27.5.2016 | Svátek má Valdemar






UKÁZKA: Ludvík Souček, Runa Rider

7.3.2007

Ukázka z Cesty slepých ptáků zde

Runa rider Ludvík SoučekTOPlist„…nebo přes hrozné vrchy skalnaté a opále­né, z nichž i dým jakejsi časem vystupoval, až vlasy na hlavách hrůzou vstávaly, jsme jeli, k tomu přes hrozná místa vypálená a pohořelá, též přes velká bahna, k víře téměř nepo­dobná…“

Daniel Strejc: Islandia anebo Krátké vypsání ostrova Is­landu, v němž věci divné a zvláštní, v krajinách těchto našich nevídané, očitě spatříny a některé od obyvatelův ostrovu toho hodnověrně slyšány i pravdivě pozname­nány.


Lichotivá pozornost, které se dostalo souboru interviewů Cesta slepých ptáků shrnujícímu reportáže o cestě dok­tora Kameníka, doktora Bjelkeho, Aleny Králové a Leifa Thorgunna skalními bludišti pod Sneffelsem, se nijak ne­dotkla mého šéfredaktora. Zůstal věrný železné zásadě, že členové redakce nemají být rozmazlováni a že dostatečným důvodem k pochvale je teprve udělení Nobelovy ceny, což se ostatně v jeho třicetileté redakční praxi do­sud nestalo…

Než jsem se nadál, putoval jsem od stop návštěvy nepozemšťanů, od zářících slepých ptáků, podivuhodných soch a dosud nedešifrovaných „programů“ na obrazov­kách v jeskyni Viklanů zpátky do vnitřní rubriky, ke svému psacímu stolu a k zemědělské problematice, kterou jsem bohatě zahrnován a v níž platím za odborníka, protože ja­ko jediný redaktor našeho listu spolehlivě rozeznám žito nejen od pšenice a ovsa, ale i – což je zdrojem závisti kolegů – od ječmene.

Smířil jsem se s tím, že Cestou slepých ptáků byla uzavřena první kapitola průzkumu prostor navazujících na Díru svatého Patrika a že dalším událostem, které zkrát­ka musely přijít, budu z Prahy jen přihlížet jako nadšený a zčásti zasvěcený, ale přece jenom vzdálený divák. Co bych se nepřiznal – litoval jsem. Nejen proto, že jsem ne­mohl být i nadále svědkem „dobrodružství století“ – jak nazval objevy pod Sneffelsem New York Herald Tribune, ale stýskalo se mi i trochu po celé slavné čtveřici a také po profesoru Sörenssenovi, Bjelkeho mamince – zkrátka po přátelích uprostřed oceánu, na Islandu.

Jednoho dne si mne šéfredaktor zavolal do své pracov­ny. „Co tu vlastně děláš?“ zahájil nevrlým tónem.

„Připravuju přece tu reportáž, kterou jsi včera…,“ na­mítl jsem udiveně.

„Počkej! Chci vědět, co děláš tady v Praze! Proč nejsi na Islandu, hergot? Copak se z vás, chlapi, nikdy nesta­nou novináři? Vždycky první na místě! Teď abych přejímal cizí zprávy…“ (Jako bychom někdy dělali něco jiné­ho, myslel jsem si.)

Hodil přede mne na stůl několik deníků. Všechny měly výrazné titulky a všechny říkaly asi toto:

POZORNOST SVĚTA SE OPĚT OBRACÍ KE SNEF­FELSU!

Pro zajímavost uvedu některé výňatky. Rudé právo 26. července:

Nálezy na Islandu pokračují?

(ČTK) Účastníci objevů v jeskyních pod Sneffelsem na Is­landu, československý vědec dr. Kameník, jeho manželka Alena Kameníková a islandští příslušníci dr. Bjelke a Leif Thorgunn se opět ocitli v popředí zájmu. Po zjištění ne­pochybných stop návštěvy z cizí planety slibují jeskyně další tajemství atd.

