KAPITOLA PRVNÍ
   MODRÁ PEČEŤ 

   Starý šlechtic měl toho rána špatnou náladu; ti, kdo ho znali celá léta, věděli, že je podrážděný víceméně stále, leč tentokrát si k nevrlosti našel oprávněný důvod.
   „Co je to venku za pozdvižení, Domitie?“ otázal se rozmrzele, když mu sluha, stejně letitý jako on sám, servíroval snídani. „To s tím nemohou biřici něco udělat? K čemu je, u všech bohů, vlastně platíme?“ Uplynulo drahně let od doby, kdy odstoupil z městské rady, avšak dosud nahlížel na záležitosti města jako na vlastní.
   „Obávám se, že nemohou, můj pane.“ Sluha postavil vedle podnosu s paštikou a krajíčky bílého chleba broušený křišťálový pohár a karafu s lehkým zlatým vínem a uctivě poodstoupil. „Ti lidé čekají na průvod, můj pane.“
   „Průvod? Jaký průvod?“
   „Triumfální, pane Talasco. Jakýsi barbarský generál prý dokázal velké věci na Zelené hranici. Král jej za odměnu povolal do Tarantie a uspořádal pro něj velkolepou oslavu. Dnes potáhnou městem a sám král pojede po jeho boku.“
   „Jo, tak tomu věřím,“ zachrochtal baron. „Numedides, to tlusté prase, si nikdy nedá ujít příležitost přikrášlit se cizím peřím. Ale proč tam ti hejhulové vyřvávají už teď? Jak Numedida znám, určitě nevstane před polednem. Takové věci už tu byly. Ten průvod se tu ukáže nejdřív v půlce odpoledne.“
   Pokud Domitius zastával názor, že jeho velitel je tím posledním, kdo by měl jiné – natož samotného krále! – nazývat tlustými prasaty, nedal to na sobě nijak znát. „To jistě, můj pane,“ souhlasil. „Ale znáte dav: každý se sem hrne co nejdřív, jen aby získal místo v první řadě… Níž v ulici už někteří vylezli i na balkóny.“
   Baron přikývl. K nepřístojnostem tohoto druhu docházelo vždy. Jeho dva balkóny naštěstí trčely nad ulicí dost vysoko, aby se na ně lůza nevyškrábala. O to větší měly cenu – pro něj i pro ten úzký okruh bohatých čumilů, kteří věděli, že ctihodný Talasco bývá za podobných okolností ochoten svá místa za příslušnou sumičku pronajmout. Ještě před polednem se začnou předhánět, kdo nabídne víc, pomyslel si spokojeně. Udělal jsem dobře, že jsem se usídlil zrovna na nároží… Jen kdyby nebylo těch zatracených křiklounů.
   S výrazem mučedníka se opřel v křesle a pozdvihl pohár proti světlu. Nebyl právě chudý, ale bylo příjemné vědět, že jeho dva balkony mu ještě dnes nepochybně zaplatí víno na další půlrok…
   * *
   Vstupní dveře baronova domu neústily na hlavní třídu, ale do boční ulice, tiché a liduprázdné. I to mělo své výhody, neboť případní návštěvníci se při takovýchto příležitostech nemuseli prodírat davem… První vlaštovička použila zdobené bronzové klepadlo mnohem dříve, než baron odhadoval, vlastně hned poté, co dojedl paštiku.
   „To je mi nějak ranní ptáče,“ zabručel překvapeně. „Domitie, mrkni se tam.“
   Starý sluha sešel do haly a zamířil ke vchodu; baron, zvědavý, kdože si tak přispíšil, se vyšoural na horní konec schodiště. Mírně nachýlen přes zábradlí sledoval, jak Domitius otáčí klíčem a odtahuje těžkou závoru.
   Venku stál malý chlapík kolem čtyřicítky s uhýbavým pohledem a velkou obálkou v ruce; přes stejnokroj lokaje měl volně přehozený obnošený plášť a baron si pomyslel, že to je jasný doklad úpadku, do něhož nyní za Numedidovy vlády nezadržitelně sklouzávaly i nejvznešenější rody.
