18.4.2024 | Svátek má Valérie


MÉDIA: Náhubkový zákon čili krůček k nesvobodě

2.4.2009

Není to žádný skok pro lidstvo, je to jen malý krůček naší společnosti zpátky do nesvobody. Omezení svobody tisku, s temným smyslem pro humor načasované na 1. dubna, bude jistě následováno dalšími kroky. Ve středu pozornosti je internet. Jeho bezuzdně svobodné prostředí dráždí instituce i jednotlivce, kteří uzdy milují. Jistě dostanou příležitost. I na ohlávku dojde a na bič taky.

V první řadě jde o zákon číslo 52/2009. Veřejnost se o něm dozvěděla v souvislosti s odposlechy.

Nasazovatelé chomoutu přesvědčili část publika, že zákon je zaměřen na ohavnou praktiku zveřejňování policejních odposlechů, vynesených ven. Mohli jsme tedy slyšet i hlasy inteligentních a moudrých lidí na podporu nového zákona. Jenže bohužel tito jinak inteligentní a moudří lidé bagatelizovali dva podstatné prvky celé věci: vynášení odposlechů je zaviněno tím, že politické tlaky brání policii a soudům v řádné práci. Zatím všechny významné kriminální činy našich politiků byly odhaleny tiskem, žádný nebyl odhalen policejně a poté soudně zvážen, případně potrestán.

Média jsou posledním jakž takž standardně fungujícím článkem demokratického systému. Ani zákonodárná, ani výkonná moc se neobrátily proti jádru problému, nýbrž proti následku. Policie je v rozvalu, policisté prchají ze služby, kdo z nich se pokusil sáhnout na žhavé, hrubě se popálil, ví to každý, ví to vláda, ví to parlament „napříč politickým spektrem“ – a výsledek? Hrozba pěti let vězení nebo pokuty pěti milionů korun ne pro zločince, ne pro korupčníky a defraudanty, ne pro ty, kdo zneužívají moc. Pro novináře, kteří by to vynesli na světlo. Málokdy se stalo, aby moc zřídila zákon tak otevřeně podporující korupční chování všeho druhu. Ve zmíněném zákonu je zašita ještě jedna klička. Tentokrát není upletena z obavy, aby „na mě příště taky něco neprasklo“. Je to důsledek narůstající hysterie kolem „osobních údajů“.

Tahle věc se táhne už hodně dlouho. Připomeňme povyk kolem sčítání lidí. Nebo hlubokou, širokou a bystrozrakou debatu kolem toho, zdali na tramvajence smí být rodné číslo a kde smí a kde nesmí být rodné číslo uváděno. Takže napříště, až ministrovi vnitra zase ukradnou auto (jako se to stalo Rumlovi), noviny budou smět napsat, že „veřejnému činiteli ukradli auto“. Vidíte ten rozdíl? Věřme, že tentokrát jsou v pozadí pohnutky ideální. Ze zkušenosti vím moc dobře, co je to morbidní zájem bulváru o detaily tragédie. Když jsem byl této zkoušce vystaven, řešil jsem ji otevřenou komunikací, a hle – média se chovala překvapivě slušně, nikdo nelezl přes plot, žádný fotograf nejukal za popelnicí. Bůh ví, že mě tehdy zájem médií netěšil, ovšem podstatně víc mě tížila tragédie sama. A jestli bych tehdy – ani teď, po roce – o něco nestál, tak o to, aby se nějaký upocený poslanec postaral o blaho moje a mé rodiny „ochranným paragrafem“, který bude mít za následek, že napříště, pokud by osud měl navštívit mě a mé blízké, noviny psaly: „Skupina rozběsněných poslanců vypálila dům, ve kterém žije spisovatel O. N. se svou ženou L. K. a psem I., jako pomstu za to, že o nich ošklivě psal.“

Doby prosperity jsou, jak se zdá, pryč, přinejmenším na nějakou dobu. Doba svobody bohužel také. Deka tupého byrokratismu nejdříve zadusila veřejnoprávní televizi. Veřejnoprávní rozhlas se zatím drží: vždy to bylo chytřejší médium než televize, taky proto, že není v tak ostrém centru pozornosti mocných. Dnešek bude černým dnem v dějinách našeho tisku. Veřejnost se bláhově domnívá, že parlament „jim“, tedy novinářům, zaťal tipec. Jenže náhubek dostala i veřejnost. Náhubek má řemínek opatřený řadou dalších dírek k utahování, a jelikož se to povedlo teď, ruka papalášova bude řemínek utahovat dál. Zlověstným obrazem, jak to bude u nás vypadat, je Slovensko. Středoevropský Chávez Fico už se jezdí do Prahy kamarádit s Paroubkem a jistě mu předá své soudružské zkušenosti, jak kroutit novinářské pakáži krkem. V naší ústavní listině práv a svobod je zaklet problém: Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. První dodatek americké ústavy zní: Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; právě tak nesmí vydávat zákony omezující svobodu slova nebo tisku, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd. Vidíte ten rozdíl? Je to rozdíl mezi svobodnou a nesvobodnou společností.

Naše ústava výslovně volá po omezujících zákonech, kdežto americká je prostě zakazuje. Právní paskvil, který dnes vchází v platnost, by jinde nebyl možný. A bude hůř, na řadě je internet, cítím to v kostech.

LN, 1.4.2009