Mladá fronta téhož dne (redakční článek):

DALŠÍ OBRAZOVKY DO VESMÍRU PŘEDE DVEŘMI!

Rozumí se další skalní obrazovky, na nichž náš vědec doktor Kameník a jeho druhové nalezli záznamy vesmír­né návštěvy na Islandu. Ani dnes, po dvou letech od fan­tastického objevu silikonových soch, obludné Černé cho­botnice zanechané „vesmířany“ a ostatních známek pobytu cizinců na naší planetě, neutichl vědecký rozruch kolem objevu dr. Kameníka a ostatních. Včera došla z Is­landu zpráva, že inženýr Borgland, vedoucí technické stránky výzkumů, objevil další systémy jeskyň a nové do­klady neodhadnutelné ceny. Zároveň se dovídáme, že další stopy meziplanetární návštěvy určil dr. Bjelke na své nedávné cestě do Jižní Ameriky. Není toho mnoho najednou? -čj-

Poznamenávám, že šifra -čj- nepoužila správně slova „si­likonový“ – modely lidí pod Sneffelsem byly z neobyčejně složité křemičité látky, která až na obsah Si neměla se si­likonem zhola nic společného. Pozn. red.

A ještě jeden výstřižek, tentokráte Frankfurter Allgemeine Zeitung, polední vydání 27. července.

SNEFFELS OPĚT V ZORNÉM POLI SVĚTA!

(Od našeho zvláštního dopisovatele.) Islandské objevy nemusíme čtenářům našeho listu vysvětlovat. Zúčastnili se jich v cyklu reportáží našeho zvláštního zpravodaje Horsta Hammera. Spolu s lékaři i jejich pomocníky se­stoupili Dírou svatého Patrika do hlubin Země, s nimi pát­rali po tušené Vernově návštěvě na Islandu a byli, alespoň v duchu, účastni nálezů křemíkových soch, tajemné Černé chobotnice, vrhající radioaktivní paprsky, i obrazovek s nepřetržitým informačním programem z cizí planety. Byli jsme informováni z pera leteckého odborníka prof. dr. Purlitze o létajícím kotouči, vypuštěném nevolky dr. Kameníkem a dr. Bjelkem kamsi do vesmíru jako pravděpodobný signál vzdáleným příjemcům, že lidstvo do­sáhlo poměrně vysoké civilizační úrovně a že je možné ve­jít s ním ve styk.

Zájemce upozorňujeme, že reportáže Horsta Hamme­ra a studie prof. Purlitze vyšly ve zvláštní brožuře s mno­ha původními snímky. Několik posledních výtisků je na skladě v administraci našeho časopisu… atd.

…došlé zprávy mobilizovaly nejen vědce, ale i novináře. Včera odletěli dva zvláštní reportéři našeho listu do Reykjavíku. V okamžiku, kdy čtete tuto zprávu, jsou již nepochybně na místě a připravují nový cyklus zpráv o nových senzacích pro vás. Nepřehlédněte a nezapomeňte… atd.

„Zvláštní dopisovatel Horst Hammer“ i „letecký odbor­ník prof. dr. Purlitz“ jsou, jak jsem již dávno zjistil, sice důvtipným, ale zato naprostým výmyslem nějakého ši­kovného redaktora. V telefonním seznamu Frankfurtu nad Mohanem po nich není ani stopy a „zvláštní brožu­ra s mnoha původními snímky“ je volným zpracováním Cesty slepých ptáků… Nejprve jsem chtěl rozhořčeně protestovat, ale pak jsem mávl rukou.

Upozorňuji však na tomto místě FAZ velmi důrazně, že v případě podobného osudu Runy rider předám celou záležitost Mezinárodní ­mu soudu v Haagu. Pozn. red.


Druhý den ráno jsem nasedl do letadla Praha – Kodaň, vy­baven dobrými radami šéfredaktora a takovým množstvím islandských aurarů, že bych podle mínění šéfa mohl vést luxusní život, jaký by mi záviděl i emír z Kuvajtu.