   „Z domu Pontiů,“ ohlásil posel pánovitě a ukázal list. „Na odpověď počkám.“
   Domitius pochybovačně pohlédl na sepranou livrej a natáhl ruku pro obálku. Ten muž se mu nelíbil; na obálce se nicméně opravdu skvěla honosná pečeť Pontiů se řekou a třemi mosty, a co víc, ten voskový koláč byl modrý. Domitius jako každý obeznalý komorník v Tarantii věděl, že pečetění půlnočně zbarveným voskem je vévodova osobní libůstka.
   „Tak pojď dovnitř,“ řekl neochotně a ustoupil ze dveří: člověka v pontiovských barvách prostě nepřipadalo v úvahu nechat stát na ulici. „Posaď se, já to odnesu nahoru.“
   Obrátil se a vystoupal na galerii; uvítal, že baron čeká hned nad schody, protože se mu ten chlap dole vůbec nelíbil. To, že někdo nosí livrej jednoho z nejvznešenějších rodů v Tarantii, ještě neznamená, že nemá nenechavé prsty.
   Talasco dopis převzal, prohlédl pečeť a zlomil ji. Rozložil list a jeho obočí nechápavě vylétlo vzhůru; Domitius, jenž nedělal zbůhdarma dvaadvacet let baronova osobního sluhu, mu nenápadně nahlédl přes rameno a i on překvapeně zamžikal.
   Pergamenová blána byla čistá – dokonale oškrábaný palimpsest – a baron už se nakvašeně nadechoval, aby na doručitele zařval, co že to má znamenat, když si oba, pán i sluha, uvědomili, že posel mezitím vyběhl přes dvě třetiny schodiště… Odhozený plášť zavířil halou a ve vetřelcových rukou se zalesklo to, co pod ním dosud schovával: malá celokovová kuše se dvěma tětivami, dvěma páry ramen a pérovými příklopkami, zajišťujícími připravené šipky, aby je uživatel před výstřelem neztratil.
   Baron Talasco býval vojákem a snad proto tváří v tvář ohrožení zareagoval první. Odskočil od zábradlí a rozeběhl se k dubovým dveřím studovny; za sebou zaslechl tvrdé zadrnčení tětivy, následované krátkým, úzkostným vyjeknutím, značícím, že věrný Domitius už patrně o příští mzdu nepožádá, ale neohlížel se a honem vztáhl ruku po závoře. Jestli se mu podaří prosmyknout se na druhou stranu dříve, než se střelec vynoří nad úroveň zábradlí, ještě má naději na záchranu…
   Ano, Talasco kdysi býval vojákem. Jenomže to už bylo dávno, od těch časů jej dělilo příliš mnoho prolenošených let a příliš hluboké jezero vypitého vína. Druhá šipka ho dostihla rychleji, než otevřel dveře; vetřelec sice minul a pouze mu přibodl rukáv ke dřevu, i tím ale barona zbrzdil natolik, že už neunikl. Upuštěná kuše zarachotila na prkenné podlaze a útočník pozdvihl svou druhou zbraň…
   Železné drápy roztříštily starci spánek a odeslaly jej do černé studně smrti.

   KAPITOLA DRUHÁ
   VYHNANCOVA DCERA
   
   Průvod nebyl ani tak velkolepý, jakým oslavil Numedides vlastní korunovaci, ani tak okázalý, jako když Tarantii navštívil ophirský velkokníže Aelfrus, ale i tak pompou předstihl cokoli, co hlavní město spatřilo v posledních dvou letech. O to raději se Corbio rozhodl vyřídit, co vyřídit musel, až po jeho průchodu. Ať si to děvče zachová na dnešní den aspoň jednu pěknou vzpomínku; bozi vědí, že ji bude potřebovat.
   Stála v přední řadě vyčkávajícího davu spolu se strýcem, zarputilým filosofem Aristem, a Corbio se během čekání protlačil dostatečně blízko, aby – chvílemi, když je zrovna nepřehlušil povykující opilec nebo vyvolávání hrbaté preclíkářky – rozuměl jejich slovům.
