Kdyby ještě někdo pochyboval, má to už nyní černé na bílém a dokonce i uzákoněno: "Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii." To jsou ale paradoxy – přesně na hranici tragiky a komična, tak jak to měl Havel rád. Budeme mít jednou zákon též o tom, že v noci je tma nebo že sníh studí? Asi bychom našli spoustu lepších a vkusnějších způsobů jak uctít zásluhy a památku posledního československého a prvního českého prezidenta. Leč když už "svůj" zákon mají Tomáš G. Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš, je přirozené napsat jeden i o Václavu Havlovi. A bude podezřelý ten exprezident, kterého příští generace do této společnosti nevčlení.

Nedivím se však, že po vstřícném stanovisku Poslanecké sněmovny pro jednovětou deklaratorní normu hlasovalo i 52 z 59 přítomných senátorů. Být proti, zdržet se či vznést výhrady k hlasování o "Havlově zákonu" znamená vystavit se otázkám mnohých, proč vyčníváte z davu nebo co proti Václavu Havlovi máte. Podobný rebelský luxus si vedle zatvrzelých Havlových nepřátel mohou dovolit jen ti, co jsou naladěni na stejnou strunu jako oceněný. Například Havlův kolega z dob disentu i zakládání Občanského fóra Petr Pithart nebo syn jiného předního signatáře Charty 77 Jiří Dienstbier.

Ale budiž, i tato legislativní symbolika k Havlovu "odcházení" patří. A ještě víc by se zesnulý autor absurdních dramat pobavil nad návrhem na změnu názvu ruzyňského letiště, jenž v Senátu oficiálně přednesl Jiří Čunek, nad sporem o to, která instituce bude udělovat po něm pojmenovanou cenu, či nad nominacemi na Českého lva za jeho jediný film. Zvlášť poté, co za Havlova života byl snímek přijat kritiky přinejmenším vlažně. Jenže tak již to u nás chodí: občas ztrácíme cit pro míru, občas jsme svědky bryskního převlékání kabátů. Z vlků se stávají beránci a z jestřábů holubice. Kdyby ovšem byla úcta dnešních elit k Havlovi upřímná, neměl by pověstný seznam "pravdoláskařů" konce.

Třeba se však mýlím a tuzemské společnosti skutečně dochází, o jak vzácného člověka v Havlovi loni přišla. Potom čekejme trvalý vzestup zájmu o jeho paměti, knihy a divadelní hry. Hlavně ale o kritické myšlení a empatickou politiku, která si nevystačí s jednorozměrností, strohými čísly a mocenskými šachy. Čím hlouběji upadá Evropa a s ní i Česká republika do krize, tím víc postrádá politizující intelektuály Havlova střihu. V tom nám bohužel ani ten sebevznosnější zákon nepomůže.

Psáno pro ČRo1