26.6.2016 | Svátek má Adriana






SPOLEČNOST: Restaurovat nebo „renovicírovat“?

13.7.2006

V pondělí večer nejbulvárnější z českých televizí (myslím tím Novu, ČT jí zatím jen dýchá na záda) odvysílala reportáž o tom, jak jsou české památky doslova ničeny nevhodnými „restaurátorskými“ zásahy neodborných „helfrů“, najatých „pokrejvačskými restaurátorskými firmami“.
(Nejdřív si dovolím malou poznámku: jsem trochu předpojatý, protože mezi restaurátory mám přátele.)
Celý problém byl nastolen asi takto: někdo potřebuje zrestaurovat památku, například historickou budovu. Najme si restaurátorskou firmu (restaurátora s koncesí), která má „vše zařídit“. Restaurátor dále najme pracovníky, terminologií reportáže „helfry“, kteří ovšem nemají licenci, ničemu nerozumí, nic neumí a za mrzký peníz odvedou nekvalitní práci, čímž památka značně utrpí. Z čehož vyplynulo, že takovýto postup by měl být nezákonný a restaurátoři, kteří se jej dopustí, by měli okamžitě přijít o licenci.
Žel, situace není tak jednoduchá, jak předchozí odstavec naznačuje.
Předně: za nekvalitní práci by měl koncesovaný restaurátor nést zodpovědnost. Jestli se mu podaří památku zničit a jestliže se tak stane opakovaně, nechť přijde o koncesi. Ovšem pokud je výsledek dobrý, tak vůbec nezáleží na tom, jestli práci odvedl sám nebo si najal pracovníky a stál nad nimi s bičem v ruce, aby vše udělali, jak náleží.
Dále: podstatnou část zmíněných „helfrů“ v restaurátorských firmách tvoří „restaurátoři – čekatelé na licenci“; tedy žádní „Ukrajinci“. Donedávna totiž platilo, že restaurátor mohl po absolvování odborné školy a po splnění jistých kritérií získat licenci a pracovat. Změnou zákona došlo pouze ke změně kritérií: licenci lze získat jedině s magisterským titulem v oboru restaurování; nebo s titulem bakalářským a dvěma roky praxe. (Poznámka: záměrně nekomplikuji text rozlišením na „áčkové“ a „béčkové“ licence.) Teoreticky by měl mezi „bakalářem“ (který studoval čtyři roky) a „magistrem“ (který studoval šest let) být právě ten dvouletý rozdíl. Prakticky je mezi nimi ještě ten rozdíl, že „magistr“ studoval velmi pravděpodobně na pražské AVU, zatímco „bakalář“ nejspíš absolvoval školu v Litomyšli (donedávna soukromá VŠ, nyní součást Univerzity Pardubice).
Aby mohl „bakalář“ získat licenci, musí tedy dva roky někde pracovat, pochopitelně pod dozorem licencovaného restaurátora.

Jak restaurovat?
Jenže restaurování památky není jen a pouze na vůli restaurátora. O postupu rozhoduje také památkář a hlavně majitel památky.
Zcela charakteristické mi připadá chování nejmenovaného pána, který objevil při malování ve svém bytě velmi dobře zachované nástěnné dekory („šablony“) asi z osmnáctého století – vzal špachtli a honem vše oškrábal, dokud o tom nevěděli památkáři. Hrozilo mu totiž, že bude muset nechat malby zrestaurovat, což by mělo dva nepříjemné důsledky: stálo by to mnohem víc peněz než kolik měla rodina na kontě a navíc by měl v ložnici na zdech „jakési fleky nevýrazných barev, proložené bílými místy či odlišně barevnou rekonstrukcí“. Nyní má ložnici podle svého vkusu: okrovou.
Podle takzvané „Benátské charty“ (jeden z nejdůležitějších dokumentů pro restaurátory, něco jako Hippokratova přísaha rpo lékaře) totiž platí, že „restaurování je operací, která má podržet výjimečný charakter; jejím cílem je odhalovat a zachovat estetické a historické hodnoty památky“. Přeloženo do srozumitelna: „ukázat dochované původní části tak jak jsou a zachovat je pro příští generace.“ Fakt, že barvy léty vybledly, struktura je porušená, kámen odrolený a vůbec dílo zdaleka nevypadá, jak kdysi dávno vypadalo, je vedlejší. Důraz je kladen na původnost, autenticitu.
Zadavatelé však touží po jiném. Pokud už mají ty malby na stěně zůstat, musí vypadat „pěkně“ - v živých barvách; sochy je potřeba zrekonstruovat, aby „nedělaly ostudu“; hlavně ať je to „hezké“. Obvykle jim nejde o „restaurování“, ale o „renovaci“, rekonstrukci. (A památkáři mají spoustu práce s tím, aby takovéto požadavky ukočírovali – často s mizivým výsledkem.)
A, také obvykle, na to není dost peněz.
To vše hraje roli při výběru firmy, která restaurování provede. Pochopitelně, že zkušený, koncesovaný a „dobře zavedený“ restaurátor přijde draho; firma, zaměstnávající na část prací studenty nebo „neúplné restaurátory – bakaláře“ provede práci levněji a přibližně ve stejné kvalitě. Chápu, že některým koncesovaným restaurátorům se to hrubě nelíbí. Komu by se líbilo přijít o kšeft?
Jenže je třeba hodnotit pouze kvalitu odvedené práce – ta je důležitá; nikoliv to, zda ji provedl člověk „s“ nebo „bez“ licence!
Ostatně: znám i případ, kdy koncesovaní restaurátoři místo odborného zásahu provedli poněkud předražený průzkum a poté zabílili nástěnné malby vápnem; nyní se jiná firma snaží za zhruba stejnou částku vše napravit – i za pomoci studentů a „čekatelů na licenci“, čili „helfrů“.