   „Šedesát trubačů. Sto bubeníků. Dvě stovky chrámových tanečnic. Šest set děvčat, najatých, aby průvod zasypávala růžovými lístky,“ vypočítával právě Aristos kysele. „K tomu peklo ví kolik kejklířů, polykačů ohně, medvědářů a jiné pakáže… Ani nemluvě o nových uniformách palácové stráže, o vínu v kašnách a o těch pár hrstích měďáků, které Numedides jako vždycky milostivě rozhodí lůze. A kdo to zaplatí? My. Ty, já, my všichni. Královská pokladna je vyčerpaná, a i kdyby nebyla, Numedides není natolik blázen, aby to platil ze svého. Takže se někdy zítra nebo pozítří poradí s kancléřem a – pic kozu do vazu! – den nato nám naloží na hřbet novou daň. Jenomže takhle už to dlouho nemůže jít dál; jednoho dne se lidi namíchnou a…“
   „Ale strýčku!“ okřikovala ho dívka, očividně nesvá z toho, jak velezrádné řeči její příbuzný pronáší. „Tak nemůžeš mluvit, to prostě…“
   „Co? Jaképak nemohu,“ přerušil ji filosof rozhorleně. „Jsem svobodný muž! Žádný otrok ani dvorský poskok! A nikdo mi nezabrání, abych říkal zjevnou pravdu… Ostatně,“ dodal s potutelným úsměškem, „nakolik si vzpomínám, neřekl jsem nic špatného. Naopak, prohlásil jsem, že král Numedides není blázen – což bylo velmi zdvořilé, uvážíme-li, že podle obecně sdíleného přesvědčení je dotyčný pán šílený jako vzteklinou stižený ratlík.“
   Dívka pokrčila rameny a odvrátila se, jako by ho už nemohla poslouchat. Ostatně i jiní natočili hlavu stejným směrem, neboť od horního konce Lví aleje doléhaly zvuky činelů a píšťal… Čelo průvodu přicházelo.
   Dokonce i řečný ochlasta nalevo od nich ztichl. Corbio se po něm mimoděk ohlédl a spatřil, že se mezitím přesunul; právě se mnohem víc vzadu cestou ze zástupu tlačil kolem tělnaté matrony, těsně obepnuté zeleným brokátem… Corbio se bez rozmýšlení vzdal podívané na blížící se slávu a prosmýkl se reptajícím hloučkem, aby mu nadeběhl.
   „Zdravíčko,“ oslovil ho vlídně. „Kam ten spěch?“
   Opilec, který náhle vůbec nebyl opilý, střelil pohledem doleva i doprava a pak se pokusil couvnout do davu. Corbio jej chytil za kazajku.
   „Ale no tak,“ domlouval mu, „přece bys teď neodcházel… Škodíš si, příteli. Zatím mám dobrou náladu, ale ručím ti za to, že mne přejde, jestli tě budu muset honit.“
   Muž se vzdal. „Co je?“ zavrčel. „Nic jsem neproved’.“
   „Vskutku?“ Ohař Corbio lítostivě potřásl hlavou. „Tos nikdy neslyšel, že kdo lže, uráží bohy? Ta bába v zeleném za chvilku začne vřískat. Chceš si na to se mnou počkat, anebo to vyřídíme jednodušeji? Ještě můžeš odejít svobodně a po svých; říkám ti rovnou, Křivoprstý, že dneska nemám kdy se s tebou vláčet do lochu. Beztak je tam takových jako ty víc, než se tam vejde. Ale ti dobří sousedé kolem nás to s tebou ochotně vyřídí sami…“ Corbio nastavil dlaň. „Tak bude to?“
   Zloděj uvážil, kolik je v davu kolem nesmlouvavých, ramenatých tovaryšů z řemeslnických dílen, a neochotně sáhl pod halenu. Do Corbiovy ruky dopadl vyšívaný měšec.
