Další mág

Kapitola 24

Září 1809

   Pan Drawlight se pootočil na židli, usmál se a prohlásil: „Tak to vypadá, že máte rivala, pane.“
   Než pan Norrell dokázal vyrukovat s vhodnou odpovědí, Lascelles se zeptal, jak se ten muž jmenuje.
   „Strange,“ řekl Drawlight.
   „Toho neznám,“ opáčil Lascelles.
   „Ale ne!“ oponoval Drawlight. „Myslím, že musíte. Jonathan Strange ze Shropshiru. Dva tisíce liber ročně.“
   „Nemám nejmenší tušení, koho máte na mysli. Ale počkejte! Není to ten muž, který za studií na Cambridgi vyděsil kočku, která patřila rektorovi koleje Corpus Christi?“
   Drawlight přisvědčil, že právě to je on. Lascelles si ho okamžitě vybavil a oba se zasmáli.
   Pan Norrell zatím mlčel jako zařezaný. Drawlightova úvodní poznámka mu byla hroznou ranou. Připadal si, jako by se Drawlight otočil a udeřil ho – jako by se otočila postava na obraze, nebo stůl či židle, a praštila ho. Ten úlek mu téměř vyrazil dech; byl si naprosto jist, že z toho onemocní. Pan Norrell se ani neodvažoval pomyslet, co Drawlight řekne dalšího – třebas něco o větších schopnostech – o vykonaných zázracích, vedle nichž by ty Norrellovy vypadaly zcela žalostně. A to si dal takovou práci, aby mu žádní rivalové nemohli vyrůst. Cítil se jako člověk, který v noci obchází svůj dům, zavírá dveře i okenice, jen aby zaslechl, jak někdo lomozí o patro výš.
   Když však rozhovor pokračoval, nepříjemné pocity ustoupily a pan Norrell se cítil bezpečněji. Jak Drawlight a Lascelles mluvili o Strangeových kratochvilných výletech do Brightonu, o návštěvách Bathu a Strangeově statku ve Shropshiru, pan Norrell si řekl, že už chápe, co tenhle Strange musí být za člověka: povrchní světák, který se Lascellesovi v lecčems podobá. A pokud je tomu tak (říkal si pan Norrell v duchu), není pravděpodobnější, že věta „Máte rivala“ nebyla určena jemu, ale Lascellesovi? Tenhle Strange (myslel si pan Norrell) musí být Lascellesův rival v nějakém milostném románku. Norrell se zadíval na své ruce sepnuté v klíně a usmál se své pošetilosti.
   „Takže,“ nadhodil Lascelles, „Strange je teď mág?“
   „Hm,“ řekl Drawlight a obrátil se k panu Norrellovi. „Určitě ani jeho největší přátelé by si nedovolili srovnávat jeho vlohy s talentem váženého pana Norrella. Mám ale za to, že si jej v Bristolu a Bathu považují. Právě teď je v Londýně. Jeho přátelé doufají, že budete tak laskav a udělíte mu audienci – a mohl bych být tak smělý a vyjádřit přání být u toho, až se dva praktičtí mágové sejdou?“
   Pan Norrell zvedl oči jen velmi pomalu. „Rád se s panem Strangem setkám.“
   Pan Drawlight nemusel dlouho čekat, než se stal svědkem závažného rozhovoru mezi dvěma mágy (což bylo jen dobře, protože pan Drawlight čekání nesnášel). Pan Strange dostal pozvánku a jak Lascelles, tak Drawlight si jeho návštěvu nenechali ujít.
   Ukázalo se, že pan Strange není ani tak mladý, ani tak pohledný, jak se pan Norrell obával. Měl blíže k třicítce než k dvacítce, a pokud si jiný gentleman může dovolit posuzovat tyto záležitosti, nebyl ani v nejmenším pohledný. Nikdo se však ani nenadál, že si s sebou přivede hezkou mladou ženu: paní Strangeovou.
   Pan Norrell se ze všeho nejdřív Strange zeptal, zdali s sebou přinesl své spisy. Velmi rád by si totiž přečetl, co pan Strange napsal.