Věda nebo umění?
Restaurování většina lidí nechápe jako vědu ani jako umění. Proč by to měla být věda, když jde o staré, dávno známé věci? Proč by to mělo být umění, když umělcem (možná!) byl autor a restaurátor jen opravuje? Není restaurátor jen něco jako lepší instalatér?
Není! Restaurátor totiž musí být vědec a zároveň umělec.
Musí být vědec, aby mohl zvolit správný postup, správné prostředky. Neměl by památce ublížit, nesmí ji zničit. Neustále musí držet krok se současnými vědeckými poznatky, zejména z chemie či biologie. Pravda – není to žádný „základní výzkum“, ale výzkum naprosto aplikovaný. Jak zachránit zbytky barvy? Jak doplnit oddrolený kámen?
Zároveň však musí být umělec, neboť pracuje s uměleckými díly. Musí tedy ovládat – „umět“ – patřičné postupy. Pokud restauruje malbu, musí umět malovat, pokud sochu, tak sochat. Navíc musí zvládnout napodobit „dobový postup“ a vyhovět takovým veskrze moderním požadavkům, jako „aby se to stihlo“, „aby to moc nestálo“ a „aby se mi to líbilo“.
To poslední je asi nejtěžší.
Právě proto, že restaurování je uměním, je značně závislé na vkusu. Na vkusu zadavatele, na vkusu obecném a také na vkusu (a názorech) případných kritiků, nezřídka z řad „konkurentů“, lidí takzvaně „od fochu“; a ti bývají obzvláště přísní a ve svých soudech nekompromisní.
Umělci totiž bývají ve svých názorech velmi nekompromisní. Vzpomeňme například názory pana Knížáka. Případným zájemcům mohu doporučit restaurátorský web (www.restauro.cz), kde naleznou pěkný „bestiář“ a také „fotoglosář“ – komentáře k očištění fasády pařížského chrámu Notre Dame (abychom nebyli jen u kritiky našich restaurátorů) jsou poměrně výstižné: jak doslovně, tak jako ukázka prezentace názoru jednoho z restaurátorů.
Mimochodem, uvedený web je názorově blízký odborníkům přednášejícím restaurování na pražské Akademii výtvarných umění. Nicméně názory jejich kolegů z Litomyšle (nyní Univerzita Pardubice) jsou mírně odlišné, leč většinou bývají obdobně formulované.

Když mám památku
Jak se má zachovat takový majitel či „uživatel“ památky, pokud ji potřebuje restaurovat? Nevím, ale v každém případě pomalu a s rozmyslem. Vybrat správnou restaurátorskou firmu totiž není jen a pouze otázka ceny. Je pravděpodobné, že na stejné zadání dorazí několik odpovědí s uvedenými cenami „kdesi mezi nulou a nekonečnem“.
Doporučuji zjistit si o každém uchazeči několik informací, zejména fakt, zda má licenci. Pak je důležité prohlédnout si něco z jeho předchozí obdobné práce – vcelku vhodné je požádat o zapůjčení dokumentace (kterou je vhodné po prostudování pochopitelně vrátit, protože žádný restaurátor nemá doma stohy dokumentací na rozdávání).
Důležité je včas požádat památkový ústav o schválení. Památkáři si řeknou o příslušná lejstra a mají měsíc na rozmyšlenou. Čekání si může člověk ukrátit například vyjasňováním postupů a časového plánu.
A v neposlední řadě se vyplatí zeptat se, zda a jací pomocníci budou na památce pracovat. Není to „diskvalifikační kritérium“, jen je dobré to vědět.

Robert R. Šimek


Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Diskuse


porosil
hm
12:36
5.10.2008

Alex Juchelka
15:54
13.7.2006

honzak
14:50
13.7.2006

Freddy
13:40
13.7.2006

gbd
13:52
13.7.2006

NevericiTomas
9:41
13.7.2006

Medvídek
10:50
13.7.2006

R
13:32
13.7.2006

R
13:33
13.7.2006

R
13:51
13.7.2006

Veet
9:18
13.7.2006

divitel
9:21
13.7.2006

m.l.
12:35
13.7.2006

gbd
9:50
13.7.2006

Medvídek
10:51
13.7.2006

Dave
10:04
13.7.2006

Mag
12:46
13.7.2006

gbd
12:59
13.7.2006

Veet
13:14
13.7.2006

gbd
13:45
13.7.2006

divitel
9:09
13.7.2006

dvd
17:25
13.7.2006

Jakub S.
9:56
13.7.2006

gbd
10:01
13.7.2006

počet příspěvků: 36, poslední 5.10.2008 12:36









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.