Vracel jsem se na Island, do země, kterou jsem si zami­loval, a k lidem, které mám moc rád. Netušil jsem ovšem, že se zároveň vracím k druhému dějství „dobrodružství století“ a že toto dějství bude ještě dramatičtější a bohat­ší na zvraty a překvapení, než bylo první.

Z Islandu jsem přivezl další cyklus interviewů. Shrnuli je pod společným názvem Runa rider. Čtenářům Cesty slepých ptáků ani nemusím opakovat, že výpovědi pří-mých účastníků byly zachyceny na magnetofonový pásek a reprodukovány tiskem doslova, pouze s obvyklými redakčními úpravami, přičemž jsem se snažil pečlivě za­chovat charakteristický způsob mluvy každé „oběti“. Ne­zapírám, že rozhovory daly dost práce; doktoři Kameník a Bjelke, ale také Leif a paní Alena mají špatné zkuše­nosti s popularitou a jen po dlouhém přemlouvání vy­stoupili ze skořápky skromnosti, aby se propůjčili k další knize. Velmi jim za to děkuji.

Děkuji i přátelům, kteří se podíleli již na knize Cesta slepých ptáků a obětavě spolupracovali i na knižním vy­dání interviewů, na Runě rider – malíři Kamilu Lhotáko­vi, jenž knihu doprovodil dokumentárními kresbami a vy­zdobil ji, právě tak jako fotografu Vratislavu Tachezymu, jehož dílem je fotografická dokumentace.

Svůj dík docentu Holubovi, přednostovi astrobiologické laboratoře Československé akademie věd, snad ani nemu­sím zvlášť zdůrazňovat. Čtenáři reportáží – ať již v našem časopise, nebo v knižním souboru – znají jeho neocenitel­nou spolupráci.

Únor – prosinec 1964

zahajuje, jak se sluší, senior účastníků doktor Kameník

Tak odkud začneme, redaktore? Já stejně vím, že se vás nezbavím…

Pokud se pamatuji, načal jsem svoje povídání o předloňských příhodách naší party slepým střevem váženého přítele Bjelkeho. No – tak ať je taky nějaký malér na samém začátku i teď: do jeskyní pod Sneffelsem přišel Beetle.

Čte se to „bítl“ a znamená to „brouk“, což by mi ja­kožto broučkaři mohlo být do jisté míry sympatické, ale Beetle sympatický nebyl. Namouduši ne.

Alena mu od první chvíle říkala „betl“ a pak tenhle ma­riášnický výraz nenávistně zčeštila na „žebráka“. Víte, že se to ujalo? Všichni laboranti, astronomové, vědci, elektrikáři, cestáři a servírky v menze se toho chytli. Nikdo té potvoře neřekl ve dvaceti světových i nesvětových jazy­cích jinak.

Beetle čili Žebrák byl, abych se vyjádřil zase jednou ja­ko Alena, „danajským darem“ Usafu, čili US Air Force, amerického vojenského letectva. Když se totiž vědeckým nadšencům zdálo, že už je praktické využití atomové ener­gie v letectví na samém krajíčku a že se zítra bude létat kolem ustarané matičky zeměkoule za kostku uranu, rozhod­li se zahrát si na grandy. Vývoj a výzkum atomových letadel stál zatím pakatýlek – půl miliardy kulatých a tvrdých dolarů –, proč tedy škudlit ještě žebrácké dva miliony na Žeb­ráka? Zůstal, chudáček, sirotečkem. Váží skoro sto tun, má padesátitunovou kabinu, obloženou třiceti centimetry olo­va a třemi centimetry oceli, sedí na podvozku ze samohyb­ného děla s motorem pěti set koní a koukají z něho dvě cha­padla, schopná pracovat – alespoň podle ujištění šlechetných dárců – jako šikovné ruce nebo ještě lépe. In­ženýr Borgland jen tak pro cvik odšroubovával železným klepetem jedinou matici tři a půl hodiny a vylezl ze sedmi­tunových dveří vzteklý jako křeček a zpocený jako myš.