   „Tak se mi to líbí, Křivoprstý,“ pochválil ho. „A teď zmiz, než si to rozmyslím… Vlastně ne, počkej! Předtím jsem tě viděl vedle vikomtesy Liany. Jsi si opravdu jistý, že jí nic nechybí?“
   Kapsář se udiveně rozhlédl: „Vikomtesa? Tady?“
   „Ta světlovlasá dívka v modrém,“ poučil jej Corbio. „Liana, dcera vypuzeného hraběte Trimmina.“
   „Jo tak,“ dovtípil se Křivoprstý, proč se vznešená šlechtična tísní na chodníku s řemeslníky, trhovci a slouhy. „Chudák holka. Tý jsem nic neštíp’, ono ani nebylo co… Teda,“ zarazil se, „todle bylo původně určitě na jejím šálu, ale jak se mi to mohlo zapíchnout do vesty, to vážně nechápu. Dyť to nemá za groš ceny…“
   „Já také ne,“ převzal Corbio laciný měděný špendlík, který věru nestál za ukradení. „Nějak ztrácíš úroveň, příteli; snad aby ses raději začal živit poctivě… Teď se ztrať. A hleď, ať tě nějaký čas nepotkám.“
   Zloděj se vzdaloval zdánlivě zkroušeně, jakmile však bezpečně uklouzl z Corbiova dosahu, zastavil a hlasem plným žluči křikl: „Todle už nejni město, to je zvěřinec! Jen doufám, Ohaři, že až narazíš na Tygra, zadávíte se navzájem!“
   Corbio pokrčil rameny a obrátil se zpět k míjejícímu průvodu. I on se již o Tygru cosi doslechl, ale považoval jej za výplod vínem a lacinou kořalkou ztěžklých mozků – nic, čím by se musel znepokojovat, tím spíš, že jestli se ty povídačky byť jen z části zakládaly na pravdě, pak Tarantijský tygr zřejmě toliko ubíral práci městské stráži a soudům…
   O tu, která Corbia čekala teď a tady, se ale musel postarat sám. Především se protlačil k brokátem oděné ženě, aby jí vrátil měšec; příkře ji přitom pokáral, aby si na své věci dávala lepší pozor, čímž jí rovnou zarazil případné díky v hrdle a vyhnul se dalšímu zdržování. Potom už se mohl – tak jak měl a chtěl – věnovat vikomtese Lianě.
   „Myslím, že toto patří vám, slečno Liano,“ oslovil ji zdvořile a podal jí špendlík. „Náhodou to skončilo v mojí ruce, když…“
   Umlkl, neboť právě v tu chvíli je míjel králův pozlacený vůz a všechny zraky se upřely na oslavovaného generála. Vedle zakrslého a neforemně tlustého krále se vyjímal jako bronzová socha a nebylo ani třeba pověsti, jež jej předcházela, aby každý poznal, že tenhle muž je opravdový válečník… Vskutku, Corbio sice nemohl posoudit, jakým je barbar velitelem, avšak na pěsti by s ním rozhodně bojovat nechtěl. A na meče radši taky ne, pomyslel si, když zahlédl bleskový kočičí pohyb, jímž ten člověk zachytil kytici, hozenou jakousi obdivovatelkou.
   „Tak tohle je ten slavný Conan,“ zabručel poté, co vůz přejel. „Musím přiznat, že působí opravdu velkolepě…“
   Mladá šlechtična – dosud se špendlíkem v prstech – k němu zpola zvědavě a zpola rozpačitě zvedla oči.
   „Asi bych vám měla poděkovat,“ pronesla váhavě. „Jsem ovšem v nevýhodě, pane. Vy víte, kdo jsem já, avšak obávám se, že já o vás totéž říci nemohu…“
   „Corbio,“ představil se stručně, „Corbio od městského soudu. A s politováním přiznávám, že jsem za vámi přišel se služebním posláním.“
   „Corbio?“ Filosof Aristos svraštil obočí. „To jméno mi není neznámo. Čímpak jsme si vysloužili pozornost tak proslulého lovce lupičů a vrahů? Nakolik je mi známo, ani moje neteř ani já jsme žádný zákon neporušili,“ zavrčel nedůtklivě. „Ačkoli nepopírám, že za této vlády začasté není třeba spáchat nějaký zločin, aby se člověk ocitl na špatné straně mříží. Kupříkladu osud mého švagra…“
   „Právě ten mne sem přivedl,“ skočil mu Corbio do řeči. „Nesmírně lituji,“ obrátil se znovu k Lianě, „nicméně musím vám nerad sdělit, že váš otec před třemi dny zemřel. Tu zprávu přinesl posel z pohraničí teprve dnes ráno… Vrchní soudce Festinus mne pověřil, abych vám vyřídil, že jeho titul tím podle dědického práva bez ohledu na předchozí rozsudky přechází na vás; ode dneška už tedy nejste pouhá vikomtesa, ale hraběnka z Trimmina. Chápu, že je to slabá náplast na ránu způsobenou ztrátou nejbližšího příbuzného, jenomže…“ Bezradně rozhodil ruce: „Co se stalo, nikdo nezvrátí.“
   Novopečená hraběnka na něj vytřeštěně zírala, očividně příliš ohromená, než aby se zmohla na odpověď. Její strýc se vzpamatoval rychleji.
