Reklama o knize hovoří jako o „vynikajícím upírském románu od nového amerického mistra horroru“. Asi ke zdůraznění toho, o jakého mistra žánru se jedná, je na obálce citován jeho obecně uznávaný současný velmistr Stephen King. Smysl jeho věty „Žasnu před Danem Simmonsem“ mi není zcela jasný, ale zde bude patrně na vině špatný překlad inkriminovaného výroku z angličtiny, docela ráda bych jej viděla v originále, abych pochopila, co Stephen King vlastně řekl.

Musím ovšem říct, že ať již King žasne nad tím, co Dan Simmons píše, nebo jak to píše, rozhodně to neznamená, že nám při četbě této knihy bude běhat mráz po zádech stejně, jako při čtení knih Kingových. Můj osobní názor je ten, že se vlastně ani nejedná o horror, spíš o drsnou detektivku či detektivní thriller s fantastickými (a tím pádem i mírně hororovými) prvky. Což ovšem dle mého soudu knize na zajímavosti nikterak neubírá.

Velmi originální je i celé pojetí upírů v podstatě vědeckým – a dle mého vlastně i vcelku reálným – způsobem, jako úzké skupinky potomků člověka, u kterého se před staletími vyskytla zvláštní mutace, co se od té doby v jedné rodině přenáší z generace na generaci. Upíry, přeživšími až do dnešní doby, se pak tito mutanti mohli stát mj. i díky tomu, že se jednalo o příslušníka významné aristokracie své doby, který tím pádem měl dostatek možností, jak tuto „zvláštnost“ svou i svých potomků, která přinášela v životě jistá nutná omezení, ukrýt před světem, a zároveň mohl plně využívat všech výhod, jež s sebou také nesla.

Nejsem lékařka ani genetička, takže si nemohu být stoprocentně jistá, jestli Simmonsem nabízené vysvětlení z čistě odborného hlediska na 100% obstojí, ale přinejmenším je to velmi zajímavý a naprosto netradiční náhled na upíry. Některým čtenářům může sice poněkud vadit, že „vědecké vysvětlování vampyrismu“ je možná až přetíženo hromadou odborných pojmů, ale dle mého soudu se v knize tyto sekvence nevyskytují tak často, aby snižovaly její čtivost.

Celý román začíná spíše jako reportáž dobrovolníka nějaké nevládní humanitární organizace, který se právě vrátil z čerstvě post-ceauşeskovského Rumunska. Podle toho, co vím (byť nikoli z vlastní zkušenosti – všem božstvům díky) o poměrech, které v Rumunsku panovaly za tohoto diktátorského režimu a pochopitelně i těsně po jeho pádu, vykreslení situace je velmi realistické. Především v pravdě otřesná situace v rumunských sirotčincích nebyla nijak nadsazována, takže čtenářům slabších povah z této vpravdě pochmurné reality může husí kůže docela naskakovat, možná i mnohem více, než z (patrně neexistujících) upírů.

Vůbec je nutno autorovi uznat ke cti, že – na rozdíl od mnoha svých krajanů – o „postkomunistické“ východní Evropě nepíše úplné nesmysly a i jeho zeměpisné znalosti tohoto regionu jsou velmi na úrovni. Na straně druhé je to způsobeno tím, že autor (jak ostatně poctivě přiznává v poděkováních na konci knihy) co nejpřesněji vycházel z informací lidí, kteří o Rumunsku něco vědí, včetně několika rodilých Rumunů, a dokonce tuto zemi sám navštívil. Podobně precizně a z více zdrojů nastudoval i všechny informace o historické osobnosti valašského vojvody Vlada Tepeše – hraběte Drákuly. Proto „vzpomínkovým sekvencím“, kdy mnoho století starý zakladatel rodu upírů, v knize označovaných rumunským pojmem strigoi, přemítá o svém životě, lze z historického hlediska vytknout velmi málo, pokud vůbec něco. I z těchto částí pak může osoby neinformované o běžných poměrech v pozdním středověku (které ani nevyužily nedávné možnosti poučit se u televizní reprízy vynikajícího Vávrova filmu Kladivo na čarodějnice) poněkud mrazit.

Nesmírně zajímavý je i autorův brilantní postřeh na téma, který faktor se podílel na pádu režimu Nicolaie Ceauşeska. V této souvislosti je zajímavé, že již Karel Kryl o dvě desetiletí dříve geniálně předpověděl, že pro diktátora, který se chce doživotně udržet u moci, není zrovna nejmoudřejší taktikou „velkovýroba“ ztracené generace („…a netuší, že děti z té země, v které mrazí, prostě a bez závěti mu jednou hlavu srazí…“).