Prohlásil, že do té rakve už jaktěživ nevleze. A taky nevle­zl. Žebráka se pak ujala parta montérů, takových mládenců-všeumělů, jezdila s ním někde na břehu fjordu u Stapi a učila se kočírovat podvozek i ocelové pracky. Za pár týdnů přišla k inženýru Borglandovi tříčlenná delegace, vede­ná zrzavým Švédem, bůhví jak se jmenoval, a že prý to už se Žebrákem umějí (jenže tenkrát jsme mu ještě všichni zdvořile říkali Beetle a okukovali jsme ho s úctou, jaká prá­vem náleží největšímu robotu na světě) a že by si ho trouf­li rozložit a po kusech dopravit Dírou do jeskyň. Byly plné radioaktivity, a proto se zatím musely zazdít. K podobné­mu účelu byl ostatně Žebrák postaven – měl se rýpat v re­aktorech atomových letadel a chránit posádku i před not­nou dávkou záření.

Inženýr Borgland chtěl mládence rovnou vyhodit, ale zrzoun se nedal. Vytasil se s nákresy a rozpočty. Proseděli nad nimi celou noc a vypili všechno kafe, které bláhová kantýnská nechala jen tak nezamčené v šupleti. Ráno se in­ženýr, kruhy pod očima a kravatu na půl žerdi, objevil na pracovišti party upravující pohodlnější vstup od moře a odvedl ji celou na stavbu mohutného kladkostroje. Ve dne v noci se v ústí předsíně Díry svatého Patrika blýska­lo jak v pekelném přijímacím salonku – to se činili sváře-či. Byli jsme se tam jednou s Alenou a Bjelkem podívat, ale za chvíli se nám z mládenců sedících rozkročmo a bez viditelného zajištění na traverzách nad bezednou propastí zatočila hlava. Raději jsme vyklidili pole.

Díky laskavosti paní Aleny Kameníkové můžeme našim čtenářům ukázat dva zcela unikátní snímky: nástup montérů do před-síně Díry svatého Patrika (v pozadí je zřetelně vidět lešení klad­kostroje) a obrázek inženýra Borglanda, vstupujícího Dírou opět do kráteru Sneffelsu. Pozn. red.

Beetle se zatím jako opravdovský brouk s vrčením a hud­rováním vyšplhal až na okraj kráteru pod Skartarisem. Odtud ho Borgland pustil na ocelových lanech dolů a par-ta zrzavého Švéda ho rozebrala na všelijaké plechy a tyče a kola a pásy a takové ty věci, co jim vůbec nerozumím, a tahala je s mravenčí náruživostí ke kladkostrojům. Za měsíc to začalo doopravdy.

To víte, redaktore, náš Ústav není žádná školní dílna ani hamr. Celý svět nám poslal nejjemnější a nejcitlivější pří-stroje, hvězdáři z planetární sekce div že neženou z kráte­ru každého, kdo hlasitěji zakašle, nebo si dokonce dupne, paleomagnetikové by zase nejraději zahodili každý hřebík a každou přezku od kšand do moře, aby jim nevadily ve výzkumu dávné minulosti zemského magnetismu. Texas­ká dvojice John Fulton a Irving Davis z Ústavu mikrobio­logie v Randolf Fieldu, chodící k nevýslovnému žalu Aleny v bílých pláštích, a ne v sombrerech a v kalhotách s třásněmi, se zabývá pěstováním fazolí, hrachu a mraven-ců v podmínkách, jaké by měly být na blízkých planetách. Měří všechny životní pochody, co se vůbec na fazolích ne­bo na mravencích dají měřit, a to si pište, že je to pěkná piplačka! Stačí, abych v laboratoři rozcákl zkumavku ne­bo kádinku, a už je ve dveřích buď John, nebo Irving, za­lomí rukama a s vyčítavým výrazem zase zmizí… Možná že to za chvíli uvidíte na vlastní oči. No, ale proč to vlast-ně všechno povídám: po zahájení „akce Beetle“ se nám všechny přístroje zbláznily. Stotunová potvora rozkymá­cela celý Sneffels.