   „Napsal?“ zarazil se pan Strange. „Jsem bohužel v rozpacích, co na to odpovědět. Nic jsem nenapsal.“
   „Ach!“ vzdychl pan Norrell. „Pan Drawlight mi řekl, že vás požádali o článek pro Pánský magazín, ale třebas...“
   „Á, tohle!“ opáčil Strange. „Zatím jsem o tom příliš nepřemýšlel. Nichols mě ujistil, že to bude potřebovat až přespříští pátek.“
   „Od pátku za týden, a on ještě nezačal,“ vydechl pan Norrell ohromeně.
   „Víte,“ řekl Strange, „čím rychleji podle mě dostane člověk myšlenky z hlavy na papír, aby to mohlo jít k tiskaři, tím lépe. Odvážil bych se tvrdit,“ a přátelsky se na pana Norrella usmál, „že vám to přijde zrovna tak.“
   Pan Norrell, kterému se zatím nepodařilo dostat z hlavy na papír a pak k tiskaři byť jen jednu jedinou věc a jehož veškeré práce se nacházely v různém stadiu revize, nic neřekl.
   „Co se námětu týče,“ pokračoval Strange, „ještě o něm nemám úplně jasno, nejspíš ale vyvrátím Portisheadův článek v časopisu Moderní mág¹. Viděl jste ho, pane? Zuřil jsem kvůli němu celý týden. Portishead se snažil dokázat, že moderní mágové si nemají co začínat s elfy. Jedna věc je připustit, že už ty bytosti neumíme vyvolat – ale něco úplně jiného je přece zříct se veškerých úmyslů na využití jejich služeb! Taková přecitlivělost mě dokáže dopálit. Ze všeho nejvíc mne ale zaráží, že jsem ještě neviděl jedinou kritiku Portisheadova článku. Když už teď máme něco na způsob magické komunity, bylo by podle mě dost špatné, kdybychom takové bláboly nechali nevyvrácené.“
   Strange očividně dospěl k názoru, že toho namluvil až dost, a počkal si, dokud na to někdo nezareaguje.
   Po chvíli ticha pan Lascelles poznamenal, že lord Portishead onen článek napsal na výslovné přání pana Norrella a s páně Norrellovou pomocí a souhlasem.
   „Vážně?“ Strange to naprosto ohromilo.
   Znovu se rozhostilo ticho, načež se Lascelles unyle optal, jak se tak člověk dnes může naučit kouzlit.
   „Z knížek,“ odpověděl Strange.
   „Ach, pane!“ ozval se pan Norrell. „Jak rád tohle slyším! Zapřísahám vás, abyste nemarnil čas ničím jiným a věnoval se výlučně ustavičnému čtení! Žádná oběť času ani potěšení na to nemůže být příliš velká!“
Strange si pana Norrella změřil poněkud ironickým pohledem a potom poznamenal: „Velkou překážkou mi ovšem vždy byl nedostatek knih. Vy si ani neumíte představit, pane, jak málo knih magie zůstalo v Anglii v oběhu. Všichni knihkupci se shodují, že ještě před pár lety jich byla spousta, ale nyní...“
   „Opravdu?“ skočil mu pan Norrell spěšně do řeči. „Nu, to je mi věru prapodivné.“
   Následné ticho bylo obzvláště trapné. V pokoji seděli jediní angličtí mágové moderní doby. Jeden se přiznal, že nemá žádné knihy; druhý, jak bylo dobře známo, jimi měl nacpané dvě knihovny. Už jen pouhá slušnost by panu Norrellovi měla velet, aby nabídl pomocnou ruku, byť by to byl třebas jen malíček; ale pan Norrell neřekl nic.
   „K rozhodnutí stát se mágem vás musely přivést dost zvláštní okolnosti, ne?“ nadhodil pan Lascelles po chvíli.
