26.9.2016 | Svátek má Andrea






UKÁZKA: Tonke Dragt, Planoucí lesy Venuše - nové vydání

8.11.2006

Planouci lesyTonke Dragtová se narodila v roce 1930 v indonéské Batavii (dnešní Djakartě). Po druhé světové válce se s rodiči a dvěma mladšími sestrami přestěhovala do Nizozemska, kde vystudovala Akademii výtvarných umění v Haagu.

Planoucí lesy Venuše vyšly poprvé v roce 1969 a o dva roky později získaly cenu Nienke van Hichtumové. Knihy Tonke Dragtové byly kromě češtiny přeloženy i do afrikánštiny, angličtiny a němčiny.

Přeložily: Jana Červenková, Kamila Follová, Jana Nepilová, Hana Pločková a Hana Sýkorová, členky Překladatelského kroužku SSM při katedře anglistiky, germanistiky a nordistiky filozofické fakulty Univerzity Karlovy pod vedením dr. Olgy Krijtové

(C) Tonke Dragt, 1969

Translation (C) Jana Červenková, Kamila Follová, Jana Nepilová, Hana Pločková and Hana Sýkorová, 1979


   Where are forests,
   hot as fire...
   R. L. Stevenson, Travel
 

   PROLOG

   Když bylo Edovi jedenáct, koupil si na bleším trhu starého robota. Pojmenoval ho Bob. Bob nebyl jen starý, ale i zvláštní; dovedl například recitovat básničky...
   „Víš něco o planetách?“
   „Ó Venuše, hvězdo jasná...,“ začal robot. „Ó Venuše, Venuše, Venuše... Pardon,“ pronesl zdvořile. „Bob se takhle opakuje víckrát... Příznak stáří.“
   Edu ho přepnul na volnoběh.
   „Některé elektronické okruhy Bobovi už dobře nefungují,“ pokračoval robot, „proto mu někdy vynechává paměť. Nemůžeš Boba spravit, Edu?“
   „Pokusím se,“ řekl Edu. „Musíš mi přece dělat domácí úkoly. Ale je to docela prima, když si takhle spolu chvíli jen tak povídáme. Pokračuj!“
   Bob přemýšlivě zabzučel a pak spustil:
   „Kde lesy jak oheň pálí,
   v závratné výši, v širé dáli...“
   Zarazil se.
   Edu se zprudka posadil. „Co to je?“ zeptal se. „Kde? Kde jsou ty lesy?“
   „Kde lesy jak oheň pálí,“ vysvětloval robot. „To je báseň. Bobův konstruktér ji přeložil z angličtiny. Ale Bob zapomněl, jak je to dál.“
   „Škoda,“ řekl zamyšleně Edu. „Bude to nejspíš na jiné planetě. Na Zemi už přece žádné lesy nejsou...“
   

   DÍL PRVNÍ
   KOPULE
   
   1
   „Kosmolet Jitřenka volá základnu Venuše. Kosmolet Jitřenka volá základnu Venuše...“
   Edu seděl v malém výsadkovém člunu, připoutaný řemeny ke křeslu vyrobenému přesně na míru. Před ním se leskly ciferníky, blikaly bledě zelené lampičky, rozsvěcovaly se a zhášely, zas a znova, zas a znova - jediné světlo v temnotě. Vedle něho seděl ve stejném křesle Mick a stejně jako on mlčel a poslouchal.
   Nablízku se ozval chladný, známý hlas: „Kosmolet Jitřenka volá základnu Venuše. Přepínám.“
   Edu na okamžik zavřel oči. V duchu viděl kosmolet Jitřenka, už ne jako zářící raketu, v níž strávil několik měsíců cestou ze Země, ale jako nicotný bod, jako miniaturní měsíc, opisující dráhu kolem svítící planety, která jí dala jméno - Venuše.
   „Výměna průzkumníků,“ ozval se blízký hlas, „výměna průzkumníků...“
   Edu opět otevřel oči. Jsou skoro u cíle! Mick a on opustí ve výsadkovém člunu mateřskou loď jako první z pěti člunů s průzkumníky. Za nimi poletí čluny bez lidské posádky, ale s novým materiálem pro základnu.
   Stanice Venuše odpověděla kosmoletu: „Základna připravena přijmout průzkumníky Jedenáct až Dvacet. Průzkumníci Jedna až Deset připraveni na zpáteční cestu...“
   Je to dobře zařízeno, pomyslel si Edu. My přistáváme a oni se vracejí. Jenom škoda, že se nesetkáme...
   Základna a kosmolet si vyměnily poslední technické údaje.
   „Žádné zvláštní okolnosti,“ hlásila stanice Venuše. „Atmosférické podmínky v pořádku.“
   Pak uslyšeli zřetelnější hlas: „Výsadkové čluny s průzkumníky, pozor! Výsadkový člun A, průzkumníci Jedenáct a Dvanáct.“
   Edu odpověděl: „Průzkumníci Jedenáct a Dvanáct v člunu A připraveni.“ Slyšel svůj hlas, jakoby cizí a neosobní, velmi klidný a ničím neprozrazující netrpělivé napětí, které cítil. Mick vedle něho něco zabručel. Na okamžik si pohlédli do očí; zbytek obličeje jim zakrývaly helmy.
   „Jitřenka volá Venuši. Výsadkový člun A opustí mateřskou loď přesně za třicet vteřin.“
   Počítač začal odťukávat vteřiny.
   „Průzkumníci Jedenáct a Dvanáct. Zbývá patnáct vteřin... Šťastné přistání!“
   