   „Festinova péče je skutečně dojemná,“ prskl popuzeně, „ale k titulu patří také statky. Jak to bude s těmi? To je věc pro Lianu mnohem důležitější, než vědět, že se smí nazývat jménem, jež jí tak jako tak patřilo… A o tom jsem nějak neslyšel ani slovo!“
   Corbio na filosofa chladně pohlédl. „To musí rozhodnout samo Jeho Veličenstvo,“ oznámil mu. „Můžete zkusit krále požádat, aby hraběnce z Trimmina její statky vrátil, nicméně…“
   Pokračovat nemusel. Oba věděli, že pravděpodobnost, že Numedides jednou získaný majetek vydá, je zhruba taková, jako že v červenci zasněží.
   
   * *
   Corbio doufal, že po vyřízení smutné záležitosti Trimminova rodu se bude moci vrátit do soudní budovy a věnovat se několika dlouho odkládaným listinám, leč nestalo se tak. V půli cesty jej dohnal poslíček se vzkazem od kapitána stráže Onufra a Corbiovi nezbylo, než obrátit své kroky zpátky k ulici Gryfů a ujmout se vyšetřování v domě barona Talaska.

   KAPITOLA TŘETÍ
   NOC MASEK

   Hostinec U krokodýla měl nejednu chybu, všechny však vyvažovala jediná výhoda – jeho majitel nikdy nekladl více otázek, než bylo nezbytně nutné. Zachtělo-li se kterési společnosti posedět v soukromí mimo zvídavé zraky nezasvěcených, oddělené místnosti v patře jí byly k službám, a jediným hlediskem, zajímajícím provozovatele tohoto pozoruhodného podniku, bylo množství mincí, jež pánové či dámy utrousí do nastavené dlaně…
   Dnešního večera se v proslulém salonku sešli k poradě čtyři muži. Tři z nich se těšili jisté vážnosti v kruzích na hony vzdálených šlechtické smetánce Horního Města: prvním byl Folio, náčelník malé tlupy raubířů, zaopatřujících si živobytí číháním v temných uličkách a úspornou prací s obušky a noži, druhým, mnohem ceněnějším, pokřivený mužík nezdravého vzhledu, nazývaný prostě Škrabák, a třetím zavalitý, nevlídnému jezevci podobný chlapík, obecně známý jako Markýz Kudla. Totožnost čtvrtého, toho, který je sezval, zůstala utajena dokonce i jim třem. Nikdy jej nespatřili bez sametové masky, jež mu i nyní zakrývala tvář, a nikdo z nich nebyl natolik pošetilý, aby pátral, čí obličej se pod ní skrývá. Mezi sebou mu – právě pro tu škrabošku – říkali Lord Sameťák; to stačilo.
   „Nuže,“ zahájil shromáždění, „náš první společný podnik je za námi. Všichni víte, že toto – hm… – představení proběhlo bez sebemenšího zaškobrtnutí přesně podle plánu; otázkou zůstává pouze, nakolik bylo výnosné. Pane Folio, jak jsme na tom?“
   „Nic moc,“ odvětil dotázaný. „Na hotovosti tam toho dědek moc neměl a když jsem vyplatil svý chlapce, zbylo sotva dvě stě zlatejch… Jo, shrábli jsme sice nějaký šmuky a stříbrný nádobí, ale tydle věci jsou skoro k ničemu. Na vostro je prodat nemůžem a skupníci nás vodřou na kost.“
   „Kdože to? Skupníci?“ podivil se maskovaný. Potom pochopil: „Ach tak, překupníci kradeného zboží… S těmi ovšem jednat nebudeme. Nabídneme svůj tovar tomu, kdo dá plnou cenu, nějakému kupci nebo klenotníkovi… Někomu s dobrou pověstí, žádnému ubožáckému šejdíři,“ dodal opovržlivě.
