Současné snahy o změnu autorského zákona jsou pravděpodobně vedeny především strachem veřejných správců z toho, že v době moderních komunikací mohou vznikat snadno alternativní obchodní modely, které prostředníky ve formě „správců“ autorských práv vylučují. Přímé platby autorům přes internet, nabídka děl zdarma s následným ziskem z nezávisle pořádaných koncertů, financování vzniku děl nadšenci atd. Například Blender project mohl pokračovat pouze díky vykoupení komunitou, kdy zájemci postupně složili 100 000 eur na otevření projektu. Ten dokonce prosperuje natolik dobře, že pro testování software a ze zájmu komunity dokázal již ufinancovat tvorbu čtyř krátkých filmů a právě v neděli byl v premiéře na Holandském filmovém festivalu předveden další film, Sintel (http://durian.blender.org). Po několika dnech bude jako všechny předchozí dán k dispozici divákům a především ostatním tvůrcům zdarma k stažení včetně veškerých vytvořených objektů a modelů. Možné je to proto, že si mnoho lidí již dopředu sady DVD s rozšířenými informacemi koupilo a všichni, kdo zaplatili, budou uvedeni jako koproduktoři.

Pravděpodobně především ze strachu z takového vývoje společnosti typu DILIA, které smysl existence ztrácejí, se snaží využít svého současného vlivu a nekontrolovaně získaného kapitálu a personální provázanosti s ministerstvem (bývalá ředitelka DILIA například zastává vedoucí funkci na odboru autorského práva ministerstva kultury) k úpravě zákonů takových, aby o zisky nepřišly a maximálně v naší zemi zkomplikovaly vznik alternativních řešení. Navrhované úpravy zákona mají výrazně zkomplikovat například i jen nabídku díla zdarma tím, že budou vyžadovat v takovém případě úřední úkony a bez těchto úkonů autora bude i příjemce a šiřitel takového díla postižitelný. Přitom pro zahraniční díla dosáhnout jejich registraci pro vynětí z odvádění poplatků u DILIA a OSA bude neřešitelné. Prostě nás svět odepíše jako banánovou republiku, kde autor nemá právo se svým dílem nakládat podle svého. Přitom s DILIA a OSA má v tuto chvíli nezávislý autor buď možnost nechat tyto společnosti na své práci vydělávat a nic od nich nedostat, nebo musí již i teď papírovat (a je otázkou, jestli opravdu pak agentury hlídají, že peníze za taková díla nepřijmou nebo vrátí - peníze z období před doručením papíru pravděpodobně nevrátí v žádném případě), anebo se upíše. Když se však upíše, tak i při vlastním uspořádání koncertu pro přátele ho musí ohlásit a zajistit jeho proplacení prostřednictvím agentury s tím, že si agentura část peněz jeho přátel ponechá.

Připravovaný zákon dokonce ustavuje, že i za anonymní díla a díla bez dědiců se musí odvádět poplatky agenturám. Vzhledem k dalším mnoha povinnostem určeným k odvádění prostředků do fondů agentur i v případě nezájmu autora o jeho zastupování, by pak bylo alespoň slušností, že veškeré prostředky, které byly dopředu vybrány s poukazem na budoucí možnost vyplacení, budou po podání autorova požadavku na vyjmutí díla ze správy původním plátcům vráceny nebo povedou ke snížení výpalného za média. Tato strana mince však zcela v zákoně chybí. Tyto prostředky propadají agenturám bez náhrady.

Co se týče autorských děl a jejich vztahu k hmotnému majetku obecně, tak je to otázka složitá a její bagatelizace panem Srstkou je účelová a zasloužila by si rozsáhlé pojednání.

Naše generace příjemců děl a především autorů má velké štěstí, že předchozí generace nebyly natolik úzkoprsé a práva bývala rozumně časově omezená. Naše generace zkomplikuje příštím autorům psaní jakéhokoli textu, protože se již podařilo panu Svěrákovi prosadit, že kombinace několika málo slov je jeho majetkem. Zajímalo by mě, jestli u všech jím použitých hlášek a textů provedl rešerši všech existujících děl, u kterých ještě práva nepřešla na veřejnost, jestli nedošlo někde ke shodě, a zda případné kolize řešil. Dále jestli vyplatil ze svých her část zisků těm, od nichž pravděpodobně musel některé hlášky zaslechnout (třeba i v běžném životě) a poté si je vypůjčil.

Další zajímavou kapitolou jsou autorská práva k politickým projevům a vyjádřením. Opravdu si nemyslím, že by např. pan Palach souhlasil s tím, aby s jeho myšlenkami a rozhovorem bylo nakládáno především jako se zdrojem osobního zisku. V současné době stačí mít dostatek peněz, nakoupit práva k rozhovoru a pak úředně vynutit zničení všech kopií. Pak již stačí málo a historie může být ztracena nebo manipulovaná. Stačí trochu sestříhat a upravit a máme tu třeba agitku pro aktuálního vládce pověřeného panem Palachem k šíření „demokracie“.

Myslím, že účelové posuny právních norem nás mohou přivést do světa, který bude velmi nesvobodný, přitom i jen jeho kritika bude trestná a šíření informací bude plně kontrolováno mafiánskými organizacemi podle hesla „Rozděl internet (obsaď informační cesty), kontroluj myšlení lidí a panuj (syp si do kapes co to jde)“. Přitom i většina současných proklamátorů a strůjců této cesty by si měla uvědomit, že jednou oni nebo i jejich děti nemusí být zrovna na vrcholu této pyramidy a budou muset ohýbat hřbety před někým, kdo takové prostředí dokáže využít lépe než oni. Je lepší stavět svobodnější a lepší svět pro všechny, než doufat v ovládnutí zdrojů pro sebe. V hmotném světě tato představa někdy naráží na omezené zdroje, přesto se solidarita společnosti v průměru vyplácí. U nehmotných myšlenek a statků jsou omezení menší a možnosti hledání výhodných řešení pro všechny širší.

P.S. Mimo jiné pro tento text použitá celosvětově uznávaná otevřená licence Creative Commons pravděpodobně nebude po prosazení DILIA a OSA požadovaných změn v zákoně dostatečnou ochranou pro to, abyste za přeposlání tohoto článku dále nemuseli platit poplatky, případně za neplacení nebyli souzeni.