   Malý výsadkový člun vyrazil ven do světla, opustil kosmolet postavený lidmi na Zemi vzdálené miliony kilometrů... Venuše byla skoro na dosah. Za půl hodiny budou na místě, přestože jim hlas, který k nim hovořil, připadal jako z jiného světa.
   „Základna Venuše volá výsadkový člun A.“
   Bylo to nad ním, nebo pod ním? Nebylo snadné rozeznat, co je nahoře a co dole. Edu ten pocit znal a věděl, že brzo přejde.
   „Základna Venuše volá výsadkový člun A. Přepínám.“
   Odpověděl: „Tady výsadkový člun A s průzkumníky Jedenáct a Dvanáct. Mluví průzkumník Jedenáct. Přepínám.“
   „Všechno v pořádku?“
   Edu sklouzl pohledem na ciferníky a knoflíky.
   „Všechno v pořádku.“
   „Dobře,“ ozval se hlas z Venuše. „Průzkumníci Jedenáct a Dvanáct, udržujte i nadále spojení...“
   „Mateřská loď,“ řekl Mick. „Podívej, jak se třpytí.“
   Díval se do zpětného průzoru.
   Edu ho chápal. Mick se takhle loučil s posledním kouskem Země, s domovem.
   Sbohem, Jitřenko! A šťastnou cestu zpátky na Zemi.
   „Přáli nám šťastné přistání,“ řekl Mick. „Mysleli tím určitě i pěkný pobyt. Šťastné přistání na Venuši, na nebezpečné planetě.“
   Nebezpečná planeta, pomyslel si Edu. Já bych Venuši nazval jinak...
   „Co nevidět tu bude béčko,“ poznamenal Mick. „Startuje s Arnem a Imanem tři minuty po nás.“
   Ozvala se stanice Venuše: „Základna volá výsadkový člun A. Blížíte se k pásmu par. Na znamení začněte brzdit. Přepínám.“
   „Výsadkový člun A čeká na pokyn.“
   „Výsadkový člune A, za deset vteřin začněte brzdit.“
   Počítač začal odťukávat: DESET... DEVĚT... OSM... A teď, pomyslel si Edu, teď za sebou necháváme impozantní, ale také mrazivý vesmír... TŘI... DVĚ... JEDNA... klesáme do atmosféry Venuše.
   „Mělo by se už konečně Venuši přestat říkat jasná hvězda,“ poznamenal Mick. „Nevidím nic než mlhu a páry.“
   Zářící mraky, pomyslel si Edu. Zkontroloval ciferníky. „Micku, pozor na rovnováhu.“
   „Všechno v pořádku,“ řekl Mick.
   Základna se ozvala znovu: „Průzkumníku Jedenáct, zapněte poslední fázi automatického řízení.“
   Poslední fáze... všude bílá mlha... teď šedne.
   „Průzkumník Jedenáct volá základnu: automatické řízení zapojeno...“ Ale teď se mlha hýbe... trhá se...
   Najednou zaplály sluneční paprsky. Chvíli byly nesnesitelně jasné, pak je zastřel jemný opar dešťových kapek.
   „Pro nekonečný vesmír!“ vykřikl Mick.
   Objevily se desítky duh jako půvabné mosty mezi bizarními, šerými mraky.
   „Něco takového jsem ještě neviděl,“ řekl Mick. „Až mě z toho bolí oči.“
   „Tak je zavři,“ radil mu Edu, „ale za chvíli, pod kopulí, už něco takového neuvidíš.“
   „Je to opravdu zvláštní,“ připustil Mick, „ta množství spekter, ta barevná rozmanitost! Ale lidské oči na to nestačí.“
   Mraky se zase shlukly, ale zůstalo jasno jako v průzračném, slunném dni na Zemi.
   Základna se znovu ohlásila: museli nepatrně poopravit automatické řízení. Hlas byl teď jasnější, a zatímco Edu poslouchal a plnil pokyny, vracel se v myšlenkách k jiným chvílím, kdy se podobně jako teď vznášel nad cizí planetou.
