace Baťu ovšem vedl k tomu, že roku 1941 zaslal prezidentu Benešovi do Londýna toto pečlivě formulované prohlášení: „Ujišťuji vás, že plně podporuji vaši vládu. Prohlašuji a chci spolupracovat na každý možný způsob k vítěznému ukončení války za osvobození Československa. Jsem přesvědčen, že mé veřejné prohlášení by v této době mělo neblahý vliv na osud velikého počtu mých spolupracovníků v Československu. Tímto vkládám do vašich rukou rozhodnutí o tom, zda má být za daných okolností moje prohlášení zveřejněno“.

Dr. Beneš si v tu chvíli nejspíš uvědomil dosah případného zveřejnění tohoto prohlášení. Jako už tolikrát se ani tentokrát nedokázal rozhodnout, a tak vše vyřešil tím, že prostřednictvím svého sekretariátu odpověděl Baťovi, že toto prohlášení je naprosto nedostatečné.

Tím skončily pokusy přinutit Baťu k veřejné podpoře exilu. Baťa ho ovšem nadále sponzoroval vysokými částkami (především prostřednictvím Jana Masaryka) a nezavdal nejmenší příčinu k pochybám o svém vlasteneckém cítění. V kontextu jeho dalších osudů je zajímavou kuriozitou oslavná báseň, kterou roku 1944 sám napsal k šedesátinám prezidenta Beneše. Toho Beneše, který pro Baťu nikdy nehnul prstem, který se s ním navzdory značné finanční pomoci po celou válku odmítal setkat a který dokonce ani neodpovídal na jeho dopisy.

Mýtus kolaboranta Bati

Obraz Bati coby štědrého mecenáše a zodpovědného podnikatele ovšem poválečné politické reprezentaci příliš nevyhovoval. Obzvlášť poté, co se ukázalo, že jedinou šancí, jak se vyhnout milionovému odškodnění, je odsoudit Baťu jako kolaboranta.

Mýtus Jana Bati jako kolaboranta byl cíleně vytvářen již od května 1945. Už jsem zmínil, že nejagilněji v tomto směru jednal zlínský komunistický funkcionář Josef Kijonka. Regionální deník Naše pravda otiskl 15. května tato jeho slova: „Praktické důsledky batismu se projevovaly dokonce stejným způsobem jako u ostatních fašistických sadistů a hrdložezů, že v důsledku této zvrhlé morálky byly odstraňovány všemi prostředky nepohodlné osoby. Bylo trpěno a podporováno zneuctění mnoha žen a dívek. Proto musí lid a zvláště zaměstnanci závodů Baťa a.s. zúčtovat s touto hnusnou morálkou.“

Samotné zřízení státní správy muselo být odůvodněno jeho protinárodním jednáním, tehdy se ovšem zvolila obecná formulace: „Společnost vlastnily osoby, které zradily národ a aktivně podporovaly okupanty.“ V prvních poválečných dnech i takto vágní obvinění stačilo k tak zásadnímu kroku, jako bylo uvalení národní správy.

Ve Zlíně ovšem žilo mnoho pamětníků, které bylo třeba postavit proti Baťovi. Na podzim 1945 byl do Zlína svolán tábor lidu při příležitosti návštěvy místopředsedy vlády Klementa Gottwalda a ministra pošt, lidoveckého poslance Hály. Na něm před mnoha tisíci posluchačů ministr Hála poprvé veřejně obvinil Jana Baťu z kolaborace s nacisty. Jak poznamenává Miroslav Ivanov, bylo velmi chytře zvoleno, že toto obvinění vůči Baťovi vznesl právě Hála. Jako lidovec měl na silně katolické jižní Moravě vysoké renomé. Navíc pocházel z Vyškova, zde na jižní Moravě začínal svou politickou kariéru a právě zde byl zvolen poslancem. Nelze opomenout ani fakt, že komunisté měli v Baťově Zlíně velmi slabou pozici. Proto působil Hála v roli žalobce nepoměrně věrohodněji než Gottwald, který se údajně na tomto mítinku podobně dramatických slov zdržel.

Po tomto prohlášení ministra Hály následovaly štvavé útoky komunistického tisku i regionálních periodik (vydávaných většinou národními výbory, které už tehdy byly pod výrazným vlivem komunistů). V prosinci 1945 zopakoval Hálova obvinění na podobném shromáždění ve Zlíně ministr informací Václav Kopecký. Dne 3.2.1946 otiskla Naše pravda text podepsaný sovětským publicistou Iljou Erenburgem, ve kterém se objevila řada nesmyslných obvinění. V textu je tvrzeno, že Baťa po celou válku zůstal ve Zlíně, kde lízal nohy führerovi (ačkoliv ve skutečnosti strávil Baťa celou válku v emigraci). Zcela směšně pak působí obvinění, že Baťa ještě před Mnichovem nechal vytvořit nový erb, sestavený ze čtyř holinek uspořádaných tak, aby tvořily tvar hákového kříže. Po tomto odpudivém hanopisu navštívil Zlín ministr vnitra Václav Nosek, který opět zopakoval obvinění Bati z kolaborace. Od roku 1946 je ke jménu Jan Baťa ve všech československých sdělovacích prostředcích automaticky přidáváno označení „kolaborant“. A tak to zůstalo celých 60 let.