Samozřejmě nelze úplně všechny autorovy informace brát smrtelně vážně, především pak popisy některých „reálií“. Z knihy je přece jen patrná jistá americká povýšenost nad „primitivy“ z východního bloku. Třeba to popisování všech východoevropanů jako osob na první pohled mizerně oblečených... Podle autora jsou svým „nevkusným a špatně ušitým oblečením“ na první pohled a takřka na dálku rozeznatelní i na mezinárodních letištích, což je zajisté – slušně řečeno – mírně nadsazené, protože např. u Poláků (za minulého režimu a těsně po něm vyhlášených pašeráků, kteří dokázali ze „západu“ dovézt prakticky cokoli) je podobná představa velmi mimo mísu. Tady si nejsem jistá, jestli si autor přece jen nespletl Poláky s Bulhary, Rusy nebo dokonce Albánci – u těch by mi to připadalo mnohem pravděpodobnější.

Jedinou čestnou výjimkou mezi těmi „východoevropskými burany“ je – poněkud nelogicky, protože možné důvody toho nejsou v románu ani jen jemně naznačeny – jeden z hlavních hrdinů, rumunský student medicíny Lucian, který je vylíčen co do vzhledu skoro jako nějaký ten „muž snů“ z knih autorek typu Danielle Steel.

Stejně tak popis Orient Expresu vypravovaného z Maďarska (!!!) jako přímo „vlaku hrůzy“, kde nefunguje nic od topení až do vodu na záchodě, má dle mého se skutečností velmi málo společné. Byla jsem za minulého režimu v Maďarsku několikrát – a i pouhé vnitrostátní vlaky (o mezinárodních expresech nemluvě) byly na o 100% vyšší úrovni, než běžné vlaky české (kde mezi námi i tehdy aspoň jakš takš tekla voda a fungovalo topení). Takže tady asi zapracovala spíš fantazie autora, protože pochybuji o tom, že se vážně svezl skutečným, z Budapešti vypravovaným, Orient Expresem. Čerti vědí, co mu (pokud vůbec něco) bylo za tento vlak vydáváno.

Taktéž se musíme smířit s tím, že hlavní hrdinka románu, americká lékařka Kate Neumanová, chvílemi – a zejména pak v samotném závěru knihy – dosti připomíná Indiana Jonese v ženském vydání nebo obdobného „neprůstřelného“ typicky amerického hrdinu.

Otázkou je, zda se ve všech těchto scénách jednalo spíše o vyjádření autorovy osobní přezíravosti k obyvatelům postkomunistických zemí a neochvějného přesvědčení o světodějnosti svých krajanů nebo o nutnou „úlitbu“ předpokládanému obecnému vkusu potencionálních čtenářů. Já osobně se domnívám, že patrně o to druhé – a to především s ohledem na konečnou „tečku“ za celou knihou, ze které vyplývá velmi jemný a takřka nepostřehnutelný ironický úšklebek nad kladnými hrdiny z rodu Mirků Dušínů.

Když se však dokážeme povznést nad výše uvedené v podstatě drobné nepřesnosti a nelogičnosti, máme v ruce dosti zajímavou a napínavou knihu, kde se postupně rozplétá několik dějových linií: historie rodu Drákulů, kteří potřebují slavnostním obřadem nastolit svého nového „korunního prince“, snaha lékařky Neumanové a jejího zvláštního přítele, katolického kněze O’Rourkea, zachránit rumunského sirotka, který „trpí“ neobvyklou genetickou vadou, jejímž „vedlejším účinkem“ by ovšem mohl být vývoj stoprocentně účinného léku na AIDS i rakovinu, a k tomu všemu poněkud záhadná postava již zmíněného „sympaťáka“, studenta Luciana, o kterém až do samotného závěru pořádně nevíme, kdo to vlastně je a za kterou stranu „kope“. Ono vůbec především v Rumunsku, kam se po krátkém intermezzu v USA děj knihy vrací, není nejen hlavním hrdinům jasné, komu věřit a komu ne, na koho se lze spolehnout a na koho nikoli. Třeba (dle mého vcelku realisticky vykreslení) rumunští cikáni několikrát dosti zajímavě zamíchají dějem.

A k tomu všemu si připočtěme hlavní klad románu: zdánlivý závěr je sice mírně bombastický a zcela v typicky americkém stylu, ovšem na něj navazující epilog je něčím naprosto neočekávaným.

Zkrátka a dobře se domnívám, že všichni, kteří mají pozitivní vztah k upírům nebo k historické osobnosti Vlada Tepeše a zároveň nepohrdnou docela dobrou detektivkou, vůbec neprohloupí, pokud po této knize sáhnou.

Název: Děti noci
Autor: Dan Simmons
Překladatel: Ivo Reitmayer
Nakladatelství: Perseus
Obálky: Petr Bauer
Redakce: Eva Hallerová
Stránek: 450, Cena: 199 Kč
ISBN: 80-86481-05-0