Ono to samozřejmě tak doslova nebylo. Prostými a ošizenými člověčími smysly nebylo možné vůbec nic postřehnout, ale zato ručičky aparátů se třepotaly jako v horečce. Houfy vážných, zčásti i vousatých vědců honily inženýra Borglanda jako ve hře na babu, zuřivě při tom blýskaly brýlemi a dvaceti jazyky našeho malého is­landského babylonu dokazovaly, že ty nesmysly v pod­zemí musí, sakra, okamžitě, ale okamžitě přestat! Chu­dák Borgland! Vysvětloval, že Beetle právě proráží cestu do neprozkoumaných jeskyní, které zřejmě taky hostily vesmírnou návštěvu, a že jde o prostory velmi silně za-mořené, kde jsou jistě další útvary radioaktivního bílého kovu. Snažil se je dokonce udobřit fantastickými teorie­mi o jakýchsi radioaktivních „lázních“ obyvatel Marsu nebo Jupiterových satelitů – samozřejmě marně. Vy ne­znáte svaté rozhořčení vědců, když je někdo uprostřed práce vyruší, redaktore! To se musí zažít a vidět! V kantýně, v laboratořích, na chodbách i na terasách hvězdárny, kam jsme se chodili s Alenou dívat na načechrané vl­ny Breidifjörduru, se o ničem jiném nemluvilo než o zatraceném, mizerném, bídném a vůbec hnusném Žeb­rákovi a o trestuhodné lhostejnosti vedení Ústavu k nejzávažnějším výzkumům. Že tím ovšem každý myslel zrovna ty svoje, dá rozum.

Nakonec to Borgland vyřešil šalamounsky: prohlásil, že je třeba z jeskyní odstranit radioaktivní materiál, kte­rý zatím Žebrák a jeho zrzavý šofér narubali, že prý hro­zí rozptýlení zářícího kovu při náhodné havárii dálkově řízeného vrtulníku, odnášejícího na dlouhém laně bedýn­ky s bílým kovem na bezpečné místo, a že se celý Ústav musí asi na čtrnáct dnů nebo na tři neděle vyklidit. Bez pardonu a bez výjimek.

Vědci začali v tu ránu remcat ještě víc – najednou by­li ochotni smířit se i s třaslavými ručičkami, ale roz­hodnutí ředitelství bylo jasné a neodvolatelné. Vypukla jakási závodní dovolená. Ve Sneffelsu zůstal jen inženýr Borgland, parta zrzavého Švéda a pár leteckých důstojníků se svými naváděcími mašinkami pro nákladní vr­tulník. A dost.

Sesedli jsme se tedy s Alenou a Bjelkem v jeho pracovně, od stropu až k podlaze plné knih, časopisů a výpisků. Nad Sneffelsem byla noc plná hvězd. Oknem jsme viděli obrovskou, čtyřicetimetrovou mísu radiotelesko­pu, postaveného na okraji kráteru. Okna hvězdárny svíti­la. Na úzké silničce k ní občas blýsklo reflektory auto ně-kterého z astronomů, odjíždějících na nedobrovolnou dovolenou.

„Tak co?“ zvedl Bjelke černé oči a koukl se postupně na mne a na Alenu. „Kam se vydáme? Přirozeně že vás srdečně zvu do Hafnarfjörduru, pokud vám postačí mo­je skromné pohostinství. Jinak se můžete s Leifem Thorgunnem vydat na výlet třeba na Vatnajökull. Stojí za to. A konečně, jestli už máte Islandu zatím dost, račte uvažovat o čtrnácti dnech někde v méně kamenitých končinách.“

Alena si prohlížela nehty, zahnědlé věčným máčením ve vývojce.