Na jakých základech stály zkazky o Baťově kolaboraci?

Vezmeme-li je chronologicky, tak prvním prohřeškem, který byl Baťovi vyčítán, bylo berlínské setkání s Hermannem Göringem. To se odehrálo už před jeho odchodem do emigrace a je pravděpodobné, že právě tato konfrontace s nacistickou elitou ho k emigraci přiměla. Baťa byl v listopadu 1938 zatčen gestapem, když projížděl Německem. Následujícího dne byl propuštěn, ale výměnou za to byl přinucen sejít se s Hermannem Göringem. Snažil se mu všemožně vyhnout, ovšem po několika měsících a velkém tlaku na Baťu k tomuto setkání přece jen došlo. Právě toto setkání mu po válce bylo vyčítáno a bylo mu podsouváno, že veškerá jeho údajná protiodbojová činnost byla koordinována z Berlína. Jednalo se o naprosté nesmysly, jak bylo posléze u soudu prokázáno.

Jedním ze základů obžaloby bylo obvinění, podle kterého Baťa připravoval plán na vystěhování středoevropských národů do Patagonie. Toto tvrzení mělo základ v Baťově plánu na osidlování brazilského vnitrozemí, který také za války a po válce realizoval. Teď mu však bylo podsouváno, že tento plán obnášel nucené vystěhování středoevropských národů do této oblasti, což byl samozřejmě nesmysl. U Národního soudu pak bylo toto tvrzení doplněno o hypotézu, že tento plán vznikl při Baťově berlínském setkání s Göringem. Takovéhle obvinění bylo pro Baťu neobyčejně nebezpečné. Baťovým advokátům se o všem podařilo tento nesmysl vyvrátit a svědek František Peřina, který toto obvinění před soudem vznesl, byl nucen přiznat, že o něm ví pouze z doslechu.

Dále bylo Baťovi vyčítáno, že veřejně svým jménem nepodpořil československou exilovou reprezentaci. Tomuto mýtu jsem se obsáhle věnoval v předchozí kapitole.

Dále mu bylo vyčítáno, že se choval tak, že ho spojenci zapsali na černou listinu podniků, podporujících Němce. Tomuto tématu je třeba věnovat zvláštní kapitolu, protože nakonec bylo vlastně jediným konkrétním přečinem, za který byl Baťa shledán vinným.

Černá listina

Koncem roku 1939 se poprvé objevila informace, že by „ten český švec“ měl být zařazen na černou listinu podniků podporujících Němce. Objevila se v časopise francouzských odborářů, což nejlépe naznačuje, jaký byl účel jeho zařazení na tuto listinu. O půl roku později, na jaře 1940, byl zařazen na černou listinu britsko-francouzskou, ze které byl posléze převzat i na listinu americkou. Jeho zařazení na britskou listinu časově navazovalo na aféru s milionem párů bot v norském přístavu Bergen. Po okupaci ČSR nechal Baťa tyto boty narychlo převést do Norska, kde byly uskladněny v Bergenu. V roce 1940 projevila o tyto boty zájem britská armáda, ovšem požadovala je po Baťovi zdarma. Baťa odmítl a než se Britové rozhoupali k dalšímu jednání, obsadili Norsko Němci a do rukou jim padly i Baťovy boty v bergenském skladu. Angličané poté Baťu obviňovali, že byl s Němci spolčen a věděl o jejich útoku na Norsko. Nesmyslnost tohoto tvrzení snad ani není třeba vyvracet. Jisté je, že několik dní poté byl Baťa po ostré novinové kampani zapsán na britsko-francouzskou černou listinu. Důvod jeho uvedení nebyl nikdy objasněn, ovšem z určitých náznaků lze dovozovat, že příčinou nebyla jeho vstřícnost vůči Němcům, ale konkurenční boj obuvnických firem. V USA se o jeho zařazení na černou listinu začalo mluvit až ve chvíli, kdy oznámil záměr stavět velkou továrnu v Belcampu. V tu chvíli se proti němu postavili všichni američtí výrobci bot a jejich koalice získala podporu významného kolosu USMC (United Shoe Machinery Corporation). Tato společnost vyráběla obuvnické stroje, které posléze pronajímala obuvníkům a na základě smlouvy získávala mnohé výhody (např. obuvníci museli odebírat všechen materiál od této společnosti, měla neomezený přístup k jejich technologiím atd.). Baťa s nimi určitý čas spolupracoval, ovšem začátkem 30. let se rozešli ve zlém. Nyní měla USMC možnost vyřídit staré účty. Proti Baťovi se stavěli i američtí dělníci, které pobuřovalo, že Baťa nemá ve svém podniku odbory. K tomu je třeba poznamenat, že Baťa odbory velmi rázně odmítal po výrazně negativní zkušenosti se socialistickými agitátory v jejich podniku začátkem 20. let. Absence odborů se ovšem nijak negativně nepodepsala na životní úrovni jeho dělníků. Tato velmi mocná koalice shromáždila značné množství prostředků za jediným účelem - mediální štvanice proti Baťovi.