   „Máte pravdu,“ odpověděl Strange. „Hodně zvláštní.“
   „A neprozradíte nám, co to bylo za okolnosti?“
   Strange se zlomyslně usmál. „Pana Norrella jistě velmi potěším přiznáním, že právě on mě dovedl k magii. Dalo by se vlastně říct, že pan Norrell ze mne udělal mága.“
   „Já?“ vykřikl pan Norrell vyděšeně.
   „Popravdě řečeno,“ vložila se do toho rychle Arabela, „on předtím vyzkoušel všechno ostatní – zemědělství, poesii, slévárenství. Během jednoho roku vystřídal celou řadu zaměstnání, ale u žádného z nich nevydržel. Dřív či později k magii stejně musel dospět.“
   Po další odmlce Strange pravil: „To jsem netušil, že lord Portishead psal na váš pokyn, pane. Snad budete tak laskav a něco mi vysvětlíte. Přečetl jsem všechny eseje jeho lordstva v Přátelích anglické magie a v Moderním mágovi, ale zatím jsem nenarazil na jedinou zmínku o Králi Havranovi. To opomenutí je tak nápadné, až si začínám myslet, že musí být záměrné.“
   Pan Norrell přikývl. „Krom jiného usiluji o to, aby tento člověk upadl v naprosté zapomnění, jak zasluhuje.“
   „Ale bez Krále Havrana by přece nebyla magie ani mágové, ne, pane?“
   „Zajisté, to si veřejnost skutečně myslí. Ale i kdyby se ten názor zakládal na pravdě – a jsem dalek toho, abych něco takového připustil –, již dávno ztratil jakýkoli nárok na naši úctu. Vždyť co udělal, když přišel do Anglie? Vyhlásil jejímu právoplatnému králi válku a obral ho o polovinu království! A měli bychom vy a já, pane Strangi, vytrubovat, že si takového člověka bereme za vzor? Že právě jeho považujeme za prvního mezi námi? Přispěje to k větší úctě k našemu povolání? Přesvědčí to královy ministry, aby nám důvěřovali? To si nemyslím! Ne, pane Strangi, jestli ho nemůžeme odsoudit k zapomnění, pak je naší povinností – vaší i mou – šířit k němu nenávist! Dát všem najevo, jak moc se nám hnusí jeho prohnilá povaha a zlovolné skutky!“
   Bylo zjevné, že ti dva mágové se výrazně liší jak svými názory, tak povahou. Podle Arabely Strangeové nemělo smysl, aby ti dva setrvávali v jedné místnosti a nadále se dráždili, a tak spolu se Strangem krátce poté odešla.
   První, kdo nového mága zhodnotil, byl přirozeně pan Drawlight. „Hmm!“ řekl ještě předtím, než se dveře za Strangeovými zády zavřely. „Nevím, jak o něm smýšlíte vy, ale já jsem z něj úplně paf. Od několika lidí jsem slyšel, že je to pohledný muž. Řekněte mi, jak to asi mohli myslet? S tím jeho frňákem a vlasy. Ta jejich červenohnědá barva je tak zrádná – nic nevydrží – jsem si zcela jist, že jsem v ní viděl stříbrné nitky. A to mu nemůže být víc než – kolik? – třicet? Nebo snad dvaatřicet? Na druhou stranu jeho choť je naprosto rozkošná. Taková vitalita! Ty hnědé lokny, tak rozkošně upravené! Škoda jen, že se předem nevyptala na londýnskou módu. Mušelín s květovaným potiskem, co na sobě měla, byl jistě velmi hezký, ale já bych na ní raději viděl něco mnohem stylovějšího – řekněme olivově zelené hedvábí zdobené černými stužkami a sekanými černými korálky. Chápejte, to je jen první dojem – až ji uvidím znovu, možná mě napadne něco úplně jiného.“
   „Myslíte, že lidé na něj budou zvědaví?“ zeptal se pan Norrell.
   „Ale jistě,“ opáčil pan Lascelles.