   „Ohlásíme se těsně před přistáním,“ oznámila základna a přerušila spojení.
   „To bude za chvilku,“ řekl Mick.
   „Ano, za čtvrt hodiny přistaneme u kopule.“
   „A pak budeme na Venuši celý rok.“
   „Tři místní dny a tři místní noci,“ řekl Edu.
   „To jsem zvědav, co je tu lepší, jestli den nebo noc.“
   „Pod kopulí stejně skoro zapomeneš, že jsi na Venuši,“ odpověděl Edu.
   „Jasně, ty už víš, jak to tam vypadá, ale já to teprve poznám. To je ale smůla, že tě na Venuši vyslali podruhé.“
   „Smůla?“ řekl Edu. „Je to přesně to, co jsem chtěl. Sám jsem o to požádal.“
   „Neblázni?“ Údiv v Mickově hlase byl ještě větší, než Edu čekal. „Tys žádal, aby tě podruhé vyslali na Venuši? Proč?“
   „Právě proto, že jsem věděl, do čeho jdu,“ odpověděl Edu suše.
   „Jsi cvok,“ usoudil Mick. „V životě jsem neslyšel, že by někdo chtěl na Venuši na vlastní žádost a jen tak z plezíru.“
   Ne, to ti asi nevysvětlím, pomyslel si Edu. I tenhleten už je plný předsudků. Ale to se ještě může změnit. Kdo ví... “I Venuše má svoje dobré stránky, Micku,“ řekl.
   „No právě. Na Venuši je toho dobrého až příliš. Moc vody, moc vzduchu...“
   Mlha řídla a světlo teď bylo oslňující.
   Mick tiše zaklel. „No vidíš, právě tohle jsem myslel. Všeho je tady až příliš. A celá Venuše je příliš blízko Slunce. Já mám radši Mars.“
   Mars je pustý a studený, pomyslel si Edu. Je tam sice spousta osad, ale procházet se můžeš leda po poušti. A všechno tam působí staře...
   „Nebo Měsíc,“ pokračoval Mick. „Přivrácená strana je vlastně jedno velké, krásné město.“
   Město! Tos mohl klidně zůstat na Zemi! pomyslel si Edu. Ale mlčel a díval se napjatě ven.
   Výsadkový člun klesal. Podívej, Micku, mlha se trhá.
   Slyšel, jak si Mick tiše píská známý hit: „Ó Lunako, ó Lunako, metropoli Měsíce.“
   Podívej!
   Mick okamžitě přestal pískat a opravdu se podíval.
   „Máme štěstí,“ řekl Edu. „Je nádherný den.“ Znovu uvidět Venuši je moc hezké!
   Zvlněné moře? Nebo snad pohoří? Barvy, třpytivé jako drahokamy, místy zastírala mlha. Vzduch kolem připomínal moře a mraky neposedné ryby. A pod nimi zdánlivý pohyb - ostrovy a řeky, rozevlátá divočina sahající do nedohledných dálek.
   „Pane jo!“ žasl Mick. „To je vážně trochu jinačí než na Zemi...“
   Kdybys radši mlčel! pomyslel si Edu. Copak Mick necítí to kouzlo krajiny, nad kterou letí? Nebo právě proto, že je cítí, se to pokouší zamluvit a snaží se všechno měřit pozemskými měřítky a pozemskýma očima? Ale i tak. Vždyť i Edu musel myslet na Zemi. Tam patřím, tady jsem cizinec. Jenže na Zemi lesy už nejsou.
   Mick ještě stále řečnil, ale Edu ho už neposlouchal; jen se díval a díval.
   Tamhle jsou!

Vydá nakl. Triton

Tonke Dragt


Dýňové rizoto
Dýňové rizoto

Zdravé a rychlé jídlo pro celou rodinu.

Diskuse


Samael
8:25
8.11.2006

Sensei
9:04
8.11.2006

www racek
17:36
8.11.2006

Enci
9:38
8.11.2006

počet příspěvků: 4, poslední 8.11.2006 05:36
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...