   „Zbláznil jste se?“ vyjel na něj Folio. „Povídám, že na vostro to prodat nejde. Každej, kdo se na ty krámy podívá, vokamžitě pozná, vodkaď jsou, a kdo s nima vyleze na světlo, jako by si už sám navlík’ smyčku!“
   „Zde v Tarantii jistě,“ souhlasil Lord Sameťák, „ovšem v Belveru či v Ianthe už nikoli, a tam to také pošleme. Jak, to již je moje starost… Markýzi, příteli, vás jsem tuším pověřil jistým zcela svébytným úkolem. Dbal jste mých slov a přinesl, oč jsem žádal?“
   Nájemný vrah se zašklebil: „To teda byla objednávka, to vám řeknu… Ale jo, všechno je to tady,“ vysypal na stůl brašnu plnou listin. „Ale že jste chtěl, abych se podíval i na míň obvyklý místa, počítám, že to, co hledáte, bude tohle,“ přihodil další kousek pergamenu, dosud ukrytý v míšku na opasku. „Našel jsem to za rámem jednoho obrazu, ale ať mě Derket stáhne z předkožky i z kůže, jestli mám ponětí, co to má bejt.“
   Maskovaný se pro list natáhl a pečlivě jej prohlédl. Při levém okraji se nad sebou skvěl sloupeček pěti pečlivě vyrovnaných černých obdélníčků; vedle nich se nacházela další vyčerněná plocha, rozčleněná několika výběžky do tvaru nepravidelného hranatého trojzubce, a šikmo zleva doprava přes to všechno běžela dlouhá šipka, dotýkající se jednoho rohu horního obdélníku a nejdelšího z výběžků onoho útvaru vpravo. Vespod na místě podpisu pak uviděl značku, podobnou letícímu sokolovi.
   „Ano, to je opravdu ono,“ přikývl spokojeně. „A tím, že vám to nic neříká, se netrapte. Já vím, co to znamená… Lze říci, že je to poukázka na tři sta tisíc zlatých; naneštěstí sama o sobě nepostačuje. Musíme se zmocnit ještě přinejmenším dvou, abychom se k tomu majetku dostali, a to již bude těžší, než získat právě tuto… Leč,“ luskl prsty, „jsme na dobré cestě. Věřím, že se k cíli jistotně dobereme, tak či onak.“
   Jeho sametová škraboška ponechávala odhalená pouze ústa; úsměv, jenž je po poslední větě zkřivil, však byl natolik mrazivý, že se choulostivý Škrabák zachvěl.
   „Začíná tu být nějak zima,“ zabručel ve snaze své pocity zakrýt. „Snad abych radši zavřel okno…“ Odstrčil židli od stolu a vstal, aby svá slova obrátil ve skutek.
   
   * *
   Muž, naslouchající jejich rozhovoru z vnější strany budovy, taktak uhnul do bezpečí. Přitiskl se k fasádě, když se padělatel vyklonil, aby dosáhl na dřevěnou okenici, a sotva se okno zabouchlo, rychlými a zkušenými přírazy vyšplhal po svěšeném laně na střechu.
   Škoda, pomyslel si, zatímco je odvazoval od kamenného hranolu komína. Zrovna to začínalo být zajímavé… Ale noc je ještě mladá a Tygr může udeřit i jinde.
   Smotal provaz a zastrčil jej za opasek. Když se rozeběhl po taškovém hřebeni, žlutočerné pruhování na jeho oděvu se v měsíčním světle mihotalo jako přízračné plameny.
   * *
   O dvě hodiny později a víc než tucet ulic dál se pouliční kráska jménem Hanna rozhodla, že toho ponocování má pro dnešek už dost. Bylo příliš pozdě, aby ještě mohla doufat v nějakého zákazníka; znechuceně odhodila vadnoucí šeříkovou větvičku a vydala se na cestu ke špinavému podnájmu, jejž z nedostatku lepšího označení nazývala svým domovem… Že přicházejí potíže, poznala, sotva se Knuta Knud vynořil zpoza rohu.