Důkazem, že černé listiny měly pouze ekonomický důvod, může být i to, že britský a americký seznam se lišily, což by v případě, že by listina skutečně měla evidovat německé přisluhovače, bylo značně nelogické.

O tom, že důvody jeho zařazení na černou listinu byly ryze ekonomické, svědčí i tvrzení Baťovy dcery Ludmily, podle které byl Jan Baťa po válce informován britským ministerstvem, že na černou listinu byl dán pouze preventivně a důvodem pro toto zařazení byl pouze fakt, že některé jeho podniky se nacházely na území okupovaném Němci.

O Baťově kolaboraci konečně příliš nesvědčí ani fakt, že za celou dobu války nebyl vůči jeho osobě učiněn žádný úkon z těch, které byly za války vůči německým přisluhovačům běžně konány. Pokud jde o konkrétní nařčení, objevila se za války pouze informace, že Baťa poukázal 10 milionů korun Tisově vládě, což Baťa velmi snadno popřel.

Konkrétní důsledky svého zařazení na černou listinu ovšem Baťa sám i jeho společnost pocítili. Už jsem uvedl, že z USA byl do Brazílie vyhnán tlakem na svou osobu. Jeho podniky pak na černou listinu doplatily tím, že byly uzavřeny některé Baťovy prodejny, např. na Maltě nebo na Filipínách.

Anabáze s černou listinou měla smutnou dohru po válce, kdy americká a britská vláda již neměly zájem na jeho udržení na černé listině, ovšem velmi iniciativně se v tomto směru činila vláda československá. V tajném archivu vlády USA byl objeven přípis poválečného ředitele FBI Edgara Hoovera, podle kterého nebyl i přes veškerou snahu objeven žádný důkaz ospravedlňující Baťovo zařazení na černou listinu. Tamtéž se ale objevila i žádost čs. vlády, aby Baťa nebyl z listiny vyškrtáván. Byl nalezen i dopis, jímž dne 15.11.1945 State Department požádal československé ministerstvo zahraničí, aby poskytlo seznam loajálních společností, které by bylo možno z černé listiny vymazat. O několik dní později pražské velvyslanectví odpovědělo, že čs. vláda nemá nejspíš zájem o výmaz žádné společnosti.

V té době už totiž bylo jasné, že milionové náhradě za znárodněný majetek se ČSR vyhne, jen pokud bude Jan Baťa odsouzen jako kolaborant. A k tomu se jeho zapsání na spojenecké černé listiny mohlo velmi hodit.

Bude pokračováno pojednáním o samotném Baťově procesu.

Prameny:
Arcanjo, Francisco Moacir: Svět porozumí- Marek Belza, 2006
Ivanov, Miroslav: Sága o životě a smrti Jana Bati a jeho bratra Tomáše- Lípa Vizovice, 2000 (2. vydání)
Kuklík, Jan: Mýty a realita tzv. Benešových dekretů- Linde Praha, 2002

Pozn. aut.: 2. května 2007, v den šedesátého výročí odsouzení Jana Bati, v 11 hodin bude v Univerzitním parku ve Zlíně odhalena socha Jana Bati. Zároveň zde bude možné podepsat petici nazvanou „Spravedlnost pro Jana Baťu“.



Diskuse


Mistr Jan Hus
22:42
30.4.2007

Mrazivý dech
18:31
1.5.2007

mik
22:58
29.4.2007

Jan Novák, Náchod.
14:29
29.4.2007

Jan Novák, Náchod.
14:34
29.4.2007

Mrazivý dech
20:49
29.4.2007

Mrazivý dech
21:03
29.4.2007

mik
22:57
29.4.2007

Ryšánek
16:54
28.4.2007

Mrazivý dech
17:05
28.4.2007

Ryšánek
16:51
28.4.2007

p
20:59
28.4.2007

viktor
2:41
29.4.2007

Ryšánek
16:38
1.5.2007

ŽA
16:17
28.4.2007

Princ V.
15:51
28.4.2007

doxa
15:16
28.4.2007

Malý Aston
11:42
28.4.2007

Mrazivý dech
14:43
28.4.2007

Mrazivý dech
11:27
28.4.2007

mik
22:46
29.4.2007

Jan
10:57
28.4.2007

Brmboš
9:17
28.4.2007

Mrazivý dech
9:25
28.4.2007

petr brana
14:29
28.4.2007

NevericiTomas
15:07
28.4.2007

Mrazivý dech
20:28
28.4.2007

Michal Senk
17:13
28.4.2007

Mrazivý dech
8:57
28.4.2007

Eva
21:48
28.4.2007

AeroKarel
0:34
28.4.2007

Mrazivý dech
14:45
28.4.2007

Pamětník I.
8:21
28.4.2007

wombat
13:33
28.4.2007

gossip
19:00
28.4.2007

wombat
2:16
29.4.2007

trmal
11:06
29.4.2007

wombat
13:53
29.4.2007

počet příspěvků: 63, poslední 3.5.2007 07:49









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.