   „Ach!“ povzdychl si pan Norrell. „Pak se velmi obávám – pane Lascellesi, byl bych velice rád, kdybyste mi v tom mohl poradit –, velmi se obávám, že lord Mulgrave by pro pana Strange mohl poslat. Zápal jeho lordstva pro využití magie ve válce – sám o sobě samozřejmě chvályhodný – ho naneštěstí podnítil k tomu, aby si přečetl všemožné knihy o dějinách magie a utvořil si názory na to, co v nich našel. Přišel s plánem vyvolat čarodějnice, které by mně pomáhaly porazit Francouze – nejspíš má na mysli ty napůl nadpřirozené, napůl lidské bytosti, na něž se obraceli zlovolní lidé, když chtěli uškodit svým sousedům – zkrátka a dobře takové čarodějnice, jaké Shakespeare popisuje v Macbethovi. Požádal mne, abych povolal tak tři čtyři, a příliš ho nepotěšilo, když jsem to odmítl udělat. Moderní magie toho dokáže spoustu, ale vyvolání čarodějnic by mohlo každému nadělat nesmírné starosti. Teď se ale obávám, že by se lord Mulgrave mohl obrátit na pana Strange. Pane Lascellesi, nedomníváte se, že by to mohl udělat? A vzhledem k tomu, že pan Strange nechápe, co to obnáší za rizika, mohl by to vyzkoušet. Možná by bylo nejlépe napsat siru Walterovi a požádat ho, jestli by laskavě jeho lordstvo nevaroval před panem Strangem.“
   „Pro to není důvod,“ mínil Lascelles. „Pokud se vy domníváte, že magie pana Strange není bezpečná, ono se to brzy rozkřikne.“
   O pár hodin později se na počest pana Norrella pořádala v domě na Great Titchfield Street večeře, jíž se zúčastnili i pan Drawlight a pan Lascelles. Netrvalo dlouho a někdo se pana Norrella zeptal, co si myslí o tom shropshirském mágovi.
   „Pan Strange,“ prohlásil pan Norrell, „na mne zapůsobil jako velice milý gentleman a velmi talentovaný mág, jenž dost možná bude solidním přírůstkem do naší profese, jejíž stavy jsou poslední dobou bezpochyby notně prořídlé.“
   „Pan Strange má pár velmi kuriózních představ o magii,“ nechal se slyšet Lascelles. „Neobtěžoval se seznámit se s moderními názory na toto téma – čímž přirozeně myslím názory pana Norrella, které oslnily svět svou srozumitelností a výstižností.“
   Pan Drawlight zopakoval názor, že Strangeovy rusé vlasy toho příliš nevydrží a že šaty paní Strangeové sice nebyly nejmódnější, ale zato byly z velmi hezkého mušelínu.
   Zhruba tou dobou, co probíhala tato konverzace, seděla jiná skupina lidí (mezi nimi pan a paní Strangeovi) u večeře ve skromnějším salónu v domě na Charterhouse Square. Přátelé pana a paní Strangeových byli samozřejmě napjati, co si ti dva myslí o velkém panu Norrellovi.
   „On doufá, že Král Havran brzy upadne v zapomnění,“ vyprávěl Strange užasle. „Co vy na to? Mág, který doufá, že Král Havran brzy upadne v zapomnění! Kdyby se přišlo na to, že arcibiskup z Canterbury potají pracoval na zatajení Nejsvětější Trojice, dávalo by mi to zhruba stejný smysl.“
   „Je jako muzikant, který si přeje utajit hudbu pana Händela,“ přidala se lady v turbanu a zvedla k ústům další sousto artyčoků s mandlemi.
   „Nebo jako rybář, který by lidi ze všeho nejradši přesvědčil, že moře neexistuje,“ řekl jeden gentleman a nabodl velký kus parmice v dobré vinné omáčce.
   Další lidé si pak pospíšili s podobnými příklady pošetilosti a smáli se jim všichni až na Strange, jenž se mračil do talíře.
   „Myslela jsem, že jsi chtěl pana Norrella požádat o pomoc,“ řekla Arabela.
   „Jak jsem mohl, když jsme se hádali už od první chvíle, co jsme se spatřili?“ opáčil Strange. „Nelíbím se mu. Ani on mně.“
   „Že se mu nelíbíš?! Nu, možná jsi mu nebyl sympatický. Ale za celou dobu, co jsme tam byli, se nepodíval na nikoho jiného. Jako by tě chtěl zhltnout pohledem. Troufla bych si tvrdit, že trpí osamělostí. Celá léta studoval a v životě se neměl komu svěřit. Rozhodně ne těm protivům – zapomněla jsem, jak se jmenují. Ale když se teď s tebou seznámil – a ví, že si s tebou může promluvit – nu! bylo by velmi zvláštní, kdyby tě k sobě nepozval znovu.“
   V Great Titchfield Street pan Norrell odložil vidličku a otřel si ústa ubrouskem. „Přirozeně,“ pronesl, „musí se do toho vrhnout.“
   Strange v Charterhouse Square vyprávěl: „Řekl mi, ať se do toho vrhnu. – Do čeho? zeptal jsem se. – Do čtení, odpověděl. To mě dost zarazilo. Málem jsem se ho optal, co mám asi tak číst, když všechny knihy vlastní on.“
   Příští den řekl Strange Arabele, že se mohou vrátit do Shropshiru, kdykoli bude chtít – nedomnívá se, že by je ještě v Londýně něco drželo. Rovněž se rozhodl, že o panu Norrellovi již nebude přemýšlet. To se mu zcela nezdařilo, neboť v několika následujících dnech si Arabela musela vyslechnout dlouhý výčet všech Norrellových nedostatků, jak osobních, tak profesních.
   Na Hanover Square se pan Norrell zatím pana Drawlighta ustavičně dotazoval, co pan Strange dělá, koho navštívil a co si o něm lidé myslí.
   Pana Lascellese i Drawlighta tento vývoj poněkud znepokojil. Již více než rok měli na mága nemalý vliv a jakožto přátele pana Norrella si je předcházeli admirálové, generálové, politici a vlastně každý, kdo si přál znát páně Norrellův názor na cokoli, či si přál, aby pan Norrell něco udělal. Pomyšlení na jiného mága, který by se k panu Norrellovi mohl připoutat poutem silnějším, než kdy Drawlight či Lascelles mohli ukout, a který by panu Norrellovi mohl začít radit, jim bylo kromobyčejně nepříjemné. Pan Drawlight řekl panu Lascellesovi, že Norrella je třeba zrazovat od myšlenek na toho shropshirského mága, a ačkoli panu Lascellesovi jeho rozmarná povaha neumožňovala okamžitě s někým souhlasit, bezpochyby si myslel totéž.
   Tři či čtyři dny po návštěvě pana Strange však pan Norrell prohlásil: „Velmi pečlivě jsem tu záležitost zvážil a dospěl jsem k názoru, že by se pro pana Strange mělo něco udělat. Stěžoval si na nedostatek materiálů. Inu, přirozeně chápu, že to mohlo... Zkrátka a dobře jsem se rozhodl, že mu daruji knihu.“
   „Ale pane!“ ohradil se Drawlight. „Vaše drahocenné knihy! Nesmíte je přece rozdávat – obzvláště ne pak jiným mágům, kteří by jich nemuseli využívat tak moudře jako vy!“
   „Ehm,“ odkašlal si pan Norrell. „Nemyslel jsem jednu ze svých vlastních knížek. Z nich bych bohužel nemohl postrádat ani jednu. Ne, koupil jsem panu Strangeovi jeden svazek u Edwardse a Skitteringa. Přiznávám, že se mi nevybíralo lehce. Abych byl naprosto upřímný, mnoho knih bych se panu Strangeovi ještě bál doporučit; není na ně zatím připraven. Nasál by z nich všemožné špatné myšlenky. Tahle kniha,“ řekl pan Norrell a úzkostlivě se na ni zadíval, „má mnoho chyb – obávám se, že velmi mnoho. Pan Strange se z ní nenaučí žádné magii. Zato v ní najde spoustu výstižných pasáží o pilném bádání a o nebezpečí předčasného sepisování svých vědomostí – poučení, které si pan Strange doufám vezme k srdci.“
   A tak pan Norrell znovu pozval pana Strange do domu na Hanover Square a tak jako minule u toho byli Drawlight a Lascelles, ale Strange přišel sám.
   Druhá schůzka se odehrála v knihovně domu na Hanover Square. Strange se rozhlédl po všech těch knihách, neřekl však ani slovo. Snad svůj vztek spolkl. Obě strany byly zjevně odhodlané mluvit a chovat se přátelštěji.
   „Prokazujete mi velkou čest,“ řekl Strange, když mu pan Norrell předal dárek. „Anglická magie od Jeremyho Totta.“ Obrátil pár stránek. „Tak o tomhle autorovi jsem nikdy neslyšel.“
   „Jde o životopis jeho bratra, teoretického magiohistorika posledního století, který se jmenoval Horace Tott,“ vysvětloval pan Norrell². Vylíčil mu, jak se z ní má poučit o významu pilného bádání a jaké nebezpečí mu hrozí, když bude své vědomosti předčasně sepisovat. Strange se zdvořile usmál, uklonil se a pravil, že to jistě bude zajímavé čtení.
   Pan Drawlight obdivoval dárek pro Strange.
   Pan Norrell se na Strange upřeně díval a ze zvláštního výrazu na jeho tváři se dalo vyčíst, že by si se Strangem nejraději promluvil o samotě, ale že vůbec neví, jak začít.
   Pan Lascelles připomněl panu Norrellovi, že již za hodinu ho na Admiralitě očekává lord Mulgrave.
   „Máte práci, pane,“ řekl Strange, „a já vás z ní nesmím vytrhovat. Popravdě řečeno musím sám něco neprodleně zařídit pro paní Strangeovou v Bond Street.“
   „A možná jednoho dne,“ nadhodil Drawlight, „budeme mít tu čest a pan Strange nám předvede nějaké kouzlo. Já se na kouzlení dívám nesmírně rád.“
   „Možná,“ přikývl Strange.
   Pan Lascelles zazvonil na sluhu. Zničehonic pan Norrell prohlásil: „Rád bych z magie pana Strange viděl něco hned – pokud by nás tedy poctil ukázkou.“
   „Ach!“ vydechl Strange. „Já ale ne-“
   „Prokázal byste mi tím velkou čest,“ naléhal pan Norrell.
   „Tak dobře,“ uvolil se Strange. „Rád vám něco ukážu. V porovnání s tím, nač jste zvyklí, to možná bude trochu neohrabané. Dost pochybuji, pane Norrelle, že bych se vám mohl vyrovnat elegancí provedení.“
   Pan Norrell se uklonil.
   Strange se pořádně rozhlédl po místnosti: pátral po něčem, co by mohl udělat. Pohled mu padl na zrcadlo, které viselo v hlubinách rohu, kam nikdy nepronikl jediný sluneční paprsek. Položil Anglickou magii od Jeremyho Totta na knihovní stolek tak, aby byl její odraz jasně vidět v zrcadle. Chvíli se na knihu upřeně díval, ale nic se nestalo. Pak udělal rukou zvláštní posunek; oběma rukama si pročísl vlasy, stiskl dlaněmi týl a protáhl ramena, jako člověk, který se uvolňuje po křeči. Načež se usmál – vypadalo to, že je na sebe výjimečně pyšný.
   Což bylo divné, protože ta kniha vypadala úplně stejně jako předtím.
   Na Lascellese a Drawlighta, kteří na vlastní oči vídávali báječnou Norrellovu magii (anebo se o ní dozvěděli aspoň z doslechu), to neudělalo pražádný dojem; popravdě řečeno i běžný iluzionista na pouti by toho dokázal víc. Lascelles otevřel ústa – jistě měl na jazyku nějakou sžíravou poznámku –, ale předběhl ho pan Norrell, jenž zničehonic užasle vykřikl: „Ale to je pozoruhodné! To je skutečně... Drahý pane Strangi! O takovémto kouzlu jsem předtím ani neslyšel! Není uvedeno v Suttonovi-Grovovi. Ujišťuji vás, drahý pane, že to v Suttonovi-Grovovi není!“
   Lascelles i Drawlight se zmateně dívali z jednoho mága na druhého.
   Lascelles popošel ke stolu a pořádně si tu knihu prohlédl. „Možná je trochu delší než předtím,“ řekl.
   „To si nemyslím,“ oponoval mu Drawlight.
   „Teď je svázaná ve vyčiněné usni,“ prohlásil Lascelles. „Nebyla předtím modrá?“
   „Ne,“ zavrtěl hlavou Drawlight. „Vždycky byla světlehnědá.“
   Pan Norrell se nahlas zasmál; pan Norrell, který se jen zřídkakdy pousmál, se jim chechtal. „Ne, ne, pánové, vy jste to neuhádli. Opravdu ne! Ach! Pane Strangi, nedokážu vám říct, jak... ale oni nechápou, co jste udělal! Zvedněte ji,“ křikl na ně. „Zvedněte ji, pane Lascellesi!“
   Zcela zmatený Lascelles sáhl po knize, ale rukou sevřel jen prázdný vzduch. Leželo tam jen zdání knihy.
   „Zařídil to tak, aby si kniha a její obraz vyměnily místo,“ vysvětloval pan Norrell. „Skutečná kniha je tady, v zrcadle.“ Přešel k zrcadlu a s očividně velkým profesním zájmem se do něj zadíval. „Ale jak jste to udělal?“
   „Vskutku, jak?“ zamumlal Strange. Chodil po místnosti, prohlížel si odraz knihy na stole z různých úhlů jako hráč kulečníku, zavíral jedno oko a pak druhé.
   „Uměl byste ji dostat zpátky?“ zeptal se Drawlight.
   „To bohužel ne,“ odpověděl Strange. „Abych pravdu řekl,“ prohlásil nakonec, „mám jen velmi mlhavou představu o tom, co jsem udělal. Troufl bych si tvrdit, že to dobře znáte z vlastní zkušenosti, pane – jako kdyby člověku hrála v hlavě hudba, člověk při tom prostě ví, jaká bude následovat nota.“
   „Skutečně pozoruhodné,“ pokýval hlavou pan Norrell.
   Ještě pozoruhodnější však bylo něco jiného: pan Norrell, jenž celý život prožil ve strachu, že jednoho dne objeví rivala, konečně na vlastní oči spatřil kouzlo jiného člověka a ten pohled ho nezkrušil, ale naopak rozjařil.
   Pan Norrell a pan Strange se toho odpoledne rozloučili velmi srdečně a příštího rána se setkali znovu, aniž o tom pánové Lascelles a Drawlight cokoli tušili. Schůzka skončila Norrellovou nabídkou, aby k němu pan Strange vstoupil do učení. Pan Strange přijal.
   „Jen kdyby nebyl ženatý,“ mrmlal pan Norrell nevrle. „Mágové se vůbec nemají co ženit.“    

¹ Moderní mág bylo jedno z periodik, která vznikla poté, co v roce 1808 začali vycházet Přátelé anglické magie. Ačkoli jeho redaktory nejmenoval pan Norrell, ani ve snu by je nenapadlo odchýlit se od ortodoxních magických názorů, jak je formuloval pan Norrell. 
    

² Horace Tott vedl poklidný život v Cheshiru; vždycky chtěl sepsat velkou knihu o anglické magii, nikdy se do ní ale tak úplně nepustil. Pročež ve čtyřiasedmdesáti zemřel a až do poslední chvilky si představoval, že by mohl začít příští týden, nebo snad přespříští.

Clarke, Susanna: Jonathana Strange & pan Norrell (Jonathan Strange & Mr. Norrell)
nakladatel: Alman
překlad: Viktor Janiš
704 stran; hardback
plánováno na květen 2007