   „Dneska to balíš nějak brzo, kytičko,“ zasmál se na ni křivozubě. „Určitě sis přišla na pěknou hrstičku stříbra… A ráda se rozdělíš s chudákem, kterej nemá, kam by hlavu složil,“ dodal zlověstně.
   „Hrstičku stříbra?“ vyprskla a snažila se, aby to znělo opovržlivě a sebejistě, ač v duši žádnou jistotu v nejmenším necítila. „Kde by se nabralo! Vydělala jsem s bídou čtyři měďáky, a ty potřebuju pro Mámu Basse… Ani nebudu mít zač si zejtra koupit snídani, a ty hned o celý hrsti stříbrňáků!“
   Spěšně zatěkala očima temnou ulicí. Jestli je Knud sám, snad se z toho ještě dostane – byl to hulvát, ale bylo ho možné ošálit. Nanejvýš ho bude muset uspokojit tak, jako obsluhovala své zákazníky; o jednoho víc nebo míň. Ovšem jestli s ním přišel taky Lasička, Knud se nebude chtít před kamarádem shodit, a pak nejenže přijde o všechny pracně vydělané peníze: nakonec bude ráda, když jí nevyrazí pár zubů nebo jenom tak pro legraci nezpřelámou žebra…
   Leč ramenatý obr se tentokrát tak snadno odbýt nedal. „Jen se nedělej, couro,“ zavrčel. „Dobře víme, že si ulejváš prachy do tý svý fajnový botičky… Dost žvanění a stříbro sem!“ Ani nečekal na odpověď a uštědřil jí ránu, až si sedla.
   Pokusila se odtáhnout z dosahu, ale Knud byl rychlejší. Přiskočil k ní a serval jí přiléhavé kozinkové botky – jednu z jejích mála pých – s nohou; mohla nanejvýš bezmocně sledovat, jak je obrací podešví vzhůru a vytřepává namáhavě získaný výdělek dnešního dne do bláta…
   „Mor na tebe, ty synu prašivinou stižené muly!“ vybuchla. „Přála bych ti, aby ti Tygr urval koule!!!“
   „Tygr?“ zachechtal se Knuta a sbíral roztroušené mince. „Tý povídačky se tak leknu… Stejně si ji vymyslely akorát ufňukaný poběhlice. No řekni sama, copak na vás někomu záleží? Leda hrobníkovi, když už je po vás a von prodává jinejm ty vaše háby.“
   Ten výsměch ji ranil možná víc než surový útok nebo ztráta peněz; bolestně si uvědomovala, že život – a natož city – laciné děvky nemají v tarantijských ulicích ani takovou cenu jako kýchnutí. Pro slzy dokonce málem přehlédla i to, že se s nízké kůlny za Knudovými zády měkce snesla žíhaná postava.
   „Není moudré hovořit nevážně o šelmách noci,“ pronesl jasný, bezstarostný hlas. „Nikdy nevíš, jestli náhodou zrovna neloví.“
   Lupič se otočil s rychlostí u tak velkého muže nečekanou. Nově příchozí byl štíhlý, oblečený do přiléhavého, černožlutě pruhovaného trikotu a tvář mu kryla maska velké kočky s hrozivými tesáky.
   „Tak Tygr sám, jo?“ ucedil Knud. „No, uvidíme, kdo s koho!“ V rabiátově ruce se objevil ošklivý zahnutý nůž.
   „Když to chceš takhle…“ Muž s tygřím obličejem sjel dlaněmi ke kyčlím. Pár podivných kovových předmětů, dosud zavěšených po stranách opasku, jako by sám vskočil do jeho pěstí – a když zvedl ruce, trčely z nich náhle třípalcové železné spáry.
   Knuta vykřikl a zaútočil. Tygr ukročil, aby se vyhnul letícímu tělu, a sekl drápy. Knud bolestně vyjekl; když se sbíral s dlažby, držel si předloktí poznamenané čtyřmi rovnoběžnými šrámy a jeho nůž ležel o dobře patnáct stop dál…
   „Chceš ještě?“ optal se Tygr přívětivě. „Anebo už máš dost?“
   Knud, vylekaný, jak už podobní rváči bývají, narazí-li na někoho, kdo se nezalekne jejich velikosti, couval a vrtěl hlavou. Pouze Hanna si všimla pohybu ve stínech.