„Mně to je fuk, doktore! Kam chce Jirka, tam pojedu taky. Vůbec by mi nevadilo čtrnáct dní u vaší maminky v Hafnarfjörduru. Pořád se koukat na tenhle cedník,“ po­hodila hlavou k oknu a k ozářenému radioteleskopu, „je už trochu otravné.“

„A ty, Jyrry?“ obrátil se Bjelke ke mně. „Zřejmě všechno záleží na tobě, ty sobecký páne tvorstva. Že se nestydíš!“

„Co bych se styděl?“ na to já. „Není divu, že se Alena řídí vždy a všude radou svého moudrého manžela. To svědčí jen a jen o zdravém úsudku. Au! Aleno, nekopej mě! Ale napřed mi laskavě objasni, co míníš tím ‚vydá­te‘, ‚vezmete zavděk‘, ‚můžete‘. Samé ‚tetete‘. Ty budeš trhat partu?“

Chvíli trvalo, než Bjelke odpověděl.

„Víš, Jyrry, já vlastně ještě sám nevím. Nejraději bych letěl… ale ne! Je to všechno nesmysl. Stejně bych to ani nestihl…“

„Maminka mně vždycky moc důtklivě říkala,“ proho­dila Alena jen tak všeobecně směrem k hromadě výstřižků, „že je moc nezdvořilé něco ve slušné společnosti na­kousnout a nedopovědět.“

Bjelke se usmál a sundal brýle z nosu, čímž o deset let omládl.

„Máte pravdu, paní Alenko. Tak já to tedy v zájmu zdvořilosti dopovím: nejraději bych se rozjel do Jižní Ameriky. Na rovník. Mám tady takový otazník, který si zasluhuje rozluštění. Přesněji řečeno – dva otazníky. Každý z nich je sám o sobě hádankou a oba dva dohro­mady jsou rovnicí o dvou neznámých. A ta, jak známo, nebývá tak snadno řešitelná.“

„Propána, Bjelke, nebuď tak záhadný!“ skočil jsem mu tehdy, pokud se pamatuji, do řeči. „Máme už záhad až po krk. Proč si ještě komplikuješ život dalšími, co nejsou v plánu?“

„To nejsou žádné další záhady, Jyrry,“ nasadil si Bjel­ke zase brýle, zvážněl a zestárl, „to jsou pořád tytéž. Jde pořád o návštěvu z vesmíru – jenže tentokráte na jiném konci světa. Víte co, přátelé? Podívejte se sami. Tady, chtěl jsem si obě fotografie nechat ještě nějaký čas pro sebe, dokud… ale snad je to takhle lepší. Prosím!“

Otevřel zásuvku a vyndal dva snímky, na rozích už tro­chu olámané.

Těmi fotografiemi to začalo, redaktore. Ať vám o nich poví Bjelke sám!

Doktor Kameník se domníval, že jeho kolegu Bjelkeho zastihnu ve vedlejší laboratoři. Dokonce postavil na kávu, počítaje s mým brzkým návratem. Dopadlo to jinak. Bjelkeho jsem neza­stihl – odjel zrovna do Reykjavíku. Interview s ním byl zachycen na magnetofonový záznam teprve za několik dní, během nichž jsem sháněl dokumentaci, fotografie, výpisky a hospody, kde bych se za rozumný díl zbylých peněz (viz sladký život a přepych emíra z Kuvajtu, předpokládaný mým šéfredaktorem) najedl. Nebyla to promarněná doba. Právě těmto dnům vděčím za značnou část dokumentárních snímků, jimiž jsem mohl Runu rider doprovodit. Pozn. red.

Název: Runa Rider
Autor: Ludvík Souček
Nakladatel: Baronet
ISBN: 8072149681
Počet stran: 162
Vazba: Vázaný
Rok vydání: 2007
Běžná cena: 169,- Kč

Ludvík Souček


Maminka hledá maminku!
Maminka hledá maminku!

Na eMimino.cz najdete maminky s dětmi ve vašem okolí na společné procházky i hraní

Diskuse


počet příspěvků: 1, poslední 9.3.2007 03:11
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...