   „Pozor, Tygře!“ křikla. „Za tebou!“
   Lasička, jenž – jak se obávala – skutečně nebyl daleko, se nevrhl do boje tak bezhlavě jako jeho společník. Obeznale zdvihl dlouhou zbraň, spíš mečík než dýku, a blížil se opatrnými, málem tanečními krůčky.
   To už nebyl tak snadný soupeř. Tygr ho nechal přijít tak blízko, nakolik se Lasička odvážil, a vyčkal dokonce i jeho prvního útoku. Teprve když načerněný mečík kmitl vpřed, švihl před sebe současně oběma pažemi a uvěznil jej v kleci překřížených drápů… Strhl zaklíněnou čepel stranou, protočil se podél ní k Lasičkovi a pokusil se ho zasáhnout loktem do středu hrudi těsně pod žebra, tam, kde jediný ostrý úder vymáčkne z člověka dech a zneškodní jej. Drobný lupič však byl příliš rychlý – uhnul Tygrovi podobně jako on sám předtím Knudovi a ještě po něm stačil levičkou seknout menším, doteď ukrytým nožem…
   Tygr sykl, když mu Lasičkovo ostří poznamenalo bok. Tahle hra už zacházela příliš daleko; bylo načase ji ukončit. „Tebe už jsem myslím viděl,“ poznamenal takřka přátelsky, zatímco se stahoval z dosahu nože. „To tys zatnul tipec té žábě u Chrámu cizích bohů, že?“
   Hanna mžikla. O téhle vraždě slyšela, jako asi každý v Tarantii. Obětí se stala malá holčička, ani ne desetiletá; někdo ji surově zmlátil, znásilnil a nakonec podřízl, a to všechno jen pár kroků od shromaždiště karavan, kde chodila pořád spousta lidí… Díky jejímu mládí případ pobouřil i hodně jinak otrlých příslušníků podsvětí.
   „Toulal jsem se té noci poblíž,“ pokračoval Tygr. „Přišel jsem pozdě, ale ještě jsem tě zahlédl odtamtud utíkat… Slíbil jsem si tehdy, že až tě potkám příště, zaplatíš.“ Rozpojil drápy, dosud blokující Lasičkův mečík, a trochu couvl. Lupič využil uvolnění a rovněž poodstoupil; zbraň však ponechával ve vyčkávavém šermířském střehu.
   „A ta chvíle je tady,“ dodal Tygr a skočil. Levicí srazil čepel mečíku dolů, pravičkou jako by se opřel o Lasičkovo rameno a přenesl se přes mužíka jako kejklíř, metající hvězdu; za jeho zády dopadl pružně na nohy a střelhbitě se otočil, připraven k novému útoku, nicméně ten už nebyl třeba. Lasička s nevěřícným výrazem marně tiskl dlaň na místo nad klíční kostí, odkud mu z proťaté tepny proudem stříkala krev; o vteřinu později se mu podlomila kolena a malý vrah padl na tvář, upíraje hasnoucí oči do prachu a bláta, jež bylo tolik let jeho domovem…
   Tygr se napřímil a dvěma klidnými kroky se vrátil k Hanně a Knutovi. „Sesbírej to,“ ukázal na rozházené mince a hrůzou bledý Knud roztřeseně poslechl. „Tak, dobře. A teď bys měl dámu doprovodit domů, ať už ji nic zlého nepotká… Protože kdyby se jí snad mělo něco stát,“ snížil Tygr významně hlas, „dnes nebo kdykoli jindy, přičtu ti to k tíži. Tudíž uděláš líp, když na ni napříště budeš dávat pozor.“
   Odvrátil se od nich, zvedl Lasičkovo tělo jako balík a než se vzpamatovali, zmizel i s bezvládným břemenem ve tmě.

Leonard Medek: Conan a Tarantijský tygr.
Cena 179 Kč, 250 stran. Brožovaná.
Nakladatelství Klub Julese Vernea - Poutník
Vyšlo v